Reportáž: Festival Divadlo uvedl inscenaci, která se v Maďarsku hrát nemůže

Také 33. ročník potvrdil, že především co do účasti špičkových evropských divadelních souborů přehlídka patří k nejatraktivnějším v Česku. Kdo si troufl a fyzicky vydržel, v hlavním programu stěsnaném do pěti dnů mohl vidět až ke dvacítce představení.

Málokdo si nechal ujít introspektivní Vzdálenost režiséra Tiaga Rodriguese, vizuálně ohromující Parallax od Kornéla Mundruczóa a jeho maďarského divadla Proton nebo myšlenkově i herecky brilantní práci česko-německého tvůrce Dušana Davida Pařízka v Berliner Ensemble – inscenaci Svaté Johanky z jatek, v níž Bertolt Brecht účtoval s kapitalismem. V hledišti bylo zjevné, že mnoho divadelníků do Plzně zamířilo právě jen na tyto exkluzivní produkce.

Zdejšímu publiku a zahraničním hostům se představila také tři „československá“ národní divadla. Inscenace Wernisch z pražského Národního divadla v režii Jana Nebeského, na jaře ověnčená Cenou české divadelní kritiky, opět okouzlila světem básnické i divadelní imaginace, nekorektním humorem a komediantskou vehemencí šklebivého Kašpárka.

Konverzační hru anglického dramatika Petera Morgana Vlastenci, pojednávající o Putinově cestě k moci pod patronátem ruských oligarchů v čele s Borisem Berezovským, zinscenoval Jakub Šmíd se souborem Národního divadla Brno jako mrazivý portrét diktátora a mocenského podhoubí, z něhož vyrostl. Viktor Kuzník přistoupil k roli Vladimira Vladimiroviče empaticky, paradoxně o to větší nevolnost a strach jeho postava vyvolávala.

Rozpaky naopak zanechal Tatarka, práce teprve šestadvacetiletého režiséra Dávida Pašky ze Slovenského národního divadla. Už po pár desítkách minut bylo zřejmé, že portrét slovenského spisovatele vytvořený na podkladě jeho literárních děl se utápí v mnohomluvnosti, hereckých klišé a technicky nezvládnutém řešení scény. Nešťastnou volbu festivalové dramaturgie možná omlouvá snaha představit mladého režiséra, který vystudoval ve Vídni a mezi svými pedagogy uvádí i Dušana Davida Pařízka.

Plzeňský festival také vůbec poprvé poskytl celistvější pohled na nastupující generaci českých divadelníků. Vedle sebe a v kontextu se zahraničními produkcemi bylo možné vidět práce režisérů Jakuba Šmída, Anny Davidové a Jana Holce narozených v 80. letech minulého století nebo o něco mladší Anny Klimešové, Elišky Říhové a Tomáše Ráliše, jenž přišel na svět v roce 1997. „Pestrý, vyrovnaný, zajímavý ročník,“ znělo v kuloárech nejčastěji.

Plzeňský festival založili v roce 1993 lidé kolem redakce časopisu Svět a divadlo, prvních devět let ho vedl šéfredaktor tohoto magazínu Karel Král. Od začátku bylo spolupořadatelem zdejší Divadlo J. K. Tyla, kde už tehdy působil Jan Burian, dnes ředitel pražského Národního divadla, který šéfuje plzeňské přehlídce od roku 2002 až dosud.

Navenek působí festival konzervativně, jako by přijal spořádanou měšťanskou image západočeské metropole. Už léta tu chybí klubové zázemí pro účastníky, takže divadelnické debaty jsou omezeny na krátká setkání s tvůrci a otvírací dobu přilehlých restaurací či barů. Ani letos si návštěvu nenechali ujít festivaloví bardi: dramaturg Petr Oslzlý z brněnské Husy na provázku, za rok devadesátiletý dramatik Milan Uhde, jeho kolega Karel Steigerwald, herečka Eva Salzmannová či právě zakladatel Karel Král.

Ředitel festivalu Jan Burian by si přál, „aby sem jezdilo víc studentů a režisérů střední a mladší generace“. Shoduje se v tom s předsedkyní dramaturgické rady Dorou Štědroňovou, uměleckou šéfkou pražského Divadla Na Zábradlí. „Divím se, že tady aktivní divadelníci nejsou ve větším zastoupení. Jsou to lekce, které má člověk zadarmo, kdy může konfrontovat svoje vnímání a dělání divadla s někým, kdo to dělá jinak. Je to strašně osvěžující,“ říká Štědroňová.

