Dva silné filmy ve Varech řeší nemoci, které společnost vytěsnila

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Okresní nemocnice (Edna provintsialna bolnitsa), jediný dokumentární film zařazený do hlavní festivalové soutěže, zachycuje dění na covidovém oddělení v padesátitisícovém bulharském maloměstě. Trojice autorů, z níž nejznámější je režisér pozoruhodných hraných filmů Ilian Metev, se rozhodla pro syrový, věcný a procedurální styl. Okresní nemocnice tak střídá intimní detaily a polodetaily doktorů, sester i pacientů. Někdy naopak kamera úmyslně zachovává důsledný odstup a zaznamenává zpoza dveří fragmenty hovorů a dějů, které si divák musí rekonstruovat.

Hlavním záměrem je vrátit epidemii, která se v určité fázi stala věcí čísel a statistik, její tragický i humorný lidský rozměr. Nejde jen o depresivní výjevy dusících se a strádajících pacientů. Trio tvůrců naopak staví do popředí naprostou nemocniční všednost. Záběry na trpící střídají banální hovory, vyprávění vtipů, prosté emoce, které s sebou přináší pobyt na uzavřeném oddělení.

Kamera si vybírá několik ústředních příběhů a aktérů, které celý film dramaticky spojují. Prim hraje svérázný doktor Popov, bodrý, zemitý a dobrácký člověk, který si v extrémním stresu uchovává dostatek humanity a laskavosti. „Copak jsem policajt?“ povzdechne si ve chvíli, kdy zkouší želízka, která bude možná muset nasadit třicetiletému pacientovi iracionálně odmítajícímu léčbu i kyslík. V jedné z nejlepších scén pak uvolněně flirtuje s dojatou stařenou, které jeho tým zachránil život.

Okresní nemocnice má bez debat silné momenty, především v závěrečné třetině, v níž se přesouvá na JIP. Záběry provázené ambientem pípajících přístrojů jsou mrazivé. Bohužel jde ale také o film, který v přívalu obyčejných výjevů z oddělení dlouho marně hledá rytmus a jeho pozorovatelství někdy působí zcela nahodile. Mnohem lépe si s tématem poradili třeba tvůrci vynikající dokusérie Lenox Hill.

Humanistické poselství dokumentu se může ztratit pod nánosem trivialit, což je škoda, protože jeho vrcholné scény se pod kůži zadřou. Podobně jako vynikající společensko-kritické vtipy o Bulharech, které si vyprávějí téměř uzdravení pacienti.

Srbský dokument Ještě jedno jaro (Još jedno proleće), uváděný ve vedlejší sekci Proxima zaměřené na vizionářské, formálně odvážné filmy, je takřka dokonalým opakem Okresní nemocnice. Nejen proto, že zachycuje poslední epidemii pravých neštovic, k níž došlo v roce 1972 na území Jugoslávie a kterou tehdejší státní aparát dokonale zvládl. Režisér Mladen Kovačević zvolil vysoce stylizovanou uměleckou formu, když poskládal dobové výjevy (často točené na zrnitý a nekvalitní materiál), zpomalil je a podbarvil voiceoverem, ke kterému si divák nedokáže přiřadit tvář.

Ten velice věcně a bez emocí líčí postup nákazy od pacienta nula až k masivní očkovací akci, která zachránila zemi před katastrofou. Hypnotický přednes doprovází monotónní, skličující hudební podkres. Ve spojení tyhle složky tvoří depresivní, tíživý dokumentární ambient, který je nakažlivý jako pravé neštovice. Nejde o žádnou reportážní dobovou rekonstrukcí, ale o epidemiologickou esej pracující s rejstříkem emocí, které vzbuzují smrtící epidemie, prostředí přelidněných nemocnic a puchýři zohavená těla.

Chvíle úlevy nabízejí rozhovory z dobového televizního vysílání, které na chvíli nechají diváka vydechnout, než ho zas film ponoří do ponurého bláta ilustračních záběrů a přednesu vypravěče. Ještě jedno jaro rozhodně nepředstavuje snadnou jednohubku a film, ze kterého odejde festivalový dav potěšený a plný pozitivních emocí. Přitom ale jeho vyústění úlevu přináší. Vedle povinných díků maršálovi Titovi, které s prostoduchou vděčností pronese na dobovou kameru Pacient 0, jde především o racionální poctu vakcinaci a úsilí epidemiologů, kteří bojují s neviditelným nepřítelem. Jeden z nich, doktor Zoran Radovanović, je mimochodem právě oním nezúčastněným vypravěčem beze jména.

Ještě jedno jaro vypráví příběh o smrtící nemoci, kterou moderní medicína vymýtila a udělala z ní vzácný laboratorní vzorek. Okresní nemocnice skládá poctu lékařům a sestrám, kteří díky mixu empatie a moderních technologií dokážou vyrvat lidi ze spárů smrti. Přes skličující utrpení tak zas jednou člověk odchází z kina s pocitem, že ještě je v co věřit.

Okresní nemocnice (Edna provintsalna bolnitsa, Bulharsko / Německo, 2022, r. Ilian Metev, Ivan Chertov, Zlatina Teneva)

Ještě jedno jaro (Još jedno proleće, Srbsko, 2022, r. Mladen Kovačević)