Clive Owen o Na dotek: Vztahy se změnily, ale bolest po rozchodu je stejná

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Pořád hledám projekty, které by pro mě byly výzva. Které mě trochu děsí, ale zůstávám díky nim ve střehu,“ říká Clive Owen, herec, jehož portfolio obsahuje roli v ponurém seriálu o zrodu moderní chirurgie The Knick i účinkování v dystopii Potomci lidí.

V rozhovoru s úzkým okruhem novinářů mluví o zážitcích ze svých nejslavnějších rolí i o tom, proč film Na dotek zůstává aktuální.

Ve Varech představíte film Na dotek, o kterém jste řekl, že je to velmi důležitá část vaší kariéry. Hrál jste už v divadelní předloze filmu, kde jste ale měl jinou roli. Tu, kterou ve filmu sehrál Jude Law. Jaké to pro herce je, znát příběh tak dobře? Ze dvou různých perspektiv?

Opravdu to pomohlo. Užitečné bylo vědět, jak hra funguje před živým publikem, jaký má jazyk, rytmus, kde je vtipná. Ale pak najednou celou tu věc otočit, hrát druhou roli, která je vám extrémně povědomá, ale zároveň tak cizí, tak jiná.

Když čtu scénář, vždycky se na něj dívám z pohledu své postavy a toho, jak se vztahuje k ostatním. Takže najednou jsem zažíval něco povědomého a zároveň něco úplně nového.

Teď budete mít možnost vnímat Na dotek z pohledu diváka. Jak moc se za dvacet let od premiéry filmu změnily vztahy? Ve filmu se postavy někdy chovají dost toxicky, agresivně, lámou si srdce. Jak se při tom cítíte?

No víte, já ten film za těch dvacet let neviděl. Uvidím ho dnes po dlouhé době. Chci vidět, co s tím udělal čas. Z toho, co si pamatuji, bych tvrdil, že ta původní hra byla napsána po velmi bolestném rozchodu a že je to velmi syrové, opravdu procítěné dílo. Osobní dílo. A divil bych se, kdyby neobstálo ani dnes. Bez ohledu na kontext nebo dobu. Jistě, není pochyb o tom, že jsme se změnili. Ale bolest, kterou cítíme po rozchodu, zůstala stejná.

Svět je citlivější a političtější než dřív. Vybíráte si role podle toho?

Ne. V tomto ohledu se nebojím. Když mě něco neoslovuje, jdu od toho. Ale nebojím se chodit do nepříjemných témat, protože myslím, že právě tam se často objevují nejlepší díla. Říkáte, že svět je citlivější a že se změnil. Když jsem účinkoval v jevištní verzi Na dotek, diváci odcházeli uprostřed představení, protože se cítili hrozně. Byla to velmi provokativní hra.

Ve vašem profilu v magazínu GQ zazněla věta: „Pokud se pokusíte najít v kariéře Clivea Owena nějaký vzorec, hrozí, že se zblázníte.“ Je ta nesourodá směs rolí ve vaší filmografii něco, o co se aktivně snažíte, nebo je to jen náhoda?

Je to od obojího trochu. Nikdy se vám nemůže podařit naplánovat kariéru. Je to prostě série rozhodnutí, ze které se pak kariéra stane. Ale protože jsem trénovaný v divadle, můj instinkt mi říká, že se mám snažit vybírat role co možná v nejširším možném rejstříku a nejdivnějších kontextech. Vždycky hledám nový svět, novou roli, novou perspektivu. Snažím se o to i v práci pro televizi a i v tomhle pokročilejším věku hledám projekty, které by pro mě byly výzva, které mě trochu děsí, ale zároveň mě udržují ve střehu. Snad se u nich pořád něčemu učím a nějak se zlepšuji.

Kdy vlastně při práci zažíváte největší radost?

Hned při četbě scénáře. Tehdy se ve mně něco zapne. Když je to dobrý scénář, hned mi připomene, proč miluju to, co dělám. Je zajímavé, jak rychle se dokážete pro něco rozhodnout, když čtete dobrý scénář. Otevře se před vámi celý nový svět. Většinou už mě tolik nezajímá, jak dopadne výsledek. To je vlastně pořád součást té práce, stejně jako natáčení.

Na festival letos přijel také Steven Soderbergh, se kterým jste pracoval na seriálu The Knick. Jaká je spolupráce s ním?

Velmi neobvyklá. Netočí moc záběrů. Spíš dbá na to, aby herci na set chodili stoprocentně připravení. Když nejste, prostě se poohlédne po někom jiném. Fakt.

Na jeho natáčeních je také úplně jiná atmosféra než u jiných tvůrců. Panuje na nich naprosté ticho, žádné klábosení, nikdo neciví do telefonů. Moct natáčet, pracovat pro film, je velké privilegium, ale mám velký problém, když na scéně nepanuje klid. Pod vedením Stevena Soderbergha jsem tím pádem pracoval velmi rád.

Když už jsme u práce na setu, jak vzpomínáte na dlouhou, jednozáběrovou sekvenci z filmu Potomci lidí, ve které váš hrdina prochází uprchlickým táborem? Ta pasáž patří k nejzásadnějším filmovým okamžikům současnosti. Jaké bylo ji točit?

Mám na ni vřelé vzpomínky. Mám rád technické aspekty filmového herectví. Někteří herci říkají - víte, všechno je to o tom umění a tak dál - já myslím, že u filmu musíte být velmi praktičtí a technicky zdatní. Vědět, kde je kamera, co se před ní bude dít.

Tuhle pasáž z Potomků lidí jsme pořád dokola nacvičovali. Zkoušeli jsme tak dlouho, až Alfonsovi (Cuarónovi, režisérovi snímku, pozn. red.) volali ze studia, že utrácíme moc peněz a přitom z toho není ani jediný záběr. Tak jsme občas něco natočili, ale věděli jsme, že se nepoužije ani vteřina.

Pak konečně přišel ten velký den. Bylo to vyčerpávající, ale také si vzpomínám, jak blízký vztah jsem navázal s kameramanem - v podstatě jsme spolu tančili. Pořád jsem musel být přesně na svém místě, musel jsem každou vteřinu vědět, co je za mnou, kam se dívám, co vidí kamera. Muselo to vypadat přirozeně. S kameramanem jsme se dostali do jakéhosi nadpřirozeného rytmu. Bylo to fascinující.