Filip se mnou pořád je. S Jáchymem Topolem o bratrovi i o hrůze z Ruska

„Filip neměl jinou tlupu než lidi, kteří měli rádi jeho hudbu. Od běžného života byl úplně odřízlý, pořád byl někde za pianem, v hospodě nebo na koncertě,“ vzpomíná Jáchym Topol v rozhovoru na svého bratra Filipa z kapely Psí vojáci. Od jeho smrti uplynulo deset let.

„Vůbec jsem nepřemýšlel, jestli jsou nějaká významná kapela. Byla to kulisa k nekonečnému mejdanu našich mladistvých životů,“ říká Jáchym Topol.

Mluví ale také o filmové adaptaci jeho románu Citlivý člověk (2017) v režii Tomáše Kleina, který prý Topolovi „vyfotografoval hlavu“, a také se vrací k hrozbě Ruska, kterou ve své poslední próze tematizoval. Jako malý kluk si dělával legraci z cvičení civilní obrany při hrozbě dopadu atomové bomby, teď se mu vzpomínky vrací. „Říkám si, nakolik jsem v sobě vybudoval krunýř, anebo nakolik ta psychika tímhle musí být pošramocená.“

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluvíme také o tom, že realistický román musí řešit technologie, nebo o tom, jak se v undergroundu věřilo v Boha.

Tvůj román Citlivý člověk vyšel před pěti lety, za pár dnů bude mít premiéru jeho filmová adaptace. Jak tu knihu vidíš s odstupem a s novou perspektivou filmu?

Já tu knihu mám pořád rád, což je bezvadný. To se může stát, že tě pak ta kniha nebaví. Nečtu ji tedy znovu, ale absolvoval jsem s ní obrovské množství autorských čtení všude po republice a myslím si, že jedna z těch věcí, která mě vždycky zdrží od psaní další knížky, je vlastně život té, která vyšla předtím. A já se opravdu strašně raduju, že tahleta knížka, i když ji přeložit je hodně těžké a trvá to dlouho, vyšla i v řadě jazyků, že jsem ji tedy uváděl v Berlíně a v Paříži a ve Vilniusu a já nevím kde a poslední vydání ve Velké Británii, které ale bylo uvedené celkem nedávno v Londýně a v Oxfordu a ta knížka dokonce byla i převedena na divadelní prkna, dokonce dvě divadelní hry vznikly. U toho jsem také trochu byl.

A teď zase si myslím, že další důvod k radosti je to uvedení na filmové plátno. Režisér Tomáš Klein to, myslím, udělal prostě výborně, je to, jakoby mi vyfotografoval hlavu. I když se vždycky zdráhám a cukám a odmítám, stejně jsem u toho filmu nějak byl přítomný. Než se ten film začal pořádně natáčet, herci byli u mě v domě na Sázavě, kde jsem Citlivého člověka napsal.

Mám radost, že tu knížku vždycky pak dlouho vyprovázím, ale zároveň mě to děsně štve, protože se nemůžu soustředit na tu další. Ale dobrý, v Karlových Varech bude uvedený film a tím to pro mě definitivně končí.

Když jsi mluvil o vydání Citlivého člověka před pěti lety, říkal jsi, že to bylo daleko kontrolovanější psaní než kdy dřív. Nechtěl jsi další Sestru, „výron“, který bys psal tři měsíce. Dokázal bys s odstupem říct, o čem vlastně Citlivý člověk je?

Ta kniha má hodně témat, pro mě je to asi především dobrodružný příběh s milostným nábojem, s tím, že nemusí jít vlastně jako o lásku, dejme tomu, dvou mladých milenců, což je taková ta klasika, ale jde o vlastně rodinné vztahy. Hlavní postava, Mour, takový potřeštěnec, prostě komediant shakespearovské společnosti, s sebou světem vleče dva synky. A teďka: Postará se o ně, nepostará se o ně? Já myslím, že mezilidské vztahy tam jsou úplně to nejdůležitější, přičemž v sobě nedokážu úplně potlačit toho novináře, ty strašně dlouhé roky v Respektu a v Lidovkách a všude možně, takže při tom psaní vždycky nasávám svět kolem.

