Ester Geislerová vystavuje videa o vztazích. A kvůli filmu o otci míří do Japonska

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vztahy jsou pro Ester Geislerovou celoživotním tématem. Zkoumala je už během studií na Akademii výtvarných umění. Rozchodové zprávy, které před šesti lety uveřejnila na svém instagramovém účtu, zahájily úspěšný projekt Terapie sdílením, v jehož rámci dnes s párovým terapeutem Honzou Vojtkem objíždí republiku s interaktivními přednáškami.

V deseti krátkých filmech, které jsou do půlky září k vidění v pražské galerii Kunsthalle, nechává své herecké kolegy i své blízké pronášet nikdy nevyslovené věty. Prověřuje tak možnosti i limity mezilidské komunikace. Výsledkem jsou intenzivní emocionální nálože zarámované do působivých rozpohybovaných obrazů.

„Filmy s námi dokážou neuvěřitelné věci,“ míní Ester Geislerová. Sama se ve filmovém prostředí pohybuje od útlého dětství, dosud hlavně jako herečka. „S vlastním tělem jsem pracovala i ve svých uměleckých projektech. Nově jsem objevila kouzlo toho, když se upozadím a naplno si užívám režijní práce,“ dodává.

Právě režii se plánuje do budoucna věnovat víc. Už teď má roztočený další film o svém otci. „Věřím, že nám v rodině poskytne příležitost otevírat věci, které jsme si možná měli říct a neřekli. A třeba je i uzavřít,“ říká umělkyně.

Na výstavě Co jsme měli říct a neřekli pátráte po příčinách odcizení v partnerských vztazích. Proč vás na vztazích tak zajímají právě ty bolavé momenty?

Nepřistupuji k tématu partnerských vztahů z perspektivy psychologa nebo sociologa, ale jako umělkyně. To mi dává spíš svobodu otevírat řadu otázek než pátrat. Na momentu, kdy si lidé přestávají rozumět nebo kdy ztrácejí chuť pokračovat ve vzájemné konverzaci, mě přitahuje právě fakt, že se tam odehrává strašně moc ambivalentních emocí. Je to vlastně konec, ale i začátek. Je tam bolest, ale zároveň taková zvláštní slast, pocit, že člověk žije. Melancholie, která umí něco rozbřesknout. Každý, kdo to zažil, ví, že rozchody jsou těžké. Může to být trauma na celý život, ale i výzva zkusit z toho vytěžit něco dobrého. Zajímají mě obě polohy. Láska je to nejcennější, co máme, co lidi spojuje.

Vy sama na výstavě široce otevíráte okno do vlastního soukromí, řešíte své současné i minulé vztahy. Do jednoho z videí jste obsadila vlastní dceru, do dalšího svého partnera. Byla osobní arteterapie iniciačním impulzem výstavy, příležitostí, jak si v sobě uklidit?

Mně se na tom začalo před několika lety dobře pracovat právě proto, že jsem měla trochu víc „uklizeno“ díky práci, kterou jsem odvedla na terapiích. Bez toho „úklidu“ by se mi v tématu hůř orientovalo, bez nějakého – byť dočasného – stanoviska. Prapůvodní důvod mého zájmu o vztahy, emoce a komunikování bude někde v dětství, v momentu, kdy se naši rodiče rozešli. Dokázali však zůstat celý život přátelé a vlastně nám tím ukázali, jak by to mělo vypadat, když se důstojně rozejdou dva emočně inteligentní lidé. Doma jsme pak byly čtyři ženy a musely si to vykomunikovat. Jako dítě neumíte dobře rozpoznávat své emoce. Ale naučila jsem se, že sdílení a rozhovory pomáhají vytvářet pocit pospolitosti a soucitu.

Inspiruje vás dívat se na svět z perspektivy toho druhého?

