Beata Parkanová: Světýlky končí trilogie o mé rodině. Další film bude jiný

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Beata Parkanová poprvé uvedla na festivalu v Karlových Varech svůj debut Chvilky, za který posléze představitelka hlavní role Jenovéfa Boková získala Cenu filmové kritiky i Českého lva. O čtyři roky později –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ opět na KVIFF –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ představila snímek Slova, a dokonce za něj získala Cenu za režii. Teď v hlavní soutěži bojuje o přízeň poroty její třetí film Světýlka.

„(Ten film je pro mě) o momentu v životě, kdy přestanou platit jistoty, bezpečí a svět, na který jste zvyklá, a vejde do něj nějaké prolomení, které vás navždy ovlivní,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Světýlka prý zároveň po šesti letech uzavírají trilogii o její rodině. Parkanová ale zároveň říká, že návaznost v jejích filmech nebyla plánovaná. Teď chce ale tohle téma opustit.

„Dá-li bůh a budeme-li šikovní, natočím čtvrtý celovečerní film Medvědi. Je to povídkový film, ve kterém je pět povídek, pět ženských hrdinek, pět jiných hereček v hlavních rolích. A zpracovávají téma blízkosti v momentě, kdy ji nečekáte, a samoty v momentě, kdy potřebujete blízkost,“ popisuje.

V rozhovoru mluví i o tom, jak náročné bylo vybrat herečku do hlavní role ve filmu Světýlka, nebo o situaci žen-režisérek v Česku.

Beato, vy letos představujete v hlavní soutěži na festivalu v Karlových Varech nový snímek Světýlka. Mě by zajímalo, o čem pro vás ten snímek je?

O momentu v životě, kdy přestanou platit jistoty, bezpečí a svět, na který jste zvyklá, a vejde do něj nějaké prolomení, které vás navždy ovlivní. Je to pro mě pocit, který člověka nemusí potkat jenom v dětství –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jakkoliv nositelkou tohoto pocitu ve Světýlkách je dětská hrdinka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ je to pocit, den a situace, která může nastat podle mě kdykoliv v životě. A myslím, že se to ve filmu neděje jenom Amálce, ale i její mamince. Že je to den, ve kterém dojde k nějaké proměně a ztrátě, protože i ona trošku přestává být v něčem dítětem svojí matky a stává se dospělou. Takže je to den změny, kterou jste možná moc nechtěla, ale to tak v životě je.

Snímek vypráví o dívce Amálce, která zažívá poměrně běžný den. Ráno snídá s rodiči, pak jde na oběd k babičce a následně jede s prarodiči na víkend. Ale ten den není tak úplně běžný, protože rozhoduje o osudu té rodiny.

Je to tak, a tím pádem i o jejím osudu. V té rodině byly určité tlaky a jak se dozvídáme od babičky, která třeba říká manželovi svojí dcery: A tys měl taky ženský. Tak to manželství asi nebylo harmonické a ideální, ale nějak drželo. A ve Světýlkách je ten den, kdy rodina už nezvládá předstírat před sebou samotnou a před Amálkou, že je všechno v pořádku, už to neututlá za zavřenými dveřmi a ta holčička přichází o bezpečí a o jistotu rodiny.

Z toho popisu trochu vyvstává, že ten příběh téměř celou dobu sleduje, co prožívá ta malá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ ve filmu šestiletá –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ holčička Amálka, kterou hraje herečka Mia Bankó. Ta musela herecky utáhnout celý film. Jak se vám podařilo takovou herečku najít?

Od začátku jsme si mysleli, že to bude kámen úrazu. Když jsem napsala scénář Světýlek a přečetl si ho producent filmu Vojtěch Frič, tak řekl: Klidně piš dál, ale já tě upozorňuju, že to dítě nikdy nenajdeme. Říkal, že by to bylo snadnější třeba jako animovaný film, ale že sedmiletou holčičku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ i když ve filmu má šest let, po prázdninách jde do školy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ která utáhne celovečerní film i ve smyslu té práce, počtu natáčecích dnů a hodin před kamerou, v podstatě skoro nejde najít.

