Eliška a Damián jako nejhorší seriál všech dob? Spíš slavnost bezvýznamnosti

Dvanáctidílný seriál televize Prima, Eliška a Damián, byl internetovým davem zařazen mezi to nejhorší, co kdy vzniklo v české televizní produkci. A to víceméně jen na základě jedné minutové ukázky. Tomuto, klausovsky řečeno nefenoménu, byly věnovány desítky článků a účinkující seriálu chodili do rozhovorů obhajovat své dílo, případně psali na sociální sítě, že nesmyslná nenávist provázející nekonfliktní pohádku je projevem „české přednasranosti“.

Co se vlastně stalo, kromě toho, že prakticky nic? Víceméně cokoli, co nezpůsobí pád koruny nebo vlády, jde vždy označit za „okurkovou sezonu“, která se nám vzhledem ke klimatickým změnám pomalu roztahuje na celý rok. Ale případ seriálu Eliška a Damián nám přece jenom ukázal něco důležitého.

Léta letoucí panoval úzus, že se píše a mluví především o filmech a seriálech, které mají vyšší ambice. Přinejmenším chtějí patřit na plátna kin, do vysílacího prime-timu, na festivaly nebo Oscary a do zahraniční distribuce. Jen filmy a seriály, které „nějak vypadají a nějak znějí“, jsou točené na určité technologie a prošly si náročnější postprodukcí, mají právo na recenzentskou reflexi. Musí za vámi stát aspoň ČT nebo HBO, aby se o vás publicistická obec zajímala. A pokud třeba film do kin působí jako laciná televizní produkce, dostane to „sežrat“.

Tento předpoklad platí i u jiných médií a uměleckých forem. Jistý typ hudby se nedočkává recenzí, nebo rovnou putuje jenom do „hudebních masakrů“ – rubrik postavených na čirém výsměchu. Nač hodnotit, jak se někomu povedla „fotbalová hymna“, reklamní znělka či „letošní letní lambáda“? Stejně tak určitá literatura, veškerá „červená knihovna“, ale i většina sci-fi a fantasy produkce, je pokládána za spotřební brak, který nevyžaduje žádné recenzentské úsilí.

Jinými slovy, elitní část publika nepokládá některé sféry kultury vůbec za kulturu, nebo jen kulturu, která je natolik bezvýznamná, repetitivní a prázdná, že je zbytečné věnovat jí jakoukoli pozornost. Psaním a mluvením o ní se jí přisuzuje význam, jež jí nepřísluší. Pokud se do ní pisatel pustí, mění se z jemnocitného estéta v poněkud vulgárního sociologa, kterého zajímá jen to, jak určité dílo odpovídá na přízemní potřeby cílového publika. Ovšem ani ti, kdo čtou recenze, rádi hodnotí a pokládají se za „kulturní lidi“, si podobnou „seriálovou špínou“ nechtějí ušmudlat ruce.

Eliška a Damián je tedy významné dílo právě proto, že z výjimečných důvodů prolomilo hranice jindy nepropustných kulturních sfér. Měl to být jen oddechový seriál v neděli večer na Primě. Jenomže se ukázalo, že jistými parametry nemá ani na to a že patří do jiného vysílacího času. Není to sezonní seriál, jenž se nezadržitelně sune k úplnému konci, ale celé jeho produkční zázemí a styl, jakým je udělaný, splývá s masou oněch „denních mýdlových oper“ (daily soaps), které nikdy nekončí a mohou běžet ze setrvačnosti celé dekády. Mohla to být Arabela, ale je to spíš Ordinace v marmeládové zahradě, Ulice, Slunečná nebo ZOO. Příběh prince Damiána cestujícího díky zázračnému lektvaru do naší současnosti za ředitelkou marmeládovny Eliškou nikdy nebyl pro produkční prestižním projektem a nejspíš jen omylem za něj byl vydáván marketingově.