Přesně tak. Jedním z několika inspiračních zdrojů u výstavy byly rozhovory s mým milým. Náš vztah mě od začátku motivuje, záleží mi na něm a nechtěla jsem opakovat dřívější chyby. Přicházela jsem postupně na to, jak moc můžu být otevřená, jak moc můžu mluvit o tom, co cítím. Jak jsem bloudila po myšlenkových cestách, které se týkaly nás dvou, říkala jsem si: „Kéž bys to mohl pocítit, kéž bys mohl vidět, co já vidím, cítit, co já cítím.“ A protože můj partner je herec a umí se do toho vžít, tak mě napadlo, že bych mu mohla poskytnout svoje slova, aby si do nich vstoupil. Najednou jsem si začala představovat další herecké páry a osobnosti, které jsem následně oslovila.

Nechaly se přemluvit snadno, nebo bylo těžké je do projektu dovést?

Myslím, že byly trošičku opatrnější. Vztahy jsou citlivé téma a je to specifická práce. Zdůrazňovala jsem, že ta práce by měla lidi víc spojit než rozdělit. Přizvala jsem proto i Honzu Vojtka jako odborného konzultanta, aby s ním aktérky a aktéři mohli své texty konzultovat. Každý pár měl jinou dynamiku. Někteří věděli předem, že autory textů jsou jejich partneři a partnerky, jiní si to řekli během příprav a někdo se to „tajemství“ dozvěděl až na place. Mě pak zajímalo sledovat stýkání umění se životem, když se text pisatele zrcadlí ve tváři herce.

Jak jste pro své záměry hledala odpovídající formu?

To, že je videoinstalace pro mě nevýstižnější výtvarnou formou, jsem si ověřila už během diplomové práce Kvíz v roce 2012 – shodou okolností na zaprášené půdě bývalé Zengerovy trafostanice, kde dnes působí Kunsthalle. Ale stejně i v předchozích výstavách, třeba Tekutá mateřská láska nebo Odložená osobnost. Ráda pracuju s architekturou a sound designem. Co se týká vizuální stránky, bavila mě představa rozpohybovaných klasičtějších obrazů.

Můžete to víc přiblížit?

Myslím si, že často máme v hlavách zarámované pevné vztahové vzorce, že vztahy nahlížíme tak nějak archaicky, zatuchle. Proto jsem použila kostýmy z barrandovského fundusu, které mohou působit podobně. S kameramanem Kryštofem Hlůžem jsme hledali estetiku vycházející z klasického umění a lahodící oku diváků, kteří v galeriích hledají něco krásného.

Takže i proto video – k rozpohybování obrazů. Jak podle vašich zkušeností videoart působí na lidi?

Video obecně má v dnešní době až magickou přitažlivost, funguje na nás jako světlo na můru. Je proto velká škoda, že se videoart neobjevuje více ve veřejném prostoru, v architektuře, třeba v interiérech kaváren a institucí. Sama teď zjišťuju, že řada lidí, které na výstavu zvu, nemá vůbec povědomí, co to videoart vlastně je. Mají představu nějaké video show, ne-li laser show, jakou znají třeba z koncertů.

Každé z vašich videí je doslova nabité emocemi, jak na tuto přímočarou intimní nálož reagují diváci?

Samozřejmě mě těší, když mi lidé píší ohlasy, že přemýšlejí, co si sami měli říct a neřekli. Nebo že šli po výstavě s partnerem na kafe a že to s nimi něco dělalo. Často přicházejí i hodně osobní reakce. Ve vzkazech v knize, která je součástí instalace, jsem zahlédla poznámku o pojmu „zamrznutí“, o kterém píšící nemluvil a který je známý v souvislosti s přeformulováním definice znásilnění. Takže síla. Budeme to pečlivě pročítat s kurátorkami, ale objevuje se tam hodně světových jazyků i znaků. Tvořím umění, které bych v galeriích sama chtěla potkávat. Které ve mně něco otevře, dokáže mě dojmout. Filmové prostředky jsou nesmírně efektivní nástroj, jak s emocemi pracovat – všichni víme, co s námi filmy dokážou.

Neláká vás tedy filmová režie a konvenčnější filmové projekty?