A tady zasáhl nějaký šťastný osud. Když jsem hledala do filmu Slovo (celovečerní snímek Beaty Parkanové, který měl premiéru v roce 2022 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) holčičku do hlavní role Emičky, tak na casting přišla Lea Bankó, která ji i nakonec hrála, se svojí mladší sestrou Miou. Tehdy jí mohly být tak čtyři roky a já jsem si tohleto zrzavé stvoření s kukadly a zvláštní dospělou a hlubokou duší zapamatovala.

A když jsme potom o dva roky později hledali Amálku a Vojta Frič už řekl, že je ten čas, kdy tu hlavní představitelku budeme hledat, tak jsem řekla: To bude Mia. Úplně to ze mě vypadlo. Rovnou jsme ji oslovili a i když předtím neměla žádné herecké zkušenosti ani s filmem, seriálem, reklamou, tak jsme ji obsadili. Nějak jsme prostě cítili, že to je ona. A myslím, že jsme se nespletli.

A co na to říká sedmiletá holčička, tedy herečka Mia Bankó, když ji najednou osloví filmaři, že ji chtějí do celovečerního snímku? Jak na to reagovala?

Tím, že jsem pracovala s její starší sestrou Leou na filmu Slovo, tak mě ta rodina znala. (Mia) od starší sestry věděla, co je natáčení a chtěla do toho jít. Bylo bezvadné, že rodiče s produkcí Vojtěcha Friče a se mnou jako s režisérkou měli zkušenost z předchozího filmu. Věděli, že se na nás mohou spolehnout, že co si domluvíme, platí, a že se o svoje dítě nemusí bát, protože to není žádná sranda dát ho na dva měsíce filmařům. Takže to dopadlo hezky. A zvláštním znamením, ze kterého až mrazí, pak bylo, když jsme zjistili, že máme s Miou ve stejný den narozeniny.

Ona toho ale na sebe neměla naloženého hodně jen z hlediska scénáře, ale třeba i kvůli tomu, jak se natáčelo. Kamera ji většinu času snímá z poměrně velkého detailu. Jaký to mělo pro ten film význam?

Já ráda sleduju emocionalitu postavy přes detail. Myslím, že to je v nějakém smyslu pro mě charakteristické. Velké detaily vyfasovali i Gabriela Mikulková a Martin Finger ve filmu Slovo a i Jenovéfa Boková ve Chvilkách (celovečerní režisérský debut Beaty Parkanové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.). Já se prostě do toho obličeje a do očí dívám ráda. Takže jsme věděli, že to Miu bude čekat a ona to musela zahrát. Na ploše celovečerního filmu byste to neutáhla tím, že byste to dítě balamutila, nějak ho manipulovala nebo pletla dětskými hrami do nějakých situací. Ona prostě byla normální herečka, se kterou jsem tak pracovala. Měli jsme herecké zkoušky před natáčením s celou rodinou i samy spolu s Miou. Ona se skutečně naučila celý ten celovečerní scénář ve věku, kdy tak akorát zvládala číst, pochopila všechny situace, uměla všechny dialogy a pracovala jsem s ní jako s herečkou.

Takže jste k ní vlastně přistupovala jako k dospělé.

Jako k člověku.

A obecně vnímáte jako režisérka nějaké rozdíly mezi spoluprací s dětským a dospělým hercem? Přistupujete k nim jinak?

Úplně banálně řečeno na dítě nezařvu. Když mě nějaký herec během natáčení rozčiluje, tak jsem někdy taková přísná. Takže třeba Markovi Geišbergovi (ve filmu Světýlka hraje otce Amálky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pozn. red.) nevadí, že na něj houknu a nebo mu řeknu, ať už jde někam. Ale na to dítě se musíte mírnit, abyste ho nezalekla. A pak tam hrála roli nějaká zvláštní starostlivost o její duši, srdce a pocity z toho, co to vlastně děláme. To bylo taky jiné.