My jsme byli ta zemanovská republika, která se plazí někam na východ. Když ta knížka vyšla, kritici mě nařkli z toho, že jsem takový ten starý disidentský spisovatel, který furt vidí nebezpečí v tom orientálním Rusku, což už je passé. Pak psali, že jsem byl jako prorok, že tam není žádná třeskutá dennodenní politika, ale ta hrůza z Ruska už v téhle knížce je. To je věc, které já se nezbavím. Mám ji díky svému mládí, díky životu v undergroundu a v Chartě, kdy jsem to nebezpečí z Ruska cítil.

Jaká emoce je v tobě teď? Máš chuť řvát: Já jsem vám to říkal?

To vůbec. Když mi bylo nějakých 18, 19, tak jsem patřil k těm tisícům kluků z Československa, kteří odmítl jít na vojnu, neudělali to otevřeně, ale schovali se do blázince. Když jsem po třech měsících z toho blázince vylezl, abych dostal modrou knížku na hlavu, tak jsem šel za svou kamarádkou Markétou Němcovou, která dělala v městské knihovně, a tam jsem od ní za těžké prachy ušetřené právě pobytem v blázinci koupil samizdatové vydání Alexandra Solženicyna, Souostroví Gulag. Takže o tom, co se v Rusku dělo a děje, vím odmalička. A myslím si, že to je normální vědět. Přičemž chápu, že vždycky doroste nová generace, která se o tu minulost samozřejmě nezajímá. Já o ní věděl.

Ale nemám chuť křičet: Já jsem vám to říkal. Brilantnější mozky, než je ten můj, se tím zabývaly.

Já si nemyslím, že by se nová generace minulosti vyhýbala, že by se o ni nezajímala. Jen možná té předchozí generaci tolik nedůvěřuje. Z těch pochybností se mohla stát dogmata. Už jako dětem nám rodiče říkali: Tohle je hrozba, vůbec se k tomu nepřibližuj, a my říkáme, takhle jednoduché to přece nebude, ne?

Já si vždycky dávám pozor a myslím, že to ve mně není, abych vystupoval jako nějaký karatel. I ta hrůza z Ruska je v Citlivém člověku podaná černým humorem jako v grotesce. Podobně v jiné knížce Kloktat dehet, kde jsem psal takovou fantasmagorii o tom, že v roce 1968 Čechoslováci povstali a začali s těmi sovětskými nájezdníky válčit, je moje životní zkušenost strachu z Ruska. Já jsem to vždycky vnímal, i za socialismu, že jsme ruská kolonie. Kolik nás ve třídě bylo, kteří jsme o tom věděli a uvažovali nad tím? Tři, pět, sedm? To je prostě normální, že někteří lidé mají citlivá tykadla vysunutá a někteří ne. Takže se nikomu nesměju.

Teď, když se částečně naplnily tvoje obavy, jak prožíváš poslední dva roky? Kam se tvoje tykadla napínají dál?

Nejhorší jsou spisovatelky a spisovatelé, kteří se vymlouvají, proč nemají novou knihu, nebo dokonce píšou knihy o tom, jak nemůžou psát, nicméně ty sis mě sem pozval a teď se mě ptáš a já mám pocit, že ta válka mě brzdí. Já ji mám pořád v hlavě. Dokonce jsem si v mobilu zařídil to, co dávají rodiče do telefonu dětem - takový obojek, že se nemůžu koukat na zprávy.

Od začátku války jsem se nepřetržitě koukal. Někde se vynoří tank, já to zkoumám, jsem tím posedlý a je mi to strašně nepříjemné, což je směšné proti tomu, co zažívají lidé, kteří jsou tam někde na frontové linii. Zasahuje mě to hodně. A když jsi zmínil mladou generaci, tak já mám malého chlapečka a zároveň mám dcery, kterým je 20 a 25 a vím, jak mi před pár lety dcera říkala: My máme takový problém, že nemáme žádný problém. A prsk: covid. Bum: ruská válka. Myslím, že na mladé lidi, kteří byli uvěznění covidem doma a najednou se ocitli v nebezpečí ruského chřtánu, je to tak obrovská psychická zátěž, kterou si nedokážu úplně představit. A to ještě žijeme v České republice, blahobytné, pohodlné a svobodné zemi.