Já už chci jenom režírovat, to prosím dejte do titulku (smích). Je to vzrušující, napínavý a velmi osobní proces. Paradoxní je, že před lety jsem při výběru školy upřednostnila AVU před FAMU, protože jsem se chtěla od tradic filmové řeči odpoutat a cítila jsem, že na AVU budu mít větší svobodu…

Máte v hlavě nějaké konkrétní náměty?

Jeden už mám roztočený. Pracovní název zní Dvě deci tuše a je to dokument o mém otci, japanologovi a kaligrafovi Petru Geislerovi. Byl jedním z prvních studentů a absolventů japanologie a východních studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jazyk se naučil tak dokonale, že mluvil bez přízvuku a téměř 30 let působil jako zahraniční dopisovatel tokijských novin Jomiuri Šimbun. Teda to jsme si původně mysleli. Až nedávno jsme objevili, že psal i fejetony či eseje a měl v Japonsku početnou fanouškovskou základnu – na jeho texty přicházely do redakce tisíce reakcí a dopisů. Chceme přeložit jeho články, které by měly být uloženy v tamním archivu.

Takže se chystáte na cestu do Japonska?

Ano, film by měl být rodinným pátráním po různých vrstvách tátovy osobnosti tady, ale i v zemi, kterou strašně miloval. Aktivity, kterým se věnoval, ať už jsou to překlady haiku, nebo kaligrafie, v sobě ukrývají krásnou poetiku a jemnou filozofii, která by mohla být inspirující pro současný zrychlený svět.

Jak vznikl nápad natočit o otci film?

V rámci příprav výstavy, která se bude konat za dva roky v Centru současného umění Dox, jsem se scházela s tátovými přáteli. A ti mi o něm vyprávěli řadu půvabných historek. Původně jsem je chtěla využít pro doprovodné video k expozici. Ale pak jsem je líčila na setkání, kde byl přítomný i producent Ondřej Trojan. Nejspíš ho mé nadšení zaujalo, protože se mi pár dnů nato ozval, že by tomu projektu rád pomohl „dát nožičky“. Výkonnou producentkou bude nakonec sestra Aňa, treatment mi pomohl psát náš bratr od táty, Felix, který má nádhernou stylistiku. Věřím, že dokument nám v rámci rodiny poskytne příležitost otevírat věci, které jsme si možná měli říct a neřekli. A třeba je i uzavřít.

Opět se tedy pouštíte do arteterapie… Přenesl na vás táta také vášeň pro zemi vycházejícího slunce?

Cítím, že Japonsko mě už dlouho volá. Ale je složité se tam vypravit, to abyste prodali ledvinu… Víte, táta si to svoje Japonsko vysnil navzdory tehdejší době, a když se tam pak poprvé dostal, byl zklamaný. Našel zemi s očima upřenýma k Západu, ekonomické mašiny. A hrozně mu chyběl ten milovaný duchovní a kulturní rozměr, který znal z přednášek slavného japanologa, teoretika a filologa, doktora Miroslava Nováka, stejně jako z japonské literatury, poezie či kaligrafie. Na nás, všechny sourozence, se přenesl obdiv k japonské historii a kultuře. Je to nesmírně inspirující, duchovně i esteticky. Ale táta byl zklamaný z japonské nátury.

Když se obloukem vrátíme ke vztahům, právě očekávání bývají velkými vztahovými limity a brzdami…

V případě vztahů je celkem podstatné nevytvářet si domněnky, jenže ono to nejde. Když to spojím s tátou a s tím, jak se do naší výchovy propsala východní filozofie, tak u nás se tradovalo, že je důležité na ničem nelpět, ani na představách. Nebo taoistický pojem wu wei – nechat věci plynout. V běžném rodinném provozu jsme to jako děti občas zneužívaly. Třeba když se rodiče vrátili z třídních schůzek a nebyli spokojeni s výsledky, tak jsem mohla říct „wu wei, nech věci plynout“. Pro dítě je to abstraktní pojem, ale čím jsem starší, tím víc se mi tento přístup hodí.