Koncept se od počátku nezměnil. „Idea byla a je, že za čtyři pět dní nabídneme několik desítek představení, takovou showcase českého divadla v kombinaci se čtyřmi až šesti inscenacemi, které jsou pro náš kontext inspirativní a ukazují, kam se evropské divadlo a tvůrčí myšlení vyvíjí. To se, myslím, daří,“ definuje smysl přehlídky Jan Burian.

O kategorii „nejlepší z domova“ se přirozeně vedou spory nejen v odborné části publika, ale už při výběru v dramaturgické radě. „Nemusíme mít na některé věci shodný vkus, ale vždycky je třeba, aby program byl vyvážený a rozběhl se více směry. Rozdílné názory sehrávají v jeho skladbě důležitou roli,“ popisuje rozhodování dramaturgické rady její předsedkyně.

Úplně specifickým kořením přehlídky jsou loutková představení nebo takzvané objektové divadelní miniatury, které vyvolávají radost a obdiv zejména u zahraničních hostů. Tentokrát přijelo liberecké Naivní divadlo a jeho Akce Rosomák, objektové retro Soudružky s kroužky nebo miniatura skupiny Tmel nazvaná Vyrobím díru, abych z ní mohla čouhat.

Na začátku 90. let minulého století stačilo, když se přimluvil Václav Havel, a do Plzně s ním zamířili diskutovat velikáni evropského dramatu jako Arthur Miller, Tom Stoppard nebo Ronald Harwood. Hostování hvězdného britského souboru Cheek by Jowl režiséra Declana Donnellana bez váhání pomohla zafinancovat organizace British Council a podobně vstřícně se k tehdy novému festivalu stavěly prostřednictvím svých kulturních institucí i další západní státy. Hodně pomáhal Visegrádský fond a později také sponzoři ze státem vlastněných podniků.

Dnes je situace dramaticky jiná. Letošní rozpočet přehlídky byl 14 milionů korun, podle Jana Buriana zhruba stejně jako v roce 2018. Ale všechno je dražší: honoráře, ubytování, doprava. Tíha financování leží na Ministerstvu kultury, které poslalo festivalu 8,4 milionu, městě s 3,3 milionu a kraj se podílel jedním milionem.

Západočeská metropole bývala tradičně baštou ODS. Současný ministr kultury Martin Baxa tu působil jako radní a pak i primátor, jenž festival významně podporoval – ostatně i tentokrát usedal do hlediště každý den. Dnes v Plzni vládne primátor za ANO Roman Zarzycký, který se na slavnostním zahájení neukázal, nahradila ho radní Eliška Bartáková, rovněž z ANO. Město ovšem pomáhá i příznivou cenou pronájmů a služeb, které přehlídce poskytují jeho příspěvkové organizace – vedle tří scén Divadla J. K. Tyla se hraje také v Divadle Alfa.

Personální náklady tvoří zhruba desetinu rozpočtu, stejně jako propagace. Nejvíc, zhruba 9,4 milionu korun, podle výkonného producenta Zdeňka Pánka spolkne zajištění programu a s ním související náklady. „Běžné honoráře zahraničních souborů se pohybují od 14 do 60 tisíc eur podle velikosti a náročnosti inscenace a renomé režiséra a souboru,“ zmiňuje Pánek, přičemž 60 tisíc eur se momentálně rovná téměř 1,5 milionu korun.

Šetří se. Letos citelně. Festival si nemohl dovolit jednu z dlouho domlouvaných zahraničních produkcí. Úplně odpadl pouliční program, což moc nevadilo, protože si Plzeň o víkendu připomínala čas před deseti lety, kdy byla Evropským hlavním městem kultury. Na náměstí se ve vzduchu vznášeli španělští akrobaté v show Muaré Experience a hrálo francouzské pouliční divadlo Picto Facto. Ale třeba profesionální tlumočníky na festivalových debatách museli nahradit jejich moderátoři, členové dramaturgické rady.