Světýlka vznikala od začátku psaní scénáře po premiéru šest let. Došlo tam k nějakým neočekávaným průtahům nebo to byl přirozený vývoj?

To je přirozený proces u autorského filmu, kdy jsem scénáristkou i režisérkou. Prostě od podání grantu na Český fond kinematografie, přes napsání první verze scénáře po získání peněz na výrobu až po tu premiéru, to takhle trvá. Takže jsem běžkyně na dlouhé tratě.

Zaujal mě totiž takový detail. Vy jste zmiňovala třeba to, že velmi dlouho trvalo, než jste našla správný dům, ve kterém budete ten příběh natáčet. Tedy dům s velkou zahradou a velkým oknem místo jedné ze venkovních stěn. Proč tak dlouho trvalo najít tu správnou lokaci?

Měla jsem velkou radost, že na ten dům upozorňovali zahraniční novináři a líbilo se jim to. Šlo o to, aby evokoval pocit dětství a ne nějakou konkrétní dobu, architekturu nebo styl a aby odpovídal exteriér i interiér domu. To je strašně moc nároků: Musela být okna v pořádku, schodiště v pořádku, stejně tak naše zahrada a zahrada sousedů a navíc vám někdo musí ten dům na dva měsíce půjčit a nemůže v něm bydlet. Navíc vám musí dovolit ho kompletně předělat, vymalovat, otapetovat, zařídit. Takže to bylo velké hledání.

Nakonec jsme ho našli na internetu. Byl to dům k prodeji, který se nemohl prodat, takže prodejcům dávalo smysl nám ho na dva měsíce půjčit, protože jsme ho kompletně vyklidili, vymalovali a dali do pořádku i se zahradou.

Já se na to ptám i z toho důvodu, že nejen teď ve Světýlkách, ale i ve vašich předešlých projektech Slovo a Chvilky hraje výraznou roli vizualita. Z mého pohledu je až perfekcionalisticky sladěná, všude hýří pastelové barvy. Vedle nich se ale odehrávají ne úplně veselé příběhy. Předpokládám, že to je záměr. Ale proč je to pro vás důležité?

V případě Světýlek mi šlo o nějaký kontrast světla a temnoty, o nějaký kontrast vnějšího a vnitřního světa, takže ten vnější svět se jeví idylicky. Měl to být krásný prázdninový letní den, který Amálka stráví s mámou, tátou, babičkou a dědou a panem Kocourem. A mně se líbil ten náraz s temnotou, s tím, co se děje v mezilidských vztazích. V širším hledisku je to pro mě o tom, že si člověk neuvědomuje, co všechno má po ruce za dary života, a způsobuje si ty bolesti a mnohdy zbytečně.

Ale opravdu jsem nechtěla určitý proud temnoty přinášet i do vnějšího temného prostředí, třeba do sociálního prostředí. Chtěla jsem udělat takový náraz, aby člověk cítil, banálně řečeno: To je krásná rodina dvou zdravých lidí, kteří mají hezký dům, krásnou zdravou holčičku, všechno by mohli mít a přicházejí o to.

Asi si nejde zároveň nevšimnout toho, že se ve vašich třech autorských filmech opakuje kromě té vizuality i herecké obsazení. Už ve Chvilkách se v hlavní roli objevila Jenovéfa Boková, která pak hrála ve Slovech i teď i ve Světýlkách.

Byla tam vidět její ruka.

Vidíte, já jsem chtěla říct, že byla jen slyšet, takže dokonce ruka. A podobně herec Martin Finger, který ale měl hlavní roli ve filmu Slovo. Jsou tyhle tři filmy takovou neoficiální trilogií?

Řekla bych, že je to trilogie. Vlastně bych si přála, kdyby se je nějaký filmový festival odvážil pustit společně a udělal společnou debatu nad těmihle třemi filmy. I mě by to těšilo je vlastně vidět třeba během jednoho nebo dvou dnů.