Mluvil jsi o tom, že tě ta válka spisovatelsky paralyzuje.

Já se teda snažím něco dělat, a to pořád pravidelně, ale mám pocit, že patřím k lidem, kterým to trochu ochromuje psychický život. Ne, že bych chodil někam k terapeutovi, ale myslím, že je to opravdu závažné a těžké. A že závažné a těžké také je, jak jsme si na tu válku zvykli. Jinak to prostě nejde. Teď, když někde slyšíš, jak spadla raketa, zabila sedm civilistů, tak myslím, že neuroníš slzu, jako to možná bylo první dny války. Vidíme, že ten ruský obr, ač neustále dostává přes hubu, tak neustále hrozí a chřestí atomovými zbraněmi.

Pro mě je to situace jak ze stroje času. Patřím k té generaci, kdy jsme jako děti chodily v pytlících na rukou a pláštěnkách a cvičili na atomový spad a neustále jsme si z toho dělali legraci. Pořád nás během studené války vychovávali k tomu, že atomový úder přijde. Když si uvědomím, že to slyším celej život, říkám si, nakolik jsem v sobě vybudoval krunýř, anebo nakolik ta psychika tímhle musí být pošramocená.

Když vycházel Citlivý člověk, říkal jsi: „Jeden rok ti umře brácha, druhý rok ti umře táta, třetí rok ti umře máma tak, aby se to tam nedostalo, takovej matroš.“ Muselo to být hrozně náročné období.

To bylo ohromně náročné období. Ti mrtví s tebou potom dál putují životem jako takové stíny a vlastně jsem zjistil, že od smrti bráchy uplynulo asi 10 let. Nešlo o to, že to byl nějaký pianista a hudebník.Prostě to byl tvůj člověk. Myslím si, že taková ta představa, že po pár letech se člověk otřepe, což bychom si přáli, tak to tak není. Ten člověk je se mnou pořád. Rodiče jsou se mnou také. Myslím, že ostatní lidé to mají podobně jako já.

Nevím, jak o tom mluvit, aby to neznělo cynicky: Blahobytnost naší části Evropy spočívá v tom, že lidé, kteří by umřeli, se díky lékařské péči udržují naživu a pořád žijí, ale funkce jim odcházejí, mozek se ztemňuje a oni by už třeba chtěli odejít, ale prostě nemůžou.

V té knížce Citlivý člověk tohle vlastně řeším také v grotesce. Jeden takovej šéfík, kterého ve filmu hraje Jiří Lábus, chce založit expres hospic. To znamená hospic, kde umřeš, kdy máš, kde nejsou žádné prodlužovací stroje a tak dál. A mně tehdy padla do rukou německá knížka, která snad ještě nebyla přeložená, a jmenuje se Maminko, prosím tě, už umři.

V Německu lidé ve středním věku často bývají skutečně drceni tím, že nedokážou zvládnout svoje zaměstnání, u toho mají malé děti a staré rodiče, kteří umírají, umírají, umírají, dlouze umírají a člověk se pak sám sebe ptá: Jak budu umírat já? Tak to vyřeším tak, že to udělám sám, si spousta lidí říká. Jenomže tady je ten paradox, že pokud máš sílu se sám zabít, tak se nikdy nezabiješ, protože ještě žiješ. A potom, když už tu sílu nemáš, tak to nezvládneš, takže z toho není cesta ven. Jsou státy, kde je zavedená eutanazie, u nás se o tom diskutuje. Je to velice problematická věc, o které nedokážu pořádně mluvit.

Ale Jonáši, to ještě není ani tvůj, ani můj problém.

Těch 10 let od smrti tvého bratra Filipa je to přesně v pondělí 19. června.