Ještě jedna věc se od pionýrských 90. let nezměnila – osobní nasazení pořadatelů. Festival evropského formátu má jediného zaměstnance, ředitele Buriana. Ostatní pro přehlídku pracují při jiném zaměstnání, někdy napůl fanouškovsky. „Například dramaturgické radě platíme výjezdy, aby mohla vidět co nejvíc produkcí, ale o její odměně se rozhoduje až po skončení festivalu podle toho, kolik peněz zbude,“ popisuje situaci ředitel.

Divadlo je oproti jiným uměleckým druhům drahé, což se týká nákladů na vznik inscenace i její hostování. Evropské scény a festivaly proto stále častěji sdružují síly a peníze prostřednictvím koprodukcí. Sázejí hlavně na velká režisérská jména, ale také riskují, když kupují, co ještě nevzniklo.

Plzni zatím koprodukční sázky vyšly. V roce 2022 takto uvedla například úspěšnou autorskou inscenaci 887 kanadského režiséra Roberta Lepage. Letos, jen dva měsíce po premiéře v Avignonu, tu pak svou novinku představil portugalský režisér, herec, dramatik a ředitel slavné francouzské přehlídky Tiago Rodrigues. Jeho projekt Vzdálenost vznikl v koprodukci více než 20 festivalů a scén napříč Evropou, do financování se zapojilo dokonce i Tchajwanské národní divadlo.

Rodriguesova dystopická hra je dialogem otce a dcery. Dělí je vzdálenost mezí Zemí, která prošla několika kolapsy, a Marsem, kde se má skupina dobrovolníků pokusit začít žít znovu a lépe. Pod tou podmínkou, že podstoupí proces postupného „vymazání“ emocionální paměti, který dceru otci vzdálí už definitivně. „Děj se odehrává v roce 2077, sto let poté, co jsem se narodil, a i já mám dceru, která žije daleko ode mě,“ přiblížil Rodrigues osobní rovinu své práce na debatě po představení.

Soustředěnou introspekci a pouto obou postav uzemňují drobné fleše společných vzpomínek, které vzhledem k okolnostem nabývají na důležitosti, například na Marsu nedostupná chuť „oliváče s rajčaty“. Niterná dramatičnost hry a neokázalá vizuální forma přinesly o poznání komornější zážitek než Rodriguesova inscenace Hekuba, ne Hekuba s ansámblem Comédie-Française, která byla, rovněž v rámci koprodukce, v Plzni k vidění loni. V kruhu vymezeném točnou srůstá torzo suchého kmene na Zemi a červené skalisko na Marsu, ostrov dvou k sobě připoutaných trosečníků „visí“ uprostřed scény a jeho otáčivý pohyb evokuje pohyb planet i neúprosně ubývající čas.

Patří k dobré tradici plzeňského festivalu, že umožňuje sledovat práci výrazných zahraničních osobností kontinuálně. V minulosti se sem vraceli hvězdní polští režiséři Krystian Lupa a Jan Klata nebo litevský jevištní mág Eimuntas Nekrošius.

Maďarský filmový a divadelní tvůrce Kornél Mundruczó se zde od roku 2011 představil už pošesté. Pokaždé překvapí nejen imaginací a suverénní formou, ale také hlubokou reflexí současného světa. Parallax, který měl premiéru loni na jaře, byl asi nejsilnějším letošním festivalovým zážitkem.

Text Katy Wéber představuje tři generace židovské rodiny. Éva se narodila v Osvětimi a zkušenost holokaustu ji naučila ostražitosti: hlavně se zas neocitnout na nějakém seznamu, ani mezi oceněnými. Její dcera Léna se naopak ke svému původu vehementně hlásí, možnost prožívat židovství veřejně ji osvobozuje od strachu a traumat, jež na ni matka přenášela v dětství. Vnuk Jonas přijímá příslušnost k židovské komunitě lhostejně coby samozřejmost, stejně jako svou homosexuální orientaci. Cítí se naprosto svobodný.

Tři části inscenace, nazvané po protagonistech, se odehrávají v Évině bytě. Hyperrealistický prostor je ale i metaforou uplynulého času, paměti. Objevujeme ho postupně, nejdřív Évu a její dceru vidíme za oknem a sledujeme je prostřednictvím kamer, jejichž záběry se promítají po stranách širokoúhlé scény.

