Společnost není rozdělená, ale rozdělovaná. Mohou za to trollové, říká Mádl

„Zlo je vytrvalé, my musíme být také,“ říká herec a režisér Jiří Mádl. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví nejen o svém filmu Vlny, který měl premiéru na festivalu v Karlových Varech.

„Myslím, že generace před námi byly tlačeny do pocitu méněcennosti. Čerstvým pohledem na věc nám to ale nějak neštymuje. Jak jako, že Sověti vyhráli?“ ptá se Mádl, který do Varů přivezl drama o událostech ze srpna 1968 pohledem skupiny redaktorů tehdejšího Československého rozhlasu.

V rozhovoru mluví o tom, za co by sám dal ruku do ohně, nebo o tom, že Češi mají problém uznávat autority.

Moment, kdy jste se rozhodl točit film Vlny, byl vlastně dost konkrétní. Narazil jste na knihu Od mikrofonu k posluchačům, která vypráví o okupaci roku 1968 v Československém rozhlase. Technik Běhal v ní dostane za úkol přinést do rozhlasu lživou zprávu o tom, že sovětská vojska přijíždějí jako přátelská pomoc na naše pozvání. Běhal se rozhodne, že tu zprávu neodvysílá.

Řekl jste to úplně přesně. Tohle je scéna, která pro mě byla spouštěč, abych ten film začal psát. Mluvíme o momentu, kdy poměrně obyčejný člověk stojí v kanceláři, ví, že se do země valí tuny železa a on třímá v ruce to, jak bude národ na celou věc vzpomínat, jak ji budou chápat v zahraničí.

Kdyby se zpráva o tom, že vojska jsme k sobě pozvali, opravdu odvysílala, tak by celý svět žil ve lži možná už navždy. Možná dnes točíme úplně jiný film.

Tuhle scénu jsem dost prožíval. Přemýšlel jsem, jestli bych dokázal být také tak odvážný. Vy naopak působíte jako někdo, kdo se nebojí mluvit otevřeně. Pokládal jste si otázku, jestli byste byl tak odvážný?

Já si nejsem stoprocentně jistý, že bych dokázal takhle odolávat. V té situaci jsem nebyl, ale mám pocit, že ji mám nějak zvnitřněnou. Zároveň si uvědomuju, že mám teď malého syna a že to mění pohled na spoustu věcí. Ještě se to rozhodně nepropsalo do veřejného vystupování nebo do mé tvorby, ale už jenom to, že jezdím jinak v autě, jinak chodím po ulici, jinak přemýšlím, když jdu hrát hokej –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ chci být zdravý pro syna. Člověk se změní.

Za co byste dneska dal ruku do ohně? Za co byste zariskoval, i kdyby to mohlo ohrozit vaše blízké?

Je to těžké říct. Mám pocit, že by toho asi bylo spoustu. Ale podívejme se třeba, co se děje na Slovensku. To už je velký úpadek.

Co konkrétně máte na mysli?

Končí veřejnoprávní médium (rozhovor vznikl na konci června, 1. 7. Pellegrini podepsal konec RTVS, pozn. red.) A veřejnoprávní médium v demokratických zemích je vždycky strážce pořádku, strážce objektivnosti, prostě informování o tom, co se děje a jak věci jsou. Víme, že není bezchybné, ale ten princip takhle funguje.

Co je prostě lidstvo lidstvem, potřít svobodné médium je to první, co udělá jakýkoliv nečestný režim. Nechci teď rozebírat slovenskou politiku, protože já nejsem politický režisér, mně jde o emoce. Ale zároveň jsem cítil tu obrovskou sílu v novinářích, o kterých vypráví můj film. Věděli, co to je správná žurnalistika. Přicházeli s ní v době, kdy se zavíralo i zabíjelo za kdejaký přešlap. Byl bych vlastně nerad, aby film Vlny byl politický. Jde v něm o příběhy obyčejných lidí. Ale k těm novinářům mám úctu. To novinařina a touha říkat pravdu z nich dělala to, čím jsou.

Kdybych zůstal v Česku, odkud podle vás může přijít zlo? Něco, co lidi donutí k těm rozhodnutím, která dělají hrdinové vašeho filmu?

Nechci jít do politických věcí, ale řeknu jedinou věc. Nejhorší zlo je vytrvalé a nepotřebuje stimulovat. Dobro naopak stimulovat potřebuje neustále. Zvlášť v České republice je dané tak nějak momentálně. K něčemu se napneme, jdeme tam, zachraňujeme. Když jsou povodně, Češi udělají ten lidský provaz, naházejí pytle, ochrání město od řeky. Mám ale pocit, že potřebujeme vědět, že zlo je vytrvalé, takže my musíme vytrvat také.

Proč je podle vás pořád důležité řešit rok 1968 a případně celou nedávnou historii? Vážně jsme si k tomu ještě neřekli všechno?

Neřekli. Hlavní důvod, proč jsem Vlny dokázal dokončit, byla ta ohromná disproporce mezi konáním mých hrdinů, rozhlasových redaktorů, a tím, jak události roku 1968 vnímáme. Mí hrdinové neměli poraženeckou náladu. Neměli ani pocit, že prohráli. Byli odejiti z rozhlasu, museli dělat potupná zaměstnání. Věra Šťovíčková šla dělat uklízečku. Petránek šel do kotelny.