Uměla jste jej pak úspěšně aplikovat ve svých dospělých vztazích?

Určitě jsem spoustu věcí podělala. Všichni děláme chyby, je to nezbytný proces. Sama to teď pozoruju na vlastních dětech, kterým je 19 let. Přestože se jim snažím řadu věcí předat, vím, že musí udělat svoje vlastní chyby. Občas se na mě lidé obracejí se svými partnerskými problémy a žádají rady. Jenže já nejsem terapeut. Můžu jim poradit jako žena, která si sama v životě lecčím prošla. Profesně se snažím držet oboru, který jsem vystudovala na AVU, tedy intermediální konfrontace. Konfrontovat se s nějakým sociálním jevem a hledat pro něj správnou formu mě hrozně baví.

Když jste dala na instagram první rozchodovou SMS s hashtagem Terapie sdílením, nejspíš vás nenapadlo, že právě vzniká projet, který za dalších šest let pojme několik módních kolekcí, knihu, podcasty, vzdělávací programy, dokonce internetový seriál. Kam chcete pokračovat?

Ještě chybí muzikál! Ne, vážně… nápadů máme s týmem Terapie sdílením strašně moc. Občas si říkám, že bychom potřebovali někoho, kdo by to dokázal uchopit víc byznysově, i když ten organický růst mě vlastně baví a vyhovuje mi.

Na čem tedy konkrétně pracujete?

Aktuálně už dva roky pracuju na divadelním představení – přednášce O mobilech a dětech. Naváže na naše stávající přednášky Terapie Sdílením LIVE o vztazích a Terapie Sdílením RESET, které se zabývají ve zkratce tím, jak naše vztahy a životy ovlivňují sociální sítě a nové technologie. Třetí odnož Terapie sdílením KIDS by měla navázat, měla by to být taková příprava na 21. století pro celou rodinu, ale i učitele. Vedle informací, co dělají technologie s našimi mozky, jak vzniká závislost, jak funguje dopamin a že obsah sociálních sítí může krást náš čas, který nám už nikdy nikdo nevrátí, chceme ukázat i pozitiva nových technologií.

Jak?

Chceme využít animace vytvořené v počítači nebo hudbu, kterou děti složí v mobilech. Mělo by to být hravé a vizuálně zajímavé pro děti i pro dospěláky. Máme natočené rozhovory s dětmi, jak to mají jejich rodiče s mobily, a je to děsně roztomilé. Mělo by to sloužit jako návod, který rodičům pomůže neztratit s dětmi pouto.

Vraťme se na začátek našeho rozhovoru. Na jaře vám bylo 40 let. Podle zkušeností, které jste nasbírala ve svých rozmanitých životních rolích a aktivitách – co dnes nejvíc ohrožuje osobní vztahy? A jak neztratit ta pouta, která naše životy drží pohromadě?

Co se týká dětí, tak víme, že by se neměl vytratit pocit blízkosti a bezpečí. A co se týká nás dospělých, všichni jsme do určité míry svobodní a máme možnost volby. Akorát si sami na sebe chystáme spoustu mentálních pastiček, které je pak těžké probořit. Důležité je neztratit respekt k tomu druhému jako k individualitě, vědět o našich vlastních hranicích a bolestech, znát se, což opakujeme i na přednáškách Terapie sdílením LIVE.

Jak chcete, aby na osobní vztahy působila vaše aktuální výstava?

Jeden čas jsem měla dojem, že se partnerské vztahy nějak zplošťují. Výstava Co jsme měli říct a neřekli se jemně zasazuje o to, abychom na vztazích vědomě pracovali. Mám dojem, že jsou málo vidět lidé, kteří vztahy „umí“ a jde jim to přirozeně. Líbilo by se mi, kdyby výstava zvýšila schopnost lidí soucítit, a to jak se sebou samými, tak i s ostatními lidmi. Mějme na paměti více perspektiv, nejen tu svou.