Mortensenův western naruby. Nevypráví o kovbojích, ale o jejich ženách

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nápad na film, ve kterém bude hrát prim ženská postava a který se bude odehrávat v 19. století, vznikl v hlavě herce, režiséra, scenáristy a hudebního skladatele Vigga Mortensena už za pandemie koronaviru. Zpočátku ale nebylo jasné, že snímek Až na konec světa (v originále The Dead Don’t Hurt) - zahajovací film letošního karlovarského festivalu - bude patřit mezi westerny, i když se jim vlastně v mnohém vymyká.

Tahle myšlenka podle Mortensena přicházela postupně. Nejdříve se prý upnul ke vzpomínkám na svou matku a posléze k myšlence, že se příběh bude týkat francouzsky mluvící menšiny v Severní Americe a konce 19. století.

„Byla to možnost, jak uchopit myšlenku o mužích odcházejících do války,“ řekl v pátek magazínu The Wrap Mortensen. Zároveň to podle něj ale vytvářelo možnost, jak popsat, co zažívaly v této situaci ženy. „Ať už byly jakkoli silné, musely se přizpůsobit tehdejšímu světu. A tak mě napadlo, že tahle doba bude dobrá pro příběh o ženě, která vytváří hranice jen tím, že je sama sebou,“ dodal.

A tak vznikl snímek Až na konec světa, který s sebou do Karlových Varů přinesl kousek amerického jihozápadu konce 19. století, jeho radosti i problémy a zejména příběh vojáka Holgera Olsena a jeho partnerky Vivienne Le Court. A zároveň western, ve kterém není na prvním městě šerif nebo padouch, ale žena.

Že nezávislé ženy budou hrát ve snímku prim, je jasné od začátku. Na rybím trhu v San Francisku se náhodně setkají květinářka Vivienne Le Court v podání herečky Vicky Krieps a Holger Olsen, kterého hraje Viggo Mortensen. A nejenže se do sebe v podstatě okamžitě zamilují, ale navíc spolu stráví noc. Záhy navíc Vivienne využije Holgera, aby odehnala muže, který se jí dvoří.

Pár spolu nakonec odjede na venkov a zabydlí se v opuštěném domě nedaleko poklidně vyhlížejícího městečka. A navzdory nejisté době, ve které se příběh odehrává, spolu prožijí několik poměrně klidných týdnů. Pak ale přijde válka, Holger odjede a veškerá zodpovědnost spadne v rámci příběhu na Vivienne a ve filmu na lucemburskou herečku Vicky Krieps.

Ta bez zaváhání převezme otěže filmu a postará se o to, aby si tento western po právu získal přídomek feministický. Společně s tím, jak posiluje její nezávislost, ale ve filmu začne ubývat pozitivity. Místo toho přichází střet s realitou konce 19. století: znásilnění, nechtěné těhotenství, role samoživitelky i pomluvy spojené s výše zmíněným. I když: možná to není ani tak střet s realitou 19. století jako spíše s realitou žen napříč historickými epochami. A postava Vivienne všem dodává naději, že i tím nejhorším lze projít s hlavou vztyčenou.

Její soukromou válkou s mužským světem se pak prolínají pobočné linky - v první se objevuje rytíř v blyštivé zbroji, ve druhé dívka, která obdivuje osudy Johanky z Arku, a ve třetí mrtvá žena v hrobě. Jak spolu dějové odbočky souvisí, divák odhalí postupně. Kýžený efekt ale částečné přeskládání chronologie nepřinese. Je to prvek navíc, který příběh nijak neobohatí ani neposune a který si Viggo Mortensen jakožto režisér a scenárista klidně mohl odpustit.

Podobně nadbytečně pak vyhlíží i vzletné zakončení snímku, které divákovi rozklíčuje, proč se v českém překladu snímek jmenuje Až na konec světa. Je to chvíle, ve které se Holger Olsen alespoň na čas zbaví všech strastí a navíc se mu dostane pomsty. A možná právě proto nebylo potřeba ho zasazovat do melancholicky vyhlížející krajiny na pobřeží. Síla doznívajícího příběhu by na diváka zafungovala i bez příkras.

Festivalové dění sledujeme online:

Zbytek filmu a vlastně i celá jeho kariéra Vigga Mortensena je nicméně dobrým příkladem toho, jak se může umělec posunout ze škatulky herce jedné role. Od dob, kdy se Viggo Mortensen v roli Aragorna stal králem Gondoru, už přece jenom uteklo více než dvacet let. Během nich ztvárnil třeba Toma Stalla v Dějinách násilí nebo Tonyho Lipa v Zelené knize a posbíral řadu ocenění včetně tří Oscarů a stejného počtu Zlatých glóbů. Postupně se z něj stal všestranný umělec, který se kromě hraní věnuje skládání hudby (i do vlastních filmů), psaní básní a scénářů nebo režírování. A není tak úplně fér, aby o něm titulky stále mluvily jako o Aragornovi, králi Gondoru.

Po jeho režijním debutu Ještě máme čas to nebylo patrné, ale nyní ano. Vigga Mortensena nelze brát vážně jen jako herce a už vůbec ne jako herce jedné slavné role. Naopak. Právě Až na konec světa dokazuje, že dokáže projekty vydupat ze země, solidně hrát (i když to prý tentokrát nebyl jeho záměr), do mnohdy vyčpělého a dnes už v podstatě nezajímavého žánru westernu přinést trochu novoty, a to všechno navzdory překážkám dotáhnout do konce. A to v době, kdy se Hollywood stále snaží vzpamatovat ze stávky některých profesí, inflace a pandemie, není málo.