Je to kruh, který se svým způsobem pro mě Světýlky uzavírá. Je to jedna rodina a její historie, i když to nejde chronologicky. Správně by to mělo za sebou jít Slovo, Světýlka, Chvilky, protože Slovo je rok 1968 a děda s babičkou jsou tam mladí, pak jsou Světýlka, kde jsem já malé dítě, a nakonec Chvilky, ve kterých jsem jako dospělá mladá žena. Takže tak by to bylo podle toho, jak se žilo v rodině, ale tak ta témata nepřišla.

A byl to od začátku váš záměr, že to bude trilogie? Že vlastně odvyprávíte tak trochu i svůj životní příběh skrze tuhle trilogii.

Nebyl. Když jsem psala Chvilky, tak jsem se strašně potřebovala vypořádat s tématem toho, do jaké míry má člověk právo vykročit z kruhů vlastní rodiny a žít svůj život. Když jsem psala Slovo, tak jsem cítila, že si potřebuju zpracovat téma důležitosti slova v životě, nějaké malověrnosti vůči slovu. A pak se našlo téma ztráty bezpečí a to jsou Světýlka. Jsem ráda za to, jak to je, ale zároveň i za to, že dalším filmem z toho vykročím.

Ale dosud jste vlastně stále vyprávěla příběh o své rodině.

Já se netajím tím, že moje filmy jsou autobiografické a vychází z událostí a charakterů lidí v mé rodině. Ale kdovíjak vycházejí. Pak si s tím začnete hrát, změníte jména, vstoupí do toho –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to je největší část –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ herci, kteří mají svoji duši, srdce, tělo a mozek. A oni to promění. Autobiografie to potom je v tom, jak film vypadá. Mě byste poznala víc podle toho, jaké mají ty filmy tempo, jak jsou natočené, jak jsou střižené než podle toho, kdo je kdo z mojí rodiny. Víc autobiografické jsou tím, jaké jsou, než tím, co se v nich odehrává.

Když říkáte, že se ve vašich filmech objevují členové vaší rodiny, tak jak reagují na to, když se vidí v kině na plátně?

Statečně. U Chvilek to bylo velké překvapení, když po tom, co to viděli, řekli: V pořádku. Já doufám, že diváci a divačky mají na mých filmech rádi, že nelžu. Byť točím o věcech, které třeba člověka zraňují nebo které někdy nechce vidět, ale nelžu. Takže oni to vědí a nesou to statečně.

Ta autobiografičnost se nicméně projevuje nejen ve vaší filmové, ale nyní i v divadelní tvorbě. V pražském Činoherním klubu se hraje vaše inscenace Milá Evičko, milý Luďku, která je zpracovaná podle korespondence vašich prarodičů. Je autobiografičnost zásadní součást vašich projektů? A je to něco, o čem si myslíte, že si to ponesete kariérou celý život?

Já bych řekla, že člověk se dopouští buď nějaké autobiografie přímé, nebo autobiografie nepřímé. Není možné se do díla neotisknout. Vy o tom přemýšlíte, vy to cítíte, vy děláte ta rozhodnutí. Do toho díla se vždycky nějak vtisknete.

Takže když bych to vyhrotila: I kdybych dělala sci-fi, tak tím něco řeknu i sama o sobě. Stejně to zachytí mě. Na autobiografii se často nahlíží jednoduše, tedy jestli třeba nějaká postava je, nebo není moje máma. Já tomu rozumím, že o tom takhle mluvíme, ale vždycky jste v tom vy. Ale myslím, že od té přímé autobiografie po téhle trilogii odstoupím.

A natočíte sci-fi?

Dá-li bůh a budeme-li šikovní, natočím čtvrtý celovečerní film Medvědi. Je to povídkový film, ve kterém je pět povídek.

A čeho se tedy ty povídky tentokrát budou týkat?

Je v něm pět ženských hrdinek, pět jiných hereček v hlavních rolích. A zpracovávají téma blízkosti v momentě, kdy ji nečekáte, a samoty v momentě, kdy potřebujete blízkost. Ty povídky mají různou délku, jsou v jiných lokacích, v jiném prostředí a spojuje je tohle téma. Bude to pro mě nový úkol, jak udržet jednotu na poli celovečerního filmu pěti povídkami, ale těším se na to a vykračuju dál.