Je to pravda, je to zvláštní. Já si ta data nepamatuju, myslím si, že to je něco v psychice. Ve Znojmě bude veliká oslava Filipa, asi na čtyřech místech mi lidé psali, ať tam přijedu, že se chtějí sejít buď malá partička, nebo snad veliká parta, a pouštět si filmy a Filipovu hudbu. Já jsem teda s hroznými díky odmítl tam jet, ať tam jsou sami.

Ty chceš být také s Filipem sám?

No, asi jo, asi budu sám, nebo půjdu do hospody nebo budu tak běžně žít. Ale to, že Filipova hudba pořád je a rezonuje a že jsou pořád lidé, kteří ho znají, to je pro mě úžasné, to je prostě velká věc, která se mu povedla.

Co myslíš, že Filipův hlas dokázal zformovat?

Pro mě to je hodně osobní a hodně těžké, protože s kapelou Psí vojáci (mimochodem ten název je ode mě) jsem ten začátek žil. Vůbec jsem nepřemýšlel, jestli jsou Psí vojáci nějaká významná kapela. Byla to kulisa k nekonečnému mejdanu našich mladistvých životů.

Ty první texty, a to jsou hromady textů, byly moje. To bylo také díky tomu, že Filip začal hrát jako třináctiletý, tehdy vlastní texty ještě neměl. Pamatuju si, jak tam byla taková jedna dlouhatánská skladba, která popisovala nějaké vojáky ztracené ve středověkém lese a jeden tam zpíval něco jako „bez vína, bez ženský“. To zpíval takový malý klučík. Já když jsem to psal, tak už jsem byl velký klučík, bylo mi asi 16 nebo 17, a už to „bez ženských“ znělo možná trošku hodnověrně.

Filip byl tak malý a tak mladý, že ty texty jsem musel psát já. Jakmile trošku povyrostl, tak už to vůbec nepotřeboval. Občas si nějaký text vybral. Myslím si, že ta bratrská vzájemnost byla v tom, že nikdy mi neřekl: „Napiš o tomhle, napiš to takhle, udělej tam refrén.“ Vůbec. Prostě vzal hromadu papíru a tam si něco vybral, mně ani neřekl, co. Já jsem to pak třeba za dva roky slyšel na koncertě a vůbec jsme se o tom nebavili, ale ani půl slovem. Když jsem psal texty pro Moniku Načevu, tak jsme věčně se flákali někde po barech a pořád zkoumali ty slova a dávali je dohromady a byla to společná práce. S Filipem vůbec. U něj to byla instinktivní, intuitivní práce.

Pak přišlo období, kdy jsem na ty koncerty moc nechodil. Zvolil jsem život autora, který je zavřený v nějakým kamrlíku a pódiové vystupování pro mě bylo tehdy něco úplně nemožného, což se potom proseklo až při Sestře, kdy Filip zhudebnil části básní z toho románu. Já jsem s ním jel na turné, a to jsem teda poprvé koukal, co je to za neuvěřitelnou sílu, že ta kapela se pak jako rachejtle řítila Českou republikou a Slovenskem a Polskem. A tam jsem poprvé viděl Filipovu nemoc, viděl jsem ten alkoholismus.

Od té doby jsem k tomu měl odstup a už jsem se nedokázal do té hudby položit. Už jsem to nemohl vnímat jinak než jako ten starší brácha. Následovala doba, kdy jsem pro něj jezdil do nemocnic a kdy to začalo být divné. Tehdy jsem fanoušky Psích vojáků nesnášel. To bylo pořád: „Filipe, pojď na panáka.“ Hrozně mě to štvalo. Ale chápu, že on to potřeboval, ty lidi potřeboval, nikdy nezaložil rodinu, neměl žádnou jinou tlupu než lidi, kteří měli rádi jeho muziku.

