Film o mužích, kteří se hledají, musí být nenápadný. A nezapomenutelný

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Gerrie a Dick už spolu moc času netráví. Vídají se jednou za rok - a jen na tři dny. Letos je to dokonce možná naposledy. Gerrie se na stará kolena přestěhoval z rodného Nizozemska do slunného Portugalska a vypadá to, že se tam chce definitivně usadit. Dick mu to trochu vyčítá. Asi se není čemu divit. Gerrie a Dick jsou otec a syn.

Zahajovací film hlavní soutěže osmapadesátého ročníku karlovarského filmového festivalu zpočátku působí tak nenápadně, až člověka jímá strach, že nejvíc zapamatovatelným momentem z projekce bude chvíle, kdy v kinosálu hotelu Thermal nejspíš vlivem horka vypadl proud. Brzo se ale ukáže, že se civilně laděný snímek dokáže zarýt hluboko pod kůži.

Režisér Peter Hoogendoorn toho dosahuje s minimálními prostředky. Neokázalá, černobílá kamera a nevtíravý soundtrack dává vyniknout hyperrealistickému scénáři a herecké chemii mezi oběma protagonisty.

Gerrie je zamlklý typ, který má rád řád a umí vzít za práci. Možná proto ho v rodném Nizozemsku mají pořád všichni rádi. Ani Dick toho moc nenamluví, ale je mnohem výstřednější. Když už na sebe strhne pozornost, je to proto, že chodí po supermarketu s bajonetem v kapse, nebo protože se pustí do rvačky s drzými výrostky (shodou okolností opět v obchodě).

Oba muži se po dobu svého krátkého setkání opatrně pozorují, jako by jim před očima stála mimozemská bytost. S odstupem navzájem studují své neurózy a prapodivné zvyky, některé nechápou, jiné je rozčilují. Proč Dickovi předepsaly prášky na panické ataky? A proč je vlastně nebere?

Stejně nefungují, když na ně piješ pivko, odpovídá lakonicky syn svému otci.

Host a ryba formou napodobuje introvertní povahu svých hrdinů. Pod nenápadnou schránkou filmu, ve kterém se většinu času vyřizují všelijaké pochůzky - od zubařů až po návštěvy bývalých kolegů z práce nebo dávné příbuzné - schovává citlivá místa nalitá všelijakou bolestí. Kolem nich se režisér Hoogendoorn jen rychle mihne a pro jistotu je odlehčí vtipem.

Po některých scénách ve filmu ale stejně zůstává hořká pachuť. Jako když otec a syn na hřbitově hledají místo posledního odpočinku společného blízkého - a ne a ne ho najít. Proč, to se nehodí prozrazovat. Ale bolestivější důkaz o tom, jak se rodina může rozpadnout na prach, by člověk hledal těžko.

Dramaturgové festivalu vybrali Hoogendornův druhý režisérský počin jako protipól ke „všem těm ženským tématům, která tu letos máme“. Důležité přitom je, že Host a ryba nepůsobí jako film do počtu. Přestože Host a ryba na první pohled zcela naplňuje klišé zamlklých mužů nezvyklých sdílet emoce, snímku se nakonec daří ukázat Gerrieho a Dicka jako komplexní a uvěřitelné charaktery. Pod vrstvou „chlapského chcípáctví“ odhaluje touhu změnit chod věcí, v mužské zarputilosti zase strach.

Dick se přes všechnu svou nazlobenost snaží s otcem znovu navázat vztah, Gerrie v hloubi duše ví, že je nejvyšší čas čelit vlastní smrtelnosti. A i když si občas neberou telefony a posílají se do háje, na společné, i když krátké cestě za sebepoznáním se otec a syn věrně doprovázejí.

Status quo příběhu, tedy velkou vzdálenost mezi Gerriem a Dickem, už asi nic nezmění. Host a ryba třetího dne ale ví, že zdánlivě nenápadné okamžiky, které spolu při posledním setkání zažijí, uváznou v paměti nejhlouběji.

Naopak na výpadek proudu při projekci v kinosálu hotelu Thermal se spíš zapomene.