Já bych ještě od vašich minulých i budoucích projektů trochu ustoupila: Když jste předloni vyhrála tady na karlovarském festivalu Cenu za režii, tak se objevovaly titulky, které hlásaly, že jste teprve třetí žena, která tuhle cenu získala od roku 1990. Proč to tak podle vás je? A možná obecně –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ proč je podle vás v Česku zkrátka méně režisérek než režisérů?

Já si myslím, že ženy mají sílu a schopnost dělat to, co chtějí, a v té profesi se prosadit. Takže si myslím, že není víc žen režisérek prostě proto, že v tuhle chvíli nechtějí. A přijde mi, že se nebudeme ponižovat a snižovat myšlenkou nebo argumenty, že nás někdo nenechává jimi být. Už tohle mi přijde pokřivené přemýšlení o našich možnostech. Myslím si, že jsme silné, rozhodné a děláme to, co chceme, a že víc nám třeba dává smysl dělat jiná povolání, než je režie. Že se v nich ženy třeba cítí lépe a silnější. A myslím si, že zdravá, silná žena dokáže dělat všechno, co v životě chce. Takže kdyby více žen chtělo být režisérkami, tak jimi jsou.

Já o tom mluvím i v souvislosti s tím, že téma rovnosti žen a mužů v kinematografii letos rezonovalo, a to zejména kvůli projevu režisérky Darii Kashcheevy na Českých lvech. Mluvila o tom, jaká je role žen ve filmovém průmyslu a o nedostatku systémové vstřícnosti vůči matkám a že třeba i to může ovlivňovat ochotu žen dělat v tomhle průmyslu. Vy to tak tedy nepociťujete?

Je přirozené, že každé povolání má svoje. Na tom není vůbec nic složitého. Když jste noční taxikář, musíte v noci vydržet řídit auto 12 hodin. Když jste pekař nebo pekařka, musíte vstávat na ranní. Režie je taky specifická profese. Musíte vydržet hodně tlaku, musíte spolykat některé věci, které vás bolí a nikdo se o nich nedozví. Desetkrát vás vyhodí, vy se jedenáctkrát musíte vrátit. Uděláte film, o kterém si myslíte, že je nejkrásnější na světě a musíte vydržet, že o něm někdo zle mluví. Je to prostě povolání, které má svoje.

A já si myslím, že ho nelze upravit tak, aby vyhovovalo všem. To povolání ze své podstaty nějaké je. Je to trochu boj, trošku armáda. Chvíli jste trošku velitelka nebo velitel armády. A zatím je to tak, že chce být velitelem armády více chlapů než žen, ale myslím si, že to je opravdu naše volba. A zároveň si nemyslím, že to natáčení jde zlomit, aby se přizpůsobilo všem. Má nějaká pravidla a nějak to musí odsýpat. Tak to holt je. Vždycky je v životě něco za něco.

Když se ještě vrátím k té ceně, co jste získala před dvěma lety: Zajímalo by mě, jestli vás někam posunula? A jestli třeba režiséry a režisérky obecně podobné ceny mohou někam posunout? Jestli stále otevírají nějaké dveře?

Protože je Cena za režii z karlovarského festivalu považovaná za mezinárodní cenu, tak otevírá dveře k dalším festivalům všude po světě. V našem konkrétním případě úspěch filmu Slovo přinesl sales agenta, kterého máme pro film Světýlka. A to je vlastně velkým přáním všech českých filmařů získat světového sales agenta, který by se staral o jejich film. Protože když se vám o film stará někdo takový, tak je to pak úplně jiný level práce, což se Světýlkám děje. Najednou přichází velmi široká nabídka festivalů a dalších soutěží všude po světě, což teď Světýlka čeká. Takže to se třeba díky těm cenám stalo. Nevím, jak mi cena pomohla v rámci českého kontextu, ono to domácí prostředí taky není vždycky jenom přející. Ale v rámci mezinárodního kontextu se to stalo.