Pamatuju si na zvláštní věc. Byl zas v nemocnici, to mohlo být v roce 1995, pár let po listopadu, kdy jsme se změnili z té socialistické, zadrátované republiky ve svobodnou zem, a já jsem ho vzal do obchodu v nemocnici někde v Motole. Najednou v té sámošce říkal: „Tyjo, koukej, to je jogurtů.“ My jsme z toho socialismu byli zvyklí, já nevím, na dva, na tři, a tam najednou bylo patnáct a Filip to viděl až po letech, protože nechodil nakupovat do samoobsluhy, že jo. Od běžného života byl úplně odřízlý, pořád byl někde za pianem nebo v hospodě nebo na večírku nebo na koncertě.

Filipovy fanoušky už zase zvládáš?

Samozřejmě. To se v tobě pere takovéto ochranitelské. Já jsem si to vyčítal, jsem ten starší brácha. Hlídáš někoho, kdo chce prostě pít. O tom jsou celé knihy, na to jsou celé polikliniky, na to je prostě celá věda. Alkoholismus je pekelná choroba.

Vyrovnat se s tím, že přihlížíš, jak ti blízký člověk umírá, musí být strašně náročné.

Pokud nejsme nějak hypercitliví, bohužel, tak se rodíme s určitou ochrannou vrstvou. Já si pamatuju, když se Filip po těžké operaci slinivky rozhodl, že odjede sám do Itálie nebo na Korsiku. Pak o tom dokonce napsal takovou povídku, která vyšla u Mati — Klenotníkova cesta na Korsiku. Tak jsme seděli v hospodě, on teda nepil, já jsem pil ty piva, on říká: „Hele, a co když se tam dostanu záchvat? Jak ty lidi poznají, že mám tu pankreas špatnou?“ Tak jsem mu napsal anglicky takový papírek, něco jako: „Help me, I have pancreas!“ nebo takovouhle blbost. My prostě žili v černým humoru. Když jsi s někým, kdo pije a nechce s tím přestat, tak nakonec řekneš. Tak chlastej. Ty víš, že umřeš. No, tak umřeš, no.

Jedním z témat Citlivého člověka je Bůh. Mluvili jsme před lety o tom, že česká cesta je sebeironie a že Bůh, který se v románu objevuje, je tak trochu schovaný. Jak to máš teď s Bohem?

Hele, Bůh nejen, že se objevuje v románu. Ten prostě je přítomen. Bůh je přítomen všude, že jo. Jsou lidi, kteří se k němu dostanou blíž až v kapsách nějakého zoufalství. Svět je natolik roztěkaný a rozpohybovaný. Pokud vyrůstáš v církvi, máš kolem sebe ochranu ostatních věřících a vykonáváš náboženské úkony s nějakou pravidelností, což tě chrání. Ale může se stát i lidem, kteří jsou úplně divoký a na tohle vždycky kašlali nebo si z toho dělali legraci, že boží tvář spatří v okamžiku zoufalství. Tohle se děje. Měl jsem štěstí, že mně se to stalo. To je úplně bezvadný.

Takže jsi ten divoký?

Určitě. Ale zas je pravda, že my s Filipem jsme k náboženství měli vztah, od dětství jsme chodili do kostela s rodiči a náš dědeček byl katolický spisovatel Karel Schulz, který napsal mimo jiné prózu Kámen a bolest. Takže pro nás to, když to řeknu uvolněně, křesťanské mystérium bylo něčím blízkým. I Filip na divoké šňůře, kde do sebe lil pivo od rána, mezi koncerty zaběhl do kostela, kde, já nevím, mlátil hlavou o tu kamennou promodlenou podlahu nebo tam tiše dal rozjímání. Vždycky to pro nás byla domácí půda.

A myslím si, že nejen pro nás. Český underground, na rozdíl od podobných uskupení třeba v Polsku, hodně tíhnul ke křesťanství, ať už to byli katolíci nebo evangelíci. Taky ty největší divočáci kolem kapely, třeba Plastic People, se k náboženství vždycky dostávali. Pavel Zajíček z DG 307 je ve svých textech někdy až biblicky prorocký.

A to je zrovna rovina, o které se přitom moc nemluví. Když se řekne underground, tak tě asi nenapadne spiritualita. Neřekneš si, to jsou ty máničky, co věřily v Boha. Co jste v tom nacházeli?

