Článek
Debaty o tom, proč se český film v mezinárodním kontextu neprosazuje, se v poslední dekádě staly folklórem. Stejně tak spekulace, zda se už konečně blíží ta nová „nová vlna“.
Letošní rok přináší určitý zlom. Už nejde jen o tradiční frustrované hovory filmařů, producentů a kritiků kdesi u drinku, a občasné zášlehy v recenzích stopadesáté varianty morálního dilematu, jestli ohnout hřbet a uhnout bolševikovi z cesty. Jsou to samotní čeští filmaři, kdo pojmenoval podstatu problému a nabídl řešení.
Skupina organizovaná kolem režisérů Terezy Vejvodové, Tomasze Wińského a Šimona Holého vydala před karlovarským festivalem trojici textů, které otevřeně pojmenovávají stav věcí a pokouší se zformulovat řešení, jež lze shrnout pojmem Nová intimita.
Co tedy vlastně český film trápí? Podle tvůrců Nové intimity je to především neschopnost a neochota komunikovat s divákem o současných, niterných tématech, která vyžadují osobní tvůrčí přístup a porušování útěšných a líbivých schémat. Výsledkem je emocionální zapouzdřenost, unikání před současností k pohodlným historickým vyprávěnkám, kde je jasné dobro a zlo a filmař si vystačí s ilustrováním morálních tezí a úhlednými vzpomínkami na dobu minulou.
Přestaňme se utěšovat
Wiński tohle pohodlné bezvětří ve svém manifestu pojmenovává explicitně: „(České filmy) … jsou neosobní, nevýrazné formálně, napodobují evropské styly, neprezentují subjektivní vizi světa a nevedou s divákem upřímný rozhovor. Stále utíkají do minulosti, k primitivní zábavě, narativním schématům, ke konvenčnosti a k lokálnosti. Česká kinematografie je neoriginální, opatrná, povrchní, neautentická – nevyvolává živou debatu, protože nereaguje na to, co se v nás a kolem nás reálně odehrává.“
O pravdivosti těchto slov svědčí především fakt, jak obtížně se český film mezinárodně prosazuje v konkurenci okolních kinematografií. Zatímco filmy rumunské, řecké, polské, maďarské, ale v posledních letech bulharské i ukrajinské, nacházejí místo v prestižních výběrech významných festivalů, tuzemská produkce naráží na nezájem ze strany festivalových selektorů, ale i sales agentů, kteří se starají o prodej filmů do okolních teritorií.
Jádro problému je v udržovaném statu quo, na kterém se vedle samotných tvůrců podílí i složitý systém financování a samozřejmě část domácí kritiky, jež český film nepodrobuje dostatečně přísnému srovnání se současnou evropskou produkcí. Výsledkem je tiše udržovaná shoda, že tuzemské publikum o nějaké výlety mimo komfortní zónu nestojí. Lepší podpořit další biografii významné osobnosti, další schematické drama o nedávné minulosti než film přicházející se současnými tématy a osobní perspektivou.
Nová intimita se proti tomuto udržovanému konsenzu alespoň slovně tvrdě vymezuje. Volá po větší tvůrčí radikalitě, blízkosti postavám, většímu důrazu na svobodu tvůrčí metody, interakce s hercem, který není jen nádobou na přednášení pečlivě zformulovaných replik scenáristy, ale především aktivním spolutvůrcem děje. Cílem je vrátit filmu autenticitu, niterné emoce, se kterými by se divák dokázal ztotožnit, protože mu připomínají to, co sám žije.
Osvobození „v rámci nové intimity“ spočívá i v rezignaci na tradiční mechanismy schvalování a financování, které do značné míry spoluzodpovídají za současný tristní stav. „Naše filmy se snaží být maximálně osobní, a to tematicky i formálně. Témata vycházejí z autentických zážitků režisérů a herců, vznikají levně v rámci omezených rozpočtů, za každou cenu se pokoušejí o autorskou upřímnost a autenticitu, jsou formálně a tematicky odvážné,“ píše Wiński.
Karty nám nepřejí
Letošní karlovarský festival je podstatný i tím, že se tu prezentují hned dva filmy spadající do nové intimity. Prvním z nich je film Šimona Holého … a pak přišla láska, který soutěží v sekci Proxima. Holý loni debutoval generačním dramatem Zrcadla ve tmě, které do značné míry odpovídá východiskům nové intimity. Důraz na syrové, všední promluvy, snaha zachytit postavy v jejich běžných rozpoloženích a situacích, které nejsou podřízené stylizovanému vypravěčskému schématu, vystihuje i jeho druhý počin.
Ten vznikal v minimalistické sestavě a s velmi nízkým rozpočtem. Tomu odpovídá celkové pojetí – Holý si tentokrát zvolil příběh matky, stárnoucí a stále frustrovanější psycholožky, která svou samotu a milostné krachy vyřeší zkratovitě výpravou do mlýna na Vysočině, kde podstupuje ezo-terapeutický pobyt s výkladem tarotů a emocionální očistou. Bere s sebou i dceru, pro kterou je celá akce očividně iritující. Přitom ji ale s bezradnou matkou spojuje mnohem víc, než si je ochotna připustit.