Oni ale věděli, že udělali správnou věc. Po revoluci cítili obrovskou výhru. Viděli, že ten, kdo nás přišel v ’68 zbrzdit, zůstal sám ve vývoji strašně pozadu. Byli to lidé s dobrou náladou a i když o sobě vyprávěli a vzpomínali na ty události, byla u nich cítit chuť žít, radost ze života. Tohle jim nikdo nevzal, to by je bývali museli zastřelit.

Co z toho pro vás vyplývá? Mají být Češi pyšnější na to, jak se zachovali v historii? Mám pocit, že váš snímek nebo film jako Bratři se snaží o nějakou historickou revizi.

Dá se to tak říct. Určitě je to i nějakou revizí těch věcí z pohledu lidí, kteří to nezažili. Myslím, že generace před námi byly tlačeny do pocitu méněcennosti. Čerstvým pohledem na věc nám to ale nějak neštymuje. Jak jako, že Sověti vyhráli? Obsadili to tu silou, vždyť je nikdo nerespektuje, za nic je neobdivuje, nemají na co být hrdí.

Vidím tu ale jeden problém. Češi byli vždy instruovaní k tomu neuznávat autority, a to je špatně. My tu jako autority vnímáme jen sportovce, protože je to taková matematická hodnota: dáme jim medaile a vidíme, že něco dokázali. Jenže tady něco dokázala spousta lidí, ale elity ponižujeme, ať už jsou to podnikatelé, vědci, umělci. A nakonec ponižujeme i ty sportovce. Politiky také. Myslím, že máme dobré politiky.

Je škoda ponižovat autority, protože jsou schopné národ táhnout. Podívejte se na pražské jaro 1968. Z úplné šedi po tvrdých padesátých letech se tomuhle národu na chvilku dala svoboda. Okamžitě rozkvetla hudba, kultura, grafika, myslím, že je třeba to připomínat a vlastně mít úctu k těm elitám a být na ně pyšný.

Máte ještě chuť být angažovaný nebo aktivistický? Točit videa jako Přemluv bábu? Nebo se vám to přesunulo do toho, že teď točíte velké filmy? Je to komplexnější způsob, jak říct věci, nebo jak mluvit o věcech, které vás trápí?

Já vám to řeknu úplně jednoduše. Já jsem tu touhu nikdy neměl. Vlastně mi to nebylo příjemné, přestože jsem ohromně rád, že jsem to udělal, jo. Když se vrátíte do té doby, kdy jsem vystřelil, tak tu byli Snowboarďáci, já s Vojtou jako herečtí idolové, pak Ewa Farna a SuperStar. Bylo tu třináct mladých idolů a z nějakého důvodu jsem já byl asi jediný, kdo odpovídal na všechny otázky, tak ze mě udělali mluvčího generace. Z toho přesně myslím vyšlo to video. Bylo mi 21 let. Nebál jsem se toho, viděl jsem ten kontext. Ale moje touha být aktivistický v tom nebyla.

Kam jste se názorově posunul od dob videa Přemluv bábu?

Nevím, jestli jsem se někam posunul. Určitě někam, ale nedokážu to takhle definovat.

Takhle úplně ne, ale pozor, tady se hodně zapomíná na ten jasný kontext. Pro mě bylo Přemluv bábu především jasná střelba na konkrétní terč. Teď jsme si tady říkali, jak se mohli komunisti zase dostat do europarlamentu. Tehdy málem byli ve vládě. Jiří Paroubek říkal, že klidně bude schvalovat zákony s nimi, což byla jasná hozená rukavice. Pak shodil vládu během našeho předsednictví v EU, a sami neměli žádný plán. To bylo prostě tolik ostud a padal podle mě takový ten všeobecný konsenzus, co jsou jasné hranice, co se prostě dělat nemá. A ono to padalo a ukazovalo se jasně, že jejich síla je v tomto elektorátu.

Bylo to nepředstavitelné, bylo potřeba zamířit a pálit. Když pak v ČSSD analyzovali prohru, údajně řekli, že důvodem bylo video Přemluv bábu.

Já jsem za to vlastně hrozně rád, i když mě mrzí, jestli to posunulo třeba nějaký způsob mluvy. Zároveň to nebyl kultivovaný příspěvek na poli filozofické fakulty. Bylo to virální video, které muselo mít určitou razanci, nadsázku, aby se prosadilo.

Nechtěl jsem z vás udělat někoho, kdo rozdělil českou společnost. Mám ale pocit, že to video je jakýmsi symptomem pro to, o čem se od té doby bavíme. Že je Česko rozdělené. Nevnímáte to tak, že je Česko rozdělené?

Použiju slova, která nejsou moje, ale přijdou mi úplně přesná: že tahle společnost není rozdělená, ale rozdělovaná.

Musíme potírat trolly, kteří se vetřou do bezbranné skupiny, šíří hromadné maily, straší seniory. Vedou systematický boj. V jejich zájmu je, aby byla Evropa rozdělená. Je to podle mě jednoduché jak facka.