Brühl: Nejsem tak milý, jak vypadám. Prokletí Good Bye, Lenin! zlomil Tarantino

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do Karlových Varů přijel šestačtyřicetiletý herec Daniel Brühl převzít Cenu prezidenta festivalu.

„To už je vážně čas dostávat ceny za celoživotní přínos? Doufám, že mám ještě něco před sebou,“ vtipkoval Brühl při interview v úzkém okruhu novinářů. V něm zavzpomínal na svou první slavnou roli ve filmu Good Bye, Lenin!, ale i na prokletí, které mu přinesla. Pomohl ho zlomit Quentin Tarantino.

V rozhovoru mluví Brühl také o tom, proč se bere jako součást problému v gentrifikovaném Berlíně, nebo o evropském návratu do temnoty, který se chystá zachytit ve svém novém snímku.

Máte toho teď na programu hodně, třeba natáčení s oceňovaným režisérem Rubenem Östlundem. Jak to všechno stíháte?

Posledních pár měsíců je docela zábavných, to máte pravdu. Spoustu věcí, které jsem měl v plánu, klaplo. Když je vám 46 let a máte první krizi středního věku, je fajn vědět, že vás ještě pořád čekají zajímavé projekty. Proto jsem si založil produkční společnost, aby se ze mě nestal stárnoucí, mizerný herec, který pořád čeká, jestli mu ještě zazvoní telefon. Jdu na to proaktivně.

Některé projekty se ale povedly náhodou – třeba jako ten s Rubenem Östlundem, na který se velmi těším.

Nemáte z něho nervy? Östlund říkal, že to bude ještě bizarnější záležitost než jeho poslední film Trojúhelník smutku.

Östlund je možná nejpodivnější tvůrce současnosti. Tedy je fakt, že je tu taky Quentin Tarantino, který je úplný šílenec – v tom nejlepším slova smyslu. Existuje prostě typ šílených tvůrců, Ruben je jedním z nich. Myslím, že to má co do činění s celou skandinávskou kulturou. Čím jsem starší, tím víc mám ale chuť dostávat se mimo svou komfortní zónu. Nechci hrát na jistotu. Užívám si možnost, že to dopadne špatně, že selžu.

Zmínil jste Tarantina. Jak se vám s ním pracovalo při natáčení Hanebných panchartů?

Tarantino dělá věci jinak. Je purista. Točí jako za starých časů. Nesleduje vás na monitoru. Prostě si při natáčení stoupne přímo vedle vás a dívá se, jak hrajete. Zároveň vám dá luxus nekonečných pokusů. I v záběrech, ve kterých nic neříkáte, jen statujete hereckým partnerům.

Když jsme připravovali Hanebné pancharty, každý čtvrtek před natáčením pozval štáb a herce, aby se podívali na filmy na 35mm pásech, které si přivezl z Los Angeles. Chtěl v nás vzbudit vášeň pro svůj vlastní film, ukázat nám další filmy, které ho inspirovaly. Takže jste viděl, jak němečtí členové štábu pojídají pizzu s Bradem Pittem a všichni společně koukají na nějaký film a poslouchají, jak o něm Quentin básní.

To jeho horečné nadšení pro film bylo skvělé. Dokázal ho přenést na všechny okolo. Při technických přestávkách, když se mění osvětlení a na setu panuje nuda, pouštěl Quentin muziku. Něco takového jsem v životě nezažil. Hrál Bowieho na plné pecky.

Vůbec jsem ještě nezmínil, že Tarantino je chodící encyklopedie. Zná každý film, který byl kdy natočen. Kdybyste se ho zeptali, kdo hrál v tom belgickém snímku z roku 1954, řekl by: Jo, jo, jasně, to byl přece Jean-Luc někdo někdo…

Nemáte pocit, že vám Tarantino pomohl zbavit se prokletí toho „milého kluka“ z Good Bye, Lenin?

Určitě. V Hanebných panchartech to ze začátku vypadá, že hraju jediného milého Němce v celém filmu, ale pak se to obrátí. Takže máte pravdu. Po Good Bye, Lenin! mě lidé vnímali jako toho hodného zeťáka, který starým lidem pomáhá přejít ulici. Byl jsem za úspěch toho filmu hrozně rád, protože mi pomohl se dostat na hereckou mapu. Pořád ten snímek miluju. Ale zároveň to bylo prokletí. „Proč ve mně nikdo nevidí nic jiného?“ říkal jsem si. Zvrátit tohle prokletí mi pomohl Tarantino i Ron Howard. Němečtí režiséři by mi nikdy nedali roli Nikiho Laudy, chladného, vypočítavého chlápka. Řekli by si: Danielovi? Ne, to je moc milej chlápek. Ale nejsem. Fakt ne.

Řekl jste, že hledáte role, které vás dostanou z komfortní zóny. Je těžké takové nabídky najít?

Je těžké najít něco, co vás okamžitě chytne. Taky už mám rodinu, takže se snažím vybírat moudře. Když už mám strávit pět šest měsíců na nějakém filmu, neberu nic, čím si nejsem stoprocentně jistý. Ten projekt mě musí nakopnout. Přesně jako se mi to stalo s Lagerfeldem (řeč je o minisérii Becoming Karl Lagerfeld, pozn. red.). Pamatuju si, když mi poprvé zavolali s nabídkou. Říkal jsem si: To je přece směšné. Pak jsem zavěsil a přemýšlel o tom: Sakra, vždyť tohle mě zajímá. Nevím proč, ale chci to dělat. Napadlo mě, že by z toho mohla být příšerná, směšná karikatura, že po mně lidé budou házet rajčata. Anebo to dopadne dobře.