Holý volí rámec dlouhých záběrů, v němž nechává svoje herečky situačně improvizovat a volně rozvíjet interakce svých postav. Zatímco obě hrdinky se každá po svém snaží dostat svůj život pod kontrolu, režisér nechává film volně meandrovat obyčejnými situacemi a osobními dialogy, v nichž se postupně odhalují charakterové rysy a vzájemná provázanost matky a dcery.
V některých situacích je …a pak přišla láska skutečně osvobozujícím způsobem autentická a přesná. Například bloudění v autě je přesně tím typem scény, která českému filmu tak zoufale chybí. Je vtipná, lze se s ní snadno ztotožnit a ve sledu špatných odboček a lopotné snahy otočit se na malé návsi dokáže bez křeče říct podstatné věci o charakteru a rozpoložení obou postav. Jinde ale improvizační metoda naráží na úskalí v podobě repetitivnosti a ztrát tempa v rámci dlouhých dialogů, které je pochopitelně obtížné rytmicky prostříhávat.
Dílčí pozorování mohou být přesná, závěrečná katarze je ale spíš upracovaná a snaživá. … a pak přišla láska je tak spíš sbírkou nevyrovnaných okamžiků, ve kterých se autenticita přetahuje s banalitami. Přinejmenším jde ale o banality, které v té či oné verzi známe všichni. Otázka zní, jestli podobná minimalistická terapie všedností bude stačit na to, aby sympatické mumlání skutečně oslovilo i širší publikum.
Zranitelnost v otevřenosti
Holého kolega Tomasz Winski představil v hlavní soutěži festivalu svůj celovečerní debut Hranice lásky. Kolem filmu se dopředu vznášela aura události i díky tomu, že jde na české poměry o nezvykle explicitní portrét jednoho vztahu.
Hanka a Petr jsou dobře situovaným městským párem, který vede po všech stránkách klidný a harmonický život. V banálních postelových hovorech, které si zaznamenávají na mobil, se nicméně začnou zprvu žertem dotýkat svých skrytých snů a tužeb po sexu s jinými lidmi. Vstupují tak na nebezpečné teritorium, kde je veškerá kontrola jen iluzí.
Smyslné verbální hry ale postupně získávají konkrétní podobu, a to až do té míry, že se oba pokusí žít v otevřeném vztahu s jasně nastavenými pravidly. Hranice lásky je tedy „vztahovka“, ale na rozdíl od dalších českých filmů, které uhýbají k absurdní nadsázce, eskapismu, přežitým stereotypům a čisté vnějškovosti, se snaží jít svým hrdinům hluboko pod kůži. Wiński se věnuje spíš všedním situacím a zkoumá, jak se proměňuje chemie mezi Petrem a Hankou. Jde tu mnohem víc o komunikaci než o samotný exces se vztahy na jednu noc, o to, co si postavy řeknou a co naopak zatají – druhému, i sobě samotnému.
Oproti machistické romkomové české tvorbě jsou Hranice lásky podstatně uměřenější, přesnější ve vystižení drobných charakterových rysů obou protagonistů, kteří stále víc opouštějí komfortní zónu původního „čistého“ vztahu. Filmu se daří precizně zachytit momenty překračování tabu, které vedou k drobným trapnostem a dalším postupným krůčkům. Když si Petr a Hanka sdělují svoje erotické sny, naráží na dobře známé minové pole: kdy začne otevřenost a upřímnost druhého zraňovat a ohrožovat? A když se rozhodnou je naplnit, krok za krokem se jim řízený experiment vymkne kontrole.
Všechno má svoje meze. Sebelépe stanovená pravidla a sebevětší upřímnost se zlomí v okamžiku, kdy se postavy dozvídají o tom druhém něco, co opravdu nechtěly a nemusely vědět. Hranice lásky zachycují zhoubný proces, kdy se otevřenost vztahu mění v sebezapírání. Jak moc druhého známe a jak moc ho skutečně potřebujeme a chceme znát? V rozporu s macho tradicemi českých romantických komedií je to Petr, kdo je nakonec křehčí a kdo v klíčové chvíli nepřizná, že se necítí komfortně a místo osvobození zažívá spíš ztrátu důvěry.
Přes autenticitu a organický situační humor ale Hranice lásky charakterizuje tenká hranice mezi přesným pozorovatelstvím, elegantní jednoduchostí a plytkostí. Wiński si ulehčuje situaci tím, že Hanka, Petr i další postavy žijí katalogový život mezi designovým officem, fancy pražským bytem a nejmenovaným holešovickým cool barem. Filmu to samozřejmě umožňuje soustředit se na jejich citový život, ale také si tím pohodlně umetá cestu a vybírá si takový segment reality, kde vyvstává jen minimum dalších problémů.
Pokud má nová intimita skutečně přinést novou formu komunikace s divákem a otevřít cestu na velké festivaly, bude se muset vymanit z podobné fotogenické úhlednosti a sociální selanky. Niternost je ve festivalových výběrech vítaným hostem, ale obvykle je spojená s odvahou vykročit na společenskou periferii, která má svoje drsná specifika. A s odvahou vybrat si charaktery, u nichž není vyvolání empatie samozřejmostí.
Český film ve Varech zkrátka trochu připomíná pacienta po těžké mrtvici, který se znovu učí mluvit. Nová intimita snad bude prvním krokem k tomu, aby jeho věty začaly pojmenovávat i komplexnější a vrstevnatější témata.
