Spálil jsem 44 let deníků. Je to osvobozující, říká hvězda letošních Varů

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jedna z největších hvězd osmapadesátého ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech je Steven Soderbergh.

V rozhovoru natočeném s úzkým okruhem novinářů mluví o porevoluční Praze, ve které mu při natáčení práci komplikovali dělníci přebarvující otřískané činžovní domy, nebo o tom, jak Čechoslováci zase začali myslet na budoucnost.

Vracíte se do Česka v době, kdy se ve světě slaví 100 let od Kafkovy smrti. Co na ty oslavy říkáte?

No, je těžké si nepředstavovat, jak by na takové oslavy reagoval sám Kafka, jak zděšeně by se cítil, kdyby zjistil, že ho Max zradil tím, že zveřejnil jeho dílo. Myslím, že by nedokázal pochopit existenci festivalu, který ho takhle oslavuje. Teď nedávno jsem nad tím přemýšlel velmi konkrétně. Před pár měsíci jsem spálil své zápisníky a deníky za posledních 44 let.

Proč jste spálil své deníky?

Jen jsem cítil, že se musím zbavit minulosti. Bylo to velmi katarzní. Každý z těch deníků jsem vzal a chvíli jím listoval, abych si udělal představu, kdy ten deník vyšel, vybral jsem si vždy nějakou větu, a pak to hodil do ohně. Byl to opravdu dobrý pocit.

Víte, pořád mám sešity, kam si zapisuju všechno, co sleduju, co čtu, co vymýšlím za projekty, píšu si tam části dialogů. Vytvářím si novou hromádku notesů. Byl prostě dobrý pocit se těch starých sešitů zbavit. Hromadíme tolik věcí. Já si nejvíc vážím knih, které jsem mohl přečíst. Kdybyste mi dali vybrat mezi sledováním filmů a čtením knih, hned beru knihu.

Proč?

Protože jestli mi něco pomáhá zlepšit se v mé práci, je to hlubší pochopení lidské psychologie a toho, proč se chováme tak, jak se chováme. Myslím, že romány jsou nejpřesnějším obrazem vědomí dalšího člověka. Když čtete román, jste zcela ponořeni v hlavě někoho jiného. To mi připadá jedinečné, uspokojující a poutavé.

Režisér v určitém okamžiku narazí na strop svých technických znalostí. Ale o psychice a o emocích se můžete učit pořád. Nejvíc mě zajímá, proč se lidé chovají tak, jak se chovají.

Kafku jste přestříhal do nové verze Mr. Kneff. Na kterém svém filmu byste nezměnil ani scénu?

No, moc by jich nebylo. Ale s několika svými filmy jsem spokojený. Třeba s Informátorem nebo s Liberacem. Film, který se opravdu zhmotnil tak, jak jsem si ho představoval, bylo Berlínské spiknutí. Na tom bych nezměnil ani vteřinu, ale lidé ho nesnáší.

Vnímáte ve svých dílech vliv Kafky?

Určitě ve mně rezonuje jeho myšlenka o tom, že nás často ovládají systémy, které nemůžeme mít pod kontrolou. Mají nad námi moc.

Téměř všechny projekty, na kterých jsem pracoval, mají protagonisty, kteří se snaží získat kontrolu nad tím, co se s nimi děje. A nedaří se jim to. Na jednu stranu je důležité bojovat, na druhou stranu je kontrola nad životem jenom iluze. Myslíte si, že ji máte, ale ve skutečnosti to tak není. Už jsem se naučil, že nad spoustou věcí nemám kontrolu. Nemohu kontrolovat ostatní lidi. Když někdo udělá něco, z čeho jsem frustrovaný, zmatený, nebo naštvaný, připomínám si, že lidi neovlivním.

A přitom jste režisér.

To ano, ale svým štábům vždycky opakuju takovou průpovídku: Všichni točíme svůj vlastní film. Máte pocit, že všichni natáčíme jeden film, ale pak vám někdo ze štábu něco navrhne a vy si říkáte - proboha, pracujeme na stejném projektu? Můj táta byl učitel a já díky němu vím, že jako režisér nemám mít lidi pod kontrolou, ale spíš se je snažit vést. Člověk musí prostě jet na společné vlně.

