Fascinuje mě, co všechno lidi vzrušuje, říká Maximová k seriálu o OnlyFans

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Česká televize pokračuje v tvorbě seriálů pro mladou generaci. Na letošní podzim si připravila novinku Vlastně se nic nestalo v režii Jana Vejnara. Její zápletka se točí kolem internetové platformy OnlyFans, na které zejména ženy prodávají erotické fotky a videa.

Hlavními hrdinkami jsou Andrea, která se tvorbou obsahu pro dospělé snaží zbavit finanční nejistoty, a Žofie, pro níž se stane cestou ke zdravému sebevědomí ohledně vlastního těla. Žofii ztvárnila Denisa Barešová, Andreu si zase zahrála Elizaveta Maximová. „Líbí se mi, že se tvůrcům povedlo napsat dvě zcela odlišné postavy, které se věnují tomu stejnému. Obě to sžírá, ale každou trochu jinak,“ upozorňuje Maximová v rozhovoru.

S nabídkou účinkovat v seriálu o fenoménu OnlyFans vás režisér Jan Vejnar oslovil na loňském festivalu v Karlových Varech. Jak jste reagovala?

Dali jsme si kafe na lavičce a Honza mi řekl, že by rád zkoumal, co k OnlyFans lidi přivádí, a to jak tvůrce obsahu, tak konzumenty. Mě na tom námětu ale ještě víc zaujala témata sebehodnoty, sebevědomí, osamělosti a vytváření svého alter ega na sociálních sítích. Zajímala mě otázka, co všechno jsme ochotní o sobě sdílet a kdy se toho zalekneme. Bylo to poprvé, co jsem s nadšením kývla na projekt, u něhož ještě nebyl napsán scénář. Vycházeli jsme jenom z prvotního námětu.

Honzův zápal mě přesvědčil, že může vzniknout něco opravdového a z našeho pohledu nesmírně zajímavého. Získal si mě i tím, že si budu moct postavu Andrey sama dotvářet. Se spoluscenáristkou Darjou Mikovou mi během schůzek nad scénářem dali prostor, abych si k ní přidávala různé povahové nuance, což mě fakt bavilo.

Ještě než se dostaneme k vaší roli, zůstal bych chvíli u samotné platformy OnlyFans. Modelky, které na internetu prodávají erotický obsah, mohou být většinovou společností vnímány s despektem. Seriál Vlastně se nic nestalo k nim ale přistupuje empaticky, snaží se předsudky rozbíjet. Byl svět OnlyFans v něčem překvapivý i pro vás?

Určitě. Všichni si myslí, že se prodejem obsahu na OnlyFans snadno uživíte. Když jsme přitom s Honzou, Darjou a zbytkem týmu téma rozkrývali, zarazilo nás, že většina českých tvůrkyň nevydělává obrovské sumy, jak by člověk čekal, ale v průměru jen okolo deseti až patnácti tisíc korun měsíčně. Což není tak hodně, když vezmeme v potaz, jak intimní obsah vytváříte. A to ani nemluvím o tvůrcích z řad mužů, kteří se na platformě v menším měřítku taky objevují, ale placení jsou o dost méně.

Zároveň jsme oslovili několik českých sexfluencerek, které jsou na OnlyFans poměrně známé a mají tam početnou komunitu sledujících, jestli by se nechtěly natáčení zúčastnit. Nabízeli jsme jim, že v seriálu mohou vystupovat klidně i pod jiným pseudonymem, kdyby se v něm nechtěly objevit samy za sebe. Většina z nich nás přesto odmítla, nebo s námi v určitou chvíli přestala komunikovat.

Přijde mi zajímavé, že v uzavřené internetové komunitě můžete ztrácet veškeré zábrany a odhalovat ze svého soukromí skoro všechno, ale seriál České televize je pro vás něco jiného. Tam by vás totiž pravděpodobně mohli vidět i vaši kamarádi, prarodiče nebo rodinní známí. Online anonymita by se najednou vytratila, vaše sebeprezentace na OnlyFans by se promítla i do běžného života.

Prostředí internetové platformy je tedy pro tvůrkyně jakýmsi světem za oponou, odděleným od jejich každodennosti.

Přesně. Sebeprezentaci na OnlyFans vnímají jako svoje alter ego. Myslím, že se tak ale na sociálních sítích do jisté míry chováme všichni. Taky si říkáme, co ze svého života ještě budeme sdílet a co už prozradit nechceme.