Tento typ seriálů mívá na filmových databázích ČSFD.cz a Kinobox.cz hodnocení kolem 20–40 %, dívají se na něj nějaké statisíce až necelý milion lidí, všichni u něj vypínají mozek, žehlí, vaří, společně v domácnosti konverzují a mluví s postavami na obrazovce, ale ve skutečnosti tato díla neberou vážně. I sociologické výzkumy zaměřené na „empirickou recepci“ dávají jasně na srozuměnou, že i ony údajně hloupé domácí hospodyňky přistupují ke „svým“ seriálům s distancí. Neustále si uvědomují, že to jsou „hlouposti“, vědí, že vše je jen „jako“ a „primář Mázl jim nic neodoperuje“. Doba, kdy za Milošem Kopeckým chodili lidi a mysleli si, že je doktor Štrosmajer, je dávno pryč. K prožitku jim stačí, když seriál aspoň něčím odpovídá jejich každodenním starostem, ale je barevnější, postavy artikulují lépe než většina lidí z jejich okolí a mají v lepším stavu i chrup. Nikdo nechce, aby „seriál ze života“ byl pořád stejně brutální nebo bizarní jako Výměna manželek či Prostřeno. Odpočinout se dá jen u jisté barevné škály a jen u známých tváří, a ne být pořád konfrontovaný s něčím novým, neznámým a nepříjemně kolozubým a paradentózním.

Ale tím se vracíme k hlavní myšlence. Seriál Eliška a Damián byl avizován jako něco jiného než „denní mýdlová“ koupel bezpečných klišé, a tím se vytvořila přehnaná očekávání, po nichž zákonitě muselo přijít zklamání. Mělo to být něco jako televizní verze romantické hollywoodské komedie Kate a Leopold nebo úsměvnější varianta seriálu Outlander (Cizinka). Nikdy to nemohlo být tak nákladné, ale aspoň se tomu šlo nějak přiblížit, podobně jako se třeba česká Svatba upírů (1993) s Ivetou Bartošovou podobala Plesu upírů (1967) od Romana Polanského se Sharon Tate.

K tomu všemu tu je představitelka Elišky, vystudovaná politoložka, novinářka a zpěvačka Emma Smetana. Žena, která národu ráda demonstruje, že ovládá více jazyků, a tak i rozhovor s režisérem Emirem Kusturicou, který vystudoval pražskou FAMU, vede raději v angličtině, a ne v češtině, jíž režisér vládne. Emma Smetana natáčí se svým partnerem Jordanem Hajem písně a videoklipy, jež vůbec nepřipomínají českou produkci. To taková Eva Burešová, hvězda Slunečné a ZOO, na nás takhle nosánek neohrnuje a spolu se svým partnerem Přemkem Forejtem zpívají raději unylé fantasy písně v brnění, jako by se tím chtěli přiblížit všem Danielům Hůlkům, Damiens a Ortelům, které naše polokeltská kotlina pojme. Žádné moderní popové kníkání, hekání, nic, co by působilo jako francouzská reklama na parfém nebo kabelky nebo Serge Gainsbourg na speedu.

A když už jsme u té Francie, nikdo celý tento systém „kulturních distinkcí“ nepopsal lépe, pečlivěji a suchopárněji než sociolog Pierre Bourdieu. Právě Bourdieu nám může pomoct vyřešit záhadu ohledně Elišky a Damiána. Jeho rozbor kultury ukázal dávno před lety, jak žijeme ve svých „sociálních bublinách“, jak spolu šermujeme, fackujeme se a vymezujeme svým „dobrým pohrdavým vkusem“, nebo „špatným lidově hrdým vkusem“. Bourdieu vysvětluje, že to není samotný finanční kapitál, co odlišuje jednotlivé společenské třídy, ale i sociální kapitál, k němuž patří nejen to, kolik známe lidí či jaké máme rodiče, ale i jak moc si svou identitu budujeme pomocí toho, co čteme, nač se díváme, co posloucháme, jak se oblékáme, do jakých podniků chodíme nebo jaké typy filtrů používáme pro své fotografie na sociálních sítích či jaké typy memů sdílíme.

Znamená to, že kulturní dynamika a produkce stojí i na tom, jak moc se mezi sebou nenávidíme a navzájem sebou pohrdáme. Lidé „vysoké kultury“ pohrdají „nevkusnými burany“ a „obyčejní lidé“ pohrdají těmi „povýšenými snoby“. Není potřeba se přesvědčovat o pravdě či zkušenosti jiných, ti druzí prostě „nemají vkus“ nebo „otravují ostatní svým vkusem“. Kulturních pater je přitom více než dvě a spíše než o patra jde o území na rozlehlé sémiotické mapě.

Eliška a Damián představují na tomto poli hotovou kulturní implozi. Do černé díry vkusu a nevkusu jsou vztažené najednou prvky pokleslé kultury i symboly snobství. Je prakticky nemožné říct, jestli jsou některé prvky a osoby nějak „objektivně“ dobré, špatné, pokleslé nebo snobské – všechno to jsou jen naše interpretace, které závisí na tom, z jakého kulturního kontextu pocházíme či do jakého