Když jsem se poprvé ocitl ve filmovém štábu, dělal jsem tu úplně nejposlednější pozici. Točili jsme videoklip, kámoš měl za úkol pouštět playback do reprobeden a já mu držel kabely. Režisér byl hrozná primadona, který chtěl mít všechno pod kontrolou. Zbytek štábu to začalo štvát a rozhodli se, že režiséra nechají vycukat. Že ho potopí. To pro mě byla dobrá první lekce.

Přivezl jste do Varů Kafku, ale včera vám jedna žena říkala, že miluje Dannyho parťáky. Co to s vámi dělá?

No, podívejte se, mám k tomu vztah, protože takové filmy miluju. Takže to naprosto chápu. Filmy jako Dannyho parťáci netočíte do zdi, chcete, aby je vidělo co nejvíce lidí. Když se to podaří, je to skvělé.

Máte neuvěřitelný rozptyl. Je to jiné, když točíte Kafku a když děláte na filmech jako jsou právě Dannyho parťáci?

Jsou režiséři, kteří mají svůj styl a hledají materiál, který do něho bude pasovat. Film Ridleyho Scotta vždycky vypadá jako film Ridleyho Scotta. Má způsob, jakým točí.

Já jsem pravý opak. Já se podívám na předlohu, a když se mi líbí, ptám se sám sebe - jakým režisérem musím být, abych z té předlohy dostal všechno, co v ní je? Nepotřebuju být originální režisér. Zajímá mě syntéza.

Trochu to ale připomíná ten kafkovský propastný rozdíl, který jste zmiňoval. Rozdíl mezi tím, co píše, a tím, jak žije.

To možná ano, ale víte, všechny ty filmy jsou mé děti (smích). Nevnímám mezi nimi extrémní rozdíly. Moje práce je stejná na setu Dannyho parťáků jako na setu Bubliny. Pořád mi jde o to samé: Jak natočit tu scénu, abych z ní vytřískal maximum významu? Snažím se z toho odstranit svoje ego a místo toho se ptát, co by byla nejlepší verze téhle scény? Co potřebuje, aby byla perfektní?

Na festivalu jste zmínil, že jste Kafku natáčel v Praze těsně po revoluci. Jaká tu tehdy panovala atmosféra?

Bylo tu cítit napětí i naděje. Pro místní štáb to byl poslední film natočený v rámci státního filmového průmyslu. Takže je velmi znepokojoval výraz „na volné noze“. Nevěděli, co to znamená, byla to pro ně nová věc.

Hodně se tu diskutovalo o budoucnosti. Budou teď lidé do Prahy jezdit natáčet?

Můj asistent režie mi říkal: „Víte, když žijete v takovém režimu, vůbec nemyslíte na budoucnost. Myslíte jen na přítomnost.“ Pro lidi muselo být velmi těžké se přizpůsobit, když začali myslet na příští týden, měsíc, rok. Měli mít větší kontrolu nad tím, co se jim stane, ale na druhou stranu bylo jasné, že ji mít nebudou. Nešlo už ale žít s pocitem „kašlat na to, jde jen o přítomnost“. Vnímal jsem, jak se snažíte připravit na tenhle úplně nový život.

Hodně jsem s vámi tehdy sympatizoval. Vnímal jsem vaše starosti, ale zároveň jsem vám hrozně fandil.

Váš film zachoval atmosféru tehdejší Prahy, kde se daly točit filmy připomínající rok 1919, ale i rok 1991.

Bydlel jsem tehdy v Hotelu Forum (dnešní Hotel Corinthia, pozn. red.) a sledoval, jak sem přijíždějí nové a nové vlny lidí ze Západu, byznysmeni, kteří tu pořádali obchodní schůzky a říkali si - tak co s tou vaší malou zemí uděláme? Bylo to docela děsivé.

Rád bych se na některá ta místa z natáčení podíval a viděl, co se s nimi stalo. Občas se nám stalo, že na lokace z natáčení přišli dělníci a přetřeli nějaký ošuntělý dům. Říkal jsem: „Nedělejte to, na kameře to vypadalo báječně.“ Museli jsme si objednávat ochranku, aby ta místa ještě chvíli zůstala v té původní podobě.