V přibližování detailu a schopnosti podívat se na objekt svého zájmu z různých úhlů Mundruczó nezapře zkušeného filmaře. Stejně ohromující je, nechá-li ze všední reality vyrůst obraz biblických rozměrů, jako když na konci první části tryskají do Évina bytu obrovské proudy vody – klimatizací, kuchyňskou linkou či skříňkami. Uprostřed devastující potopy vyděšená Léna pozoruje iracionální sílu živlu.

Jonas přichází do babiččina bytu už po její smrti. Kromě pohřbu s rabínem si domlouvá i rychlou gay party někde na seznamce. Dorazí pět chlapů různého věku a tělesné konstituce, mezi nimi konzervativní politik. Nepochybně režisérův šťouch – nejen maďarské – homofobii. Nahé penisy a zadky, bizarní polohy, šňupání. Všichni si přitom počínají zcela věcně, o to apokalyptičtěji to působí. Odlehčující humor nicméně nechybí.

Léna přijela z Berlína, kde s Jonasem žijí, na matčin pohřeb a naráží přitom na pozůstatky orgií. Cítil jsem se osaměle, hlesne Jonas, který po sexu odpočívá v křesle přikrytý babiččiným rubášem. Matčino zdrcení a nevole se postupně lámou v láskyplné přijetí. Do bot, které jsou synovi příliš velké, odhodlaně zasouvá kusy papíru gumovým penisem, objímá ho.

Postupně si uvědomujeme, že jsme prošli skoro celým posledním středoevropským stoletím. Představení míří do uvolňujícího a očistného finále, jak to bude se světem ve skutečnosti, teprve uvidíme.

Na vzniku inscenace Parallax se podle režiséra podílelo osm koproducentů. Trvalo tři roky, než shromáždili dost peněz. Divadlo Proton, které Mundruczó založil v roce 2009, už více než desetiletí nedostalo v Maďarsku ani forint podpory, nemá stálou scénu, nezaměstnává herce. „Jsme takový skvělý freejazzový band, prostě se sejdeme a hrajeme,“ glosoval způsob práce režisér, jehož inscenace uvádějí přední evropské festivaly, ale hostily je také přehlídky v Singapuru a Soulu.

V Maďarsku se novinka vzhledem k explicitním gay scénám hrát nemůže, je to trestné. Místní si tak na ni museli zajet do Vídně. „Ta monarchie nám prostě chybí,“ zavtipkoval režisér. Na rozdíl od homosexuálů se podle něj Židé v současném Maďarsku mohou cítit bezpečně, orbánovský režim silně podporuje Izrael a přestal prý dokonce i strašit liberální částí židovské komunity a podnikatelem Georgem Sorosem.

Zatímco Mundruczó si naděje na lepší podmínky nezávislých kulturních institucí spojuje s maďarskými parlamentními volbami na jaře 2026, mezi českými divadelníky se probíraly obavy, co bude po těch říjnových.

Festival Divadlo je na politické vůli přehlídku financovat zcela závislý. Zatímco hostování zahraničních produkcí se domlouvá dva tři roky dopředu, informaci o tom, kolik peněz z grantů nakonec získají, mají organizátoři zhruba půl roku před zahájením.

Občas se vynoří pochybnosti o smyslu tohoto typu akcí, i vzhledem k jejich nákladnosti. „Ty inscenace bývají diskomfortní, trvají dlouho, ukazují scény, na které diváci nejsou zvyklí a musí se s nimi konfrontovat. Ale právě v tom je to osvobozující. Každý může být ve své divácké pozici znejistěn a znovu si pojmenovávat, co to pro něj divadlo je,“ míní předsedkyně dramaturgické rady Dora Štědroňová.

„Čeká nás debata mezi organizátory českých divadelních festivalů, reflexe toho, kdo co dělá, co je produktivní. Možná bychom se na nějakých věcech mohli podílet společně,“ doplňuje Jan Burian a zmiňuje, že už zahájil rozhovory s vídeňským festivalem Wiener Festwochen. „Ty obří festivaly dnes podporují tvorbu, aby byly efektivní. Není totiž nic dražšího než dělat divadelní festival. Ale myšlení o divadle je třeba posouvat dál, i kdyby se to týkalo deseti lidí, tak to jsou pak ti, kteří tvoří názor. Sejdou se tu, baví se o tom a nějak si ty hodnoty urovnávají,“ dodává ředitel plzeňského festivalu.