Snímek Slovo ve Varech omílal prázdné repliky. Český film potřebuje budíček

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Laskavý, hořkosladký tón nastavily dodnes nepřekonané filmy Obecná škola a Pelíšky. Současná česká tvorba postupně zkoumá nové cesty, jak s nedávnými dějinami zacházet. Režisérka a scenáristka Beata Parkanová si ve svém třetím filmu Slovo, který si odbývá světovou premiéru v hlavní karlovarské soutěži, zvolila rámec rodinného dramatu, skrze něž reflektuje události roku 1968. Jde o intimní portrét rodiny Vojířových, v jejímž čele stojí zásadový otec Václav, oblíbený maloměstský notář, principiální nestraník, člověk obdařený až masarykovsky silným étosem pravdy jako absolutního imperativu.

Václav je svéhlavě přesvědčený, že na osobních principech je třeba lpět za všech okolností. Film ho vyobrazuje jako nesmírně metodického, laskavého a křehkého člověka, který na některých místech promlouvá o mravních zásadách jako klidný kazatel. Jeho manželka Věra naopak ztělesňuje bezmála karikaturu obsedantní matky-pečovatelky, která de facto neustále vydává příkazy a pasivně agresivně zasahuje do života svého muže a svých dětí.

Zlá doba se připomíná jen vpády zvenčí. Někdy je to nepříjemný zvuk, jindy zas mechanicky drmolící duo soudruhů, kteří přišli Václava zlomit, aby podepsal. Film tak cíleně osekává kontext a zaměřuje se na rezonanci velkých událostí v osobním prostoru hrdinů, který se stává koncentrovaným odrazem velkého světa. Tuhle metodu k dokonalosti rozvinuly především filmy rumunské nové vlny, které díky autorům jako Cristian Mungiu, Corneliu Porumboiu či Cristi Puiu vytvořily řadu pronikavých komorních portrétů tamní společnosti.

Jádrem jejich úspěchu je režijní metodičnost a nekompromisnost, s jakou přenáší na plátno všednodennost. Drobné konflikty, charakterové rysy i sílící dilemata nevynáší do prvního plánu, ale nechávají je postupně klíčit pod povrchem dokonale odpozorované reality běžné existence. Morální zkoušky, které se současným divákům mohou zdát vzdálené, se náhle zhmotňují s tíživou naléhavostí.

Slovo Beaty Parkanové má v sobě podobnou ambici, bohužel selhává téměř ve všech ohledech. Scénář je sice podstatně utaženější než košaté historické vyprávěnky Petra Jarchovského, trpí ale podobným sklonem k tezovitým, prkenným promluvám a nakonec nemá tak daleko k psychologické strnulosti katastrofální trilogie Zahradnictví. Velebné moralistní monology Václava jsou zbavené života, podobně tuhé jsou i výjevy ze všední rutiny, které nadužívají rozkazovací způsob a nimrání se v nikam nevedoucích banalitách.

Zaujetí filmu pro akvizici a distribuci různých forem potravy (zejména zmrzliny) působí místy až obsedantně a stahuje na sebe vlastně víc pozornosti než samotné morální dilema, které bují někde za ním. Dá si Emička jahodovou, nebo vanilkovou? Dá si pan doktor štrúdl? A Eda štamprli rumu? Na otravném rodinném ambientu není nic zlého, ale stále je velký rozdíl mezi prázdnotou významotvornou a samoúčelnou, syrovým realismem a jeho mechanickou nápodobou. Slovo působí jako festival scénických vycpávek a vypravěčských mikrospánků.

Přitom ústřední drama v sobě skrytou sílu má. Okupace má na Václava zničující dopad, dovede ho až k psychickému kolapsu a hospitalizaci. Zároveň na něj moc vytváří zdánlivě banální nátlak, do něhož se zapojují i jeho rodinní příslušníci. Místo tenze a psychické drobnokresby na sebe ale veškerou pozornost stahuje Věra, která působí dojmem, že prodělává kontinuální psychotický záchvat.

Pasivně agresivní mateřský teror má ve filmu až tragikomicky přepjatou podobu a postava Věry v podání Gabriely Mikulkové nemá žádný prostor se rozvíjet. Jen křečovitě střídá herecké polohy, vpády a odchody. I Václava v podání Martina Fingera celou dobu charakterizuje omezený rejstřík kladných vlastností, které se v rozhodující chvíli vždy spojí v kategorické ne pokušením komunistické nomenklatury.

Křečovitost, plochost a nesoustředěnost podtrhuje režie Beaty Parkanové, které určitě nechybí ambice, ale postrádá soudržnost a metodičnost. Film chvílemi vypadá jako retroreklama na oblíbený nanuk, chvílemi zase vtahuje do hry ambiciózní artové prvky jako dlouhé, rozevláté nepřerušované záběry nebo úmyslně brutální ořez kamery, z nějž vypadávají některé promlouvající postavy. Někdy film pracuje s velkým detailem, jindy zase přechází do krajní distance. Dílčí prvky mohou být působivé, ale v rámci celku spolu komunikují stejně kostrbatě jako členové rodiny Vojířovy.

Není ale úplně jasné, co za perspektivu chce vlastně divákovi nabídnout. Určitě to není chladný pozorovatelský odstup, který je typický pro filmy rumunské nové vlny. Detailní intimita také nepřichází, na to jsou postavy až příliš hrubě „naskečované“ a mechanické. Parkanová těká mezi různými možnostmi, žádná z nich ale není nakonec využitá důsledně. Vypovídající jsou rytmické vsuvky v podobě instaxových fotek zachycujících z jiného úhlu momenty předchozích scén. Jde vlastně o fotky z natáčení vložené do děje. Není úplně jasné, jakou roli mají plnit: jde spíš o zcizovací efekt, nebo naopak o snahu podtrhnout komorní, memoárový ráz vyprávění?

Slovo tak vede k tomu nejhoršímu možnému výsledku. O těžké době morálních zkoušek, kompromisů a tichých rodinných tragédií neříká mnoho nad rámec ústřední teze. Nabízí jen několik knižních a bez debat pravdivých výroků o pravdě a lži. Dá se s nimi souhlasit, už hůře však ztotožnit. Jako rodinná podobenka působí film kostrbatě, vykonstruovaně a nerealisticky.

Jen potvrzuje, že současný český film slovy nešetří. Ale má problém jim dodat jakoukoli aktuálnost, váhu a naléhavost.