To je právě to, že underground má nějaký vnitřek, jádro, které je dodnes žhavé. Ale dostat se k němu je těžké. Jde to jenom osobní cestou, osobním zájmem a zkoumáním. Z undergroundu zůstala nálepka toho divokého pivního řevu, to tak skoro vždycky bývá. Ale kdyby ta věc nebyla silná uvnitř, tak nepřežije ani pár let. Že do sebe někdo lije pivo, má dlouhý vlasy a řve, to je povrchní nálepka, která nevystačí.

Taky si myslím, že věřící lidi v sobě mají určitou cudnost. I když v tom undergroundu byl třeba Sváťa Karásek, pověstný farář, nebo Vratislav Brabenec, který studoval bohosloví. Ta cudnost brání někde se bít v prsa a volat: já jsem věřící. Spíš to necháváš v tom řevu.

A možná, že to je i ta sebeironie, maskování, snaha tyhle věci schovat.

Já to taky právě u sebe shledávám, ač se tomu vždycky vlastně bráním. Vlastně jsem chtě nechtě pokračovatel Haškovsko-hrabalovské tradice. Historky se rodí z popíjení piva a sbratrování se v hospodách, ale nesou se tím černým humorem. To by mě zajímalo, jestli jsem poslední z téhle linie.

Myslíš si, že se dneska píše v Česku už jinak? Pivní sebeironie už se tu nenosí?

Mám pocit, že se to úplně vytrácí. I ten svět hospod mizí. Hospody byly, ať už za Rakouska-Uherska, nebo za socialismu, takovými ostrůvky demokracie, když to řeknu hodně nadneseně. Hrabal tam píše, vedle sedí univerzitní profesor, lakýrnický mistr. Lidi do hospod, pokud tam neseděl fízl, chodili za uvolněnou atmosféru, jinde to nebylo. A my jsme dělali srazy a čtení v hospodách, jinde to nešlo. Dneska je hospoda zase jen hospoda.

Možná, že ze současné české literatury mizí ta maska nadsázky. Dokázal bys napsat knihu, která by byla jen vážná?

Vždycky se mi to zvrhne v nějakou grotesku, něco zmateného. Buď je to něco ve mně, ta zmatenost a ta groteska, anebo možná literatura skutečně už nemůže být tou realistickou literaturou, kterou já obdivuju, na které jsem vyrost. Hned ti tady budu jmenovat klasiky jako Isaac Bashevis Singer nebo Anton Pavlovič Čechov nebo Ivan Bunin, ty jejich povídky, to jsou pro mě opravdu magické krystaly, kdy na krátké ploše lidi dokážou zrcadlit svět, zrcadlit člověka, jeho propasti a tak dál. Mám pocit, že už ten realistický román nejde.

Je jedna věc, bude to určitě znít naivně, která mi vrtá hlavou nebo mě dokonce trápí. Technologie. Pokud napíšeš realistický román a ty lidi nebudou koukat do mobilů a nebudou čumět do počítačů, tak to není realistické a já prostě nevím, jak to popsat, aby to nebyla strašná nuda.

Ze současné české literatury jsem nedávno přečetl knihu autorky, kterou jsem doteď neznal, jmenuje se Klára Vlasáková, ta knížka se jmenuje Praskliny, a to mě po dlouhé době vlastně něco nadchlo. Tahleta autorka si vymyslela takový imaginární svět, nevíš, jestli je to science fiction, nebo není… Je to úplně jedno, je to o lidech dnes a tady, ale není to realita, není to zaplevelené technologiemi, tak možná tohle je cesta, ale nevím.

Třeba přijde někdo, kdo teďka ťuká doma realistický román ze současnosti, srozumitelný, nebláznivý, negroteskní, který nám prostě vytře zrak. To bych rád, ale já nevím. Mám pocit, může to být zase nostalgie, že ta literatura možná tak trochu mizí.

Mám pocit, že jsem četl spoustu dobrých knih, které tematizují internet a technologie, ale dokážou být ještě víc, umí to dobře obejít.