Myslím, že jak je člověk starší, zpřesňuje se mu vnitřní kompas.

Možná i proto jsme založili tu produkční společnost. Sídlí v Berlíně, je v ní jen pět lidí, ale měli jsme velký úspěch díky filmu Na západní frontě klid, otevřelo nám to pár dalších dveří, můžeme chystat další projekty. Teď už vyvíjím jeden osobnější projekt – vždycky přemýšlím o dva filmy dopředu, to kdyby ten první v řadě skončil jako katastrofa, tak abych mohl okamžitě přeskočit do něčeho dalšího. Každopádně ale nejsem ten typ herce, který by snil o jedné konkrétní roli. Třeba že bych chtěl hrát Beethovena nebo Napoleona. Jsem vždycky zvědavý, co mi spadne do klína. Na Beethovena bych asi řekl, že to neberu.

Co s vámi vlastně dělá fakt, že ve Varech za chvíli obdržíte Cenu prezidenta festivalu? Je tu taková tradice: Ve znělkách si slavní herci z ocenění většinou dělají legraci…

Pár jsem jich viděl, třeba tu s Johnem Malkovichem. Jen nevím, jestli ji budu muset vymyslet já, nebo snad režisér? Radši se zeptám Judea Lawa. Jeho znělka byla skvělá.

Každopádně se mi líbí, že do Varů jezdí tolik mladých lidí. Vůbec mám pocit, že Vary mají specifickou energii, jsou divákům přístupnější než jiné festivaly, působí demokratičtěji a cenově přístupně.

Ocenění prezidenta festivalu ale zní trochu strašidelně – když si uvědomím, že je mi 46 let, říkám si: To už je vážně čas dostávat ceny za celoživotní přínos? Doufám, že mám ještě něco před sebou.

Ale vážně, je to velká čest. Vary jsou podle mého jedním z nejprestižnějších evropských festivalů, takže když jsem dostal pozvání, vůbec jsem neváhal. A jsem moc rád, že tu budu moci ukázat svůj film Soused, který měl premiéru při pandemii a v kinech se moc neohřál.

Hrdinové vašeho filmu jsou dva muži. Jeden je z východního a druhý ze Západního Berlína. Proč je to důležité?

Jedno z témat, které mě v tom filmu zajímalo, byla gentrifikace. Jsem její součástí. Chtěl jsem hrát horší, pitomější verzi sebe samého. Ukázat na sebe prstem, protože upřímně, vnímám se jako velkou část toho problému. V roce 2001 jsem natočil Good Bye, Lenin! a rok poté se přestěhoval do Berlína, stejně jako všichni ostatní, kteří sem mířili ze Západu. Já se přemísťoval z Kolína nad Rýnem, kde mají všichni potřebu být oblíbení. Strašně jsem se snažil mít dobré vztahy se svými východními sousedy, tvářil jsem se jako ten hrozně milý chlapík, ale v Berlíně se vám občas stane, že vás lidé nemají rádi. Musíte to prostě akceptovat.

Vždycky mě zajímaly sousedské vztahy. Jde o lidi, se kterými dlouhá léta žijete, ale skoro vůbec je neznáte. Tolik životů prožitých tak blízko sebe, ale přitom obývajících tak různorodé vesmíry. Všichni v jednom domě.

Baví mě ve své práci mapovat Berlín. Už jsem ho zkoumal v devadesátkách, v období 20. let minulého století, brzy ho prozkoumám v období 30. let. Film Soused řeší Berlín současnosti. V Londýně by vzniknout nemohl, tam je město jasně rozdělené na chudé, bohaté a extrémně bohaté čtvrti. V Berlíně ještě pořád existují místa, kde tak jasné rozdělení není. Ale od té doby, co jsem se do města přestěhoval, je tu situace čím dál horší.

Soused je intimní snímek. Váš další film, ten z Berlína 30. let, bude o dost velkolepější.

Mám z něho trochu trému, ale dotlačili mě k němu kamarádi, kteří mě nesmírně podporují. Navíc na něm pracuje spousta velmi talentovaných lidí. Je to film o tenisu, bohužel podobných filmů se teď vyrojilo víc, takže to bude výzva. Ale můj film je jiný. Už jen tím, že ve 30. letech se tenis hrál trochu jinak. Hlavně je ale zajímavý tím, že je dnes velmi relevantní. Chtěl jsem natočit politický snímek, ale ne v takové té do očí bijící formě. Chci v něm poukázat na to, co se teď děje v Evropě, na zvedající se vlnu populismu, která se pomalu rozšiřuje po celém kontinentu. Všechny ty politické změny, které teď vidíme a které moje generace dosud nepoznala. Vyrůstal jsem ve světě těsně po pádu Berlínské zdi, v době, kdy to vypadalo, že Evropa je zase pospolitá, kde žije duch otevřenosti, zvědavosti a štědrosti. Teď se Evropa, ale i další části světa vrací zpět do temnoty.