V seriálu hrajete Andreu, bývalou účastnici reality show Ostrov lebek, která v prvním dílu působí jako sebevědomá influencerka, ale ve skutečnosti se v životě dost plácá. Pracuje v korporátu, do toho zkouší rozjet kariéru na OnlyFans a stejně si sotva vydělá na nájem. Čím pro vás byla zajímavá?

Přiznám se, že jsem věrnou divačkou nejrůznějších reality show. Fascinuje mě, jak jejich účastníci postupně zapomínají na kamery a ztrácí zábrany, ale i kalkul, se kterým televizní produkce formát tvoří. Často pracují s takzvanými háelpéčky, tedy hlubokými lidskými příběhy. Vezmou extrovertní mladé lidi s minimálními životními zkušenostmi a záměrně je vystavují stresovým situacím, které skupinu dvaceti účastníků pozvolna rozloží. Fascinuje mě ta směsice naivity, cynismu a touhy po slávě.

Už když jsme se s Honzou o postavě Andrey poprvé bavili, říkala jsem mu, že mě zajímá, jak z člověka v reality show mohou vykreslit někoho jiného, než kým ve skutečnosti je. Stačí, když se producentům hodíte třeba do role záporáka nebo naopak oběti, a sestříhají z vás, koho chtějí. To, jak vás diváci budou vnímat, není ve vaší režii. Jste někde zavření, nemáte přístup k informacím, pak se dostanete ven a zjistíte, že vás celý národ odsuzuje, byť jste nic špatného neudělali. Bavilo mě zkoumat, jaký může být další osud lidí, kteří z reality show vyjdou, jaké to je, když jste ze dne na den konfrontováni s mediálním zájmem a přitom jste spíš vláčeni okolnostmi.

Vyhledávala jste si mezi někdejšími soutěžícími reality show nějaké konkrétní předobrazy, kterými byste se mohla inspirovat?

S Honzou jsme nakoukali hodně rozhovorů pořízených těsně po tom, co se účastníci reality show vrátili do běžného života. Nedívali jsme se na ně ale z žádného povýšeneckého pohledu, nijak jsme je nesoudili. Spíš jsme se na ně snažili napojit, pochopit, v jakém stavu se nacházejí a pak si na základě těch interview domýšlet vlastní příběhy.

Když se ale vrátím k postavě Andrey, překvapilo mě, že na vás působila sebevědomě. Přitom je podle mě cokoli, jenom ne sebevědomá. Celý život je v roli oběti. Spoustu věcí načne, ale neustále se něčeho bojí a svou naivitou se dostává do větších a větších potíží. Nic jí nedopadne. Ať už je to Ostrov lebek, influencerství, OnlyFans nebo práce v korporátu, vždycky se něco zvrtne. Snaží se, aby ji všichni měli rádi, a upřímně nechápe, co dělá špatně, což je pro mě na Andrey vlastně to nejzajímavější.

Co Andrea hledá na OnlyFans? Když tedy pomineme, že musí z něčeho zaplatit složenky.

Jedním z jejích povahových rysů je i touha být vidět. Má ráda pozornost, cítí se dobře před kamerou, lajky a komentáře na sociálních sítích jí přinášejí rychlou dávku dopaminu. Na OnlyFans tak nehledá jen rychlé prachy, ale i obdiv druhých. Zároveň už dlouho nemá partnera, a blízkost s muži, kterou na platformě zažívá, jí tak může částečně vynahrazovat chybějící lásku.

Druhou z hlavních hrdinek je Žofie, která Andreinu kariéru na OnlyFans nejdřív odsuzuje, ale posléze začne obsah pro dospělé prodávat taky. Ani pro ni přitom finanční motivace nejsou tím hlavním. Při sledování její příběhové linky jsem si říkal, jestli tvorba erotického obsahu nemůže být způsobem, jak najít pozitivnější vztah k vlastnímu tělu. Co myslíte vy?

Nejlépe by vám na to odpověděla Denisa Barešová, která si Žofii krásně vystavěla. Mně přijde zajímavé, že se Žofie od začátku tváří jako morální autorita, na rozdíl od Andrey je velmi pevná ve svých osobní hranicích i životních postojích a vůči druhým dokáže být dost nekompromisní. I ona přitom řeší otázku sebehodnoty. OnlyFans jí na jednu stranu umožňuje zkoumat vlastní sexualitu a zvyšovat si ženské sebevědomí, ale zároveň svádí vnitřní boj. Moc se mi líbí, že se Honzovi s Darjou povedlo napsat dvě zcela odlišné postavy, které se věnují tomu stejnému. Obě to sžírá, ale každou trochu jinak.

V seriálu se objevuje i řada komických momentů. Třeba scéna, kdy Žofie s kamarádkou brouzdají vodami OnlyFans a překvapeně zjišťují, že některé modelky prodávají třeba i svoje použité ponožky nebo prdy v zavařovacích sklenicích. Dělali jste si se štábem rešerši, co všechno se dá na platformě najít?

Honza Vejnar říkal, že mu algoritmus na instagramu teprve nedávno přestal nabízet profily žen z OnlyFans. Z toho je myslím jasné, že jsme toho v rámci rešerše viděli opravdu hodně. (smích) Přijde mi fascinující, co všechno lidi může vzrušovat. Škála našich preferencí je neuvěřitelná.

Seriál Vlastně se nic nestalo patří mezi projekty, do jakých se už v zahraničí běžně zapojují takzvaní koordinátoři intimity. Začínají se objevovat už i v Česku, nebo se choulostivější scény stále točí bez nich?

U Vlastně se nic nestalo i minisérie Bóra, kterou jsem točila letos na jaře, už jsme koordinátorky intimity k dispozici měli. Zejména mladí tvůrci už jejich přítomnost vyžadují a přijde mi skvělé, když to nevychází z popudu herců, ale samotných producentů nebo režisérů. Velký posun myslím přinesla přednáška Ity O’Brienové, která se jako koordinátorka intimity podílela třeba na seriálech Sexuální výchova nebo Normální lidi. Do Veletržního paláce si ji loni přišlo poslechnout asi sto padesát režisérů, herců, producentů, zvukařů, kameramanů i kostýmních výtvarníků. Až mě překvapilo, kolik lidí z různých oblastí filmového průmyslu o ni mělo zájem.

Sama jsem pak po přednášce byla ještě na workshopu, kde jsme se od Ity O’Brienové v menší skupině učili konkrétní postup práce na place. Čím dál víc filmařů si myslím začíná uvědomovat, že koordinátor intimity není zbytečná funkce pro rozmazlené sněhové vločky, ale člověk, který hercům pomůže co nejlépe splnit představu režiséra.

Jak by podle Ity O’Brienové mělo natáčení citlivých scén v ideálním případě vypadat?

Koordinátoři intimity se většinou ze všeho nejdřív sejdou s režisérem, aby věděli, jak chce pracovat, kolik na natáčení bude času a co od konkrétních scén očekává. Nemusí se přitom jednat jen o explicitní milostné scény. Někdy totiž může být smyslným okamžikem třeba i dotek loktů nebo nohou. Potom se koordinátor intimity setká s herci, probere s nimi, co je pro ně komfortní, a rozkreslí s nimi choreografii citlivých scén.

Abych uvedla příklad, během workshopu Ity O’Brienové jsme třeba stály s jinou herečkou naproti sobě a jedná druhé se postupně ptala, jestli je v pořádku, když se dotkne jejího ramene, šíje a tak dále. Nikdy nevíte, jaká má druhý člověk traumata. Netušíte, jestli ho doma celé dětství nebili varnou konvicí do pravého ucha. Pokud se v takovém případě jeho ucha jen tak dotknete, může ho to vykolejit a sám třeba nebude vědět, jak se ohradit. Všichni máme svoje hranice a je důležité, abychom si je předem vyjasnili.

Přímo na place pak koordinátoři intimity předpokládám zajišťují, aby herci vlastní hranice nemuseli překračovat.

Ano, dohlížejí, aby se hranice dodržovaly. A pokud si herec není jistý, jestli požadovanou intimní scénu zvládne, měl by od ní režisér podle Ity O’Brienové ustoupit nebo ji změnit. Koordinátoři intimity vám ale při natáčení třeba také zalepují choulostivé části těla. Nebo s nimi máte předem domluvené znamení, a když jim například ukážete zdvižený palec, vyžádají si pauzu, abyste si třeba nálepky na intimních partiích mohli nechat spravit, aniž by vás při tom celý štáb pozoroval.

Na přednášce Ity O’Brienové jsem se potkala i s Denisou Barešovou a dalšími kamarádkami z řad hereček a spousta z nás pak byla skleslá. Všechny jsme zažily natáčení, kde se řeklo, že na scénu máme patnáct minut a musíme ji zkrátka zvládnout, protože je to přece naše práce. A pak jsme najednou sledovaly prezentaci a s každým dalším slajdem jsme si říkaly: „Aha, takže takhle se to dělat nemá.“ Došlo nám, že jsme zažily zkušenosti, při kterých člověk tak trochu znásilňuje sám sebe, a vlastně jsme o tom ani nevěděly.

Podstatou herecké práce je podle vás převtělování a baví vás, když se kvůli postavám musíte fyzicky měnit. Prošla jste si v poslední době před kamerou nějakou výraznou transformací?

Na podzim mě čeká natáčení, kvůli kterému jsme si musela jednak přebarvit vlasy z platinové blond na tmavě hnědou, ale zároveň musím intenzivně přibírat, což je příjemná změna. Před natáčením Vlastně se nic nestalo jsem totiž naopak intenzivně hubla, abych se cítila komfortně i při scénách, kde jsem jen ve spodním prádle. Tehdy jsem šla na minus pět kilo ze svojí normální váhy, teď jsem na plus šesti kilo a přiznám se, že mě přibírání baví mnohem víc. Když si stoupnu na váhu a vidím, že mám o půl kila méně, necítím vítězství, ale úlek a hned běžím k lednici. Ta postava je pro mě zatím největší hereckou výzvou a mám k ní takovou pokoru, že o ní zatím nechci ani mluvit.

Zmiňovala jste nicméně i minisérii Bóra, o které doufám mluvit můžete.

Ano, je to šestidílná minisérie pro Voyo v režii Zuzany Mariankové a Marka Najbrta. Jde o příběh nesourodé desetičlenné partičky, která se vydá na ezoterický workshop na maják v Chorvatsku. Hned první večer jim guru sebere telefony, takže se ocitnou odstřižení od okolního světa. Zároveň je ale od břehu odřízne bóra, což je přírodní jev, při kterém vítr na moři dosahuje rychlosti přes tři sta kilometrů v hodině. Je to výborně napsaný příběh s prvky Agathy Christie. Exteriéry jsme točili přímo na majáku v Chorvatsku a vnitřek majáku byl postaven v Bratislavě, kde jsme strávili pět týdnů. Naše postavy se nemohly dostat z majáku a my jsme zase byli zavření v ateliéru.

Mluvila jste o fyzických proměnách. Baví vás stejně i proměny psychické?

Rozhodně, ty mě baví ještě víc. Je dar, když k vám přijde skvěle napsaná role, ve které si můžete hrábnout do něčeho, o čem jsem doufali, že v sobě ani nemáte, nebo co jste si uvnitř zamkli na tisíc západů. Člověk chce být zvenčí často jen duha, jednorožec a sluníčko. Všichni v sobě máme ale i stinné stránky a mě baví, když je můžu rozkrývat.

Právě jsme dotočili desetidílnou minisérii Děcko pro Českou televizi, kde hraju beauty influencerku vdanou za movitého podnikatele. Tahle role mi třeba odhalila moje sklony k povrchnosti. V Bóře jsem naopak ztvárnila jemnou, vzdušnou a tajuplnou ezoterickou vílu. Ve Vlastně se nic nestalo zase nejistou, roztěkanou Andreu, která se pořád točí jako křeček v kolečku, ale přitom neví, kam běží a proč.

V jednom starším rozhovoru jste připustila, že byste si jednou ráda napsala vlastní scénář s rolí sobě na míru, jako to udělala třeba Hana Vagnerová s filmem Hranice lásky. Máte už něco v šuplíku?

Mám, jenom už o věcech nerada mluvím a radši jednám. Přesně vím, o jakém tématu chci psát, jen ještě musím vnitřně dospět k tomu, abych ho dovedla vyprávět v takovém rozsahu, jaký si představuju. Psát mě baví, i když jsem zatím začátečník. Proto jsem vděčná, že jsem od They Prokop dostala příležitost psát sloupky pro magazín Elle.

Nejdřív mi v redakci zadali, abych pro ně napsala erotickou povídku, a mě to tak bavilo, že jsem Theu troufale oslovila k pravidelné spolupráci. Poslala mě na kurz tvůrčího psaní, na který jsem chodila v pauzách mezi natáčením, a teď už se moje texty každý měsíc objevují v časopise, vždycky na poslední straně, což byl můj malý sen. Tím, že jsem v psaní ještě zelenáč, nepřikládám tomu takovou váhu a cítím se v tom svobodnější. Přála bych si, abych si tuhle lehkost uchovávala i v herectví.