Ale zase je to něco, co musíš obcházet. Když popisuješ chlápka, který jede tramvají v roce 1976, tak ten chlápek jede v tramvaji. V roce 2023 ale vytáhne mobil a je někde jinde. To je nějaká změna.

Je to samozřejmě zásadní změna — a už se o ní píšou knihy. Můžu ti doporučit třeba Patricii Lockwood.

Možná, jak se tady bavíme, tak budem stejně jednou legrační. Četl jsem nějaký dopis, který kdysi napsal básník Otokar Březina: odmítá jet automobilem, protože pak nedokáže tu cestu vnímat.

Jaké téma by tedy měl mít současný realistický román? Technologie, protože skrz ně teď prochází naše emoce, vztahy?

Já mám pocit, že ta knížka musí být o tom samém, co lidé prožívali před tisícem let: láska, nenávist, osamění, boj, touha. Ale do toho se musíš nějak vyrovnat s těmi technologiemi. Možná jsem naivní, možná se lidi dřív museli vyrovnat s tím, že jezdí krajinou vlaky, nějací samurajové se museli vyrovnat s tím, že na pobřeží přistála karavela, byla tam pušky, střelný prach. Možná je to směšné…

A další věc, která je možná banální. Nikdy lidi v životě tolik nečetli a nepsali jako teď. Ale na sociálních sítích. V mobilu. A když tohle děláš celý den, otevřeš si pak román a čteš ho tři hodiny? Asi ne.

Hele, a když jsem ten pamětník, tak ti řeknu jednu věc. Šel jsem tím Andělem k tobě a přemýšlel jsem o tom, jak jsem tady chodil před lety jako mladý chlápek, nosil jsem uhlí a tak dál a hlavou mi nepřetržitě jely básně. Nějaké útržky, cáry, pořád jsem na to myslel. A u tebe jsem si teď najednou uvědomil, že jsem od rána v kontaktu se svým pracovištěm, knihovnou Václava Havla, s jedním kamarádem, se ženou. Za ten den jsem napsal 15 whatsappek, s tebou esemesky, napsal jsem asi dva maily. Nechci, aby to byl nějaký nostalgikův výkřik. Ale ty básně takhle v hlavě nebudou. Možná už nejsou tolik potřeba.

Já jsem v tomhle optimistický, protože mám pocit, že tu dobré texty vznikají pořád. I ty, co tematizují internet. Naprosto ale rozumím tomu přehlcení.

Tvůj mozek se neustále vyrovnává s nepřetržitou záplavou. Určitě je to přehlcení. A jde ještě o to, že pokud zmizím na měsíc, na dva, zavřu se a napíšu román a budu se snažit být bez těch technologií, tak je to umělý svět. Budu celou dobu nervózní, kdo mi zase píše.

My se tady bavíme o něčem, co musíme normálně zvládnout. Už to není tak, že jsem šel jako ten mánička tady po ulici, po tom Andělu, zastavili mě dva esenbáci, a pokud chtěli, pokud se jim něco nezdálo, tak mě odvezli, dostal jsem osmačtyřicítku, kde mně prostě dali pár kopanců, pár facek, vyhodili mě z práce. Kdo se nevyrovná s nějakým přílivem mailů a esemesek, tak nemá šanci. Vždycky je něco.

Nezaslouží si doba digitální přemrštěnosti svou vlastní Sestru, která by tou roztěkaností a tím jako tou explozí možná dokázal vystihnout pocit z doby kolem roku 2023?

Když Sestra vyšla, tak to byla taky ještě ta literární doba, jo. Moje dcera Marie mi říkala, že literatura už není platformou, kde se setkává nejmladší generace. Pro mou generaci platilo, že kniha je nejvíc. Měl jsem strašné štěstí, že moje první knihy vycházely ještě v literární době. Dneska bych řekl, že spisovatelé a spisovatelky to mají těžší, i když je svoboda.

Děkuju, Jáchyme, za rozhovor a budu se těšit na film i na tvou další knihu.

Díky, ahoj.