A jaká je teď atmosféra v Hollywoodu? Do kin se moc nechodí, trhu dominují VOD platformy…

Mohu vám říct, že v Hollywoodu jsou teď všichni naprosto vystrašení. Vším. Právě se nacházíme v době nějaké korekce. V letech 2010–2020 se vyrojily všechny ty nové platformy a všude byla spousta peněz. Točilo se všechno možné, lidé dostávali spoustu peněz. Věděl jsem, že to bude neudržitelné. Takže mě ten nynější propad moc nepřekvapil.

Ještě bych se vrátil ke knihám. Proč vlastně točíte filmy, když tak milujete knihy?

Myslím, že za to mohla náhoda. Můj táta miloval filmy. Od dětství jsem fimy sledoval, pak jsem se na střední škole potkal s podobně laděnými lidmi. Začal jsem psát scénáře, abych se dostal do filmového byznysu.

Próza je jiná než psaní scénářů. Scénář můžete oblafnout. Umělá inteligence vám pomůže vygenerovat použitelný scénář, ale 250 stran románu fakt neoblafujete. Scénář je takový bastard. Existuje důvod, proč se knižně vydané scénáře neobjevují mezi bestsellery. Je to prostě hrozný formát.

Knihy mám vážně rád. Čtení mi pomáhá se uklidnit. Říkal jsem, že si zapisuji všechno, co přečtu. Zpětně pak poznám, kdy jsem byl hodně ve stresu, protože pak přečtu třeba osm knih za dva týdny.

Co čtete, když jste ve stresu?

Mám skupinu přátel, se kterými si doporučujeme knihy. Beletrii, literaturu faktu, cokoli. Čtu spoustu knih o kognici, o tom, jak funguje náš mozek, jak se rozhodujeme, proč jsme tak iracionální, proč často opakovaně jednáme proti svému vlastnímu zájmu.

A na co jste zatím přišel?

Je to něco reziduálního v člověku. Musíte si uvědomit, že to, jak žijeme teď, trvá velmi krátce. Je to mrknutí oka v porovnání s historií planety. Teprve před nedávnem se vyvinula naše prefrontální kůra mozková. Pořád nás vlastně ovládá naše amygdala, pořád se rozhodujeme podobně jako v době, kdy jsme obývali africké stepi, pořád s lidmi jednáme podobně, jako kdybychom byli v kmenech. A když narazíme na kmen, který jsme nikdy neviděli, zaktivuje to náš limbický systém stejně jako před dvěma sty tisíci lety.

Na jednu stranu mě frustruje, že tohle děláme. A na druhou stranu - podívejte se na letiště. Dokázali jsme stvořit neuvěřitelně komplexní organismy. Každý den se tisíce lidí ocitnou v odbavovacích halách a dopraví se z místa a na místo b, aniž by přitom zemřeli. Na světě je 47 tisíc letišť, každou vteřinu sedí 600 tisíc lidí téhle planety někde v letadle. Proč dokážeme zorganizovat tak komplexní věc, jako jsou letiště, ale nezvládneme třeba zastavit válku v Sýrii?

Poslední dobou přemýšlím nad projektem, kde analyzuji komplexní systémy, které fungují, a přemýšlím, jak je přenést dál. Třeba anonymní alkoholiky. Je to decentralizované, soběstačné, funguje to.

Víme tedy, jak spolu kooperovat. Ale stejně se navzájem zabíjíme. Na světě je teď historicky nejvyšší procento vykořeněných lidí než kdy jindy. Proč? Máme tolik technologií. Proč se to děje?

Nemyslím, že existuje nějaká magická formulka, kterou byste vyslovili a lidé se najednou začnou chovat racionálně. Ale existují příklady, které můžeme prozkoumat a někam se posunout.

Někdy to nefunguje, protože prostě nechceme, aby to fungovalo.

Ptal jsem se lidí, kteří pracují v neurovědě, kdy má člověk největší šanci změnit nějaký svůj názor, něco, čemu hluboce věří. Všichni řekli: Když se směje. Něco se s vámi děje, když se smějete. Něco se ve vás odemyká. Někomu se podařilo vás překvapit. Humor je skvělý způsob, jak prezentovat nové ideje.

A také - nic nedokáže rozsvítit mozek tak jako hudba. Hudba se dotýká každé oblasti vašeho mozku. Blízko k takovému efektu má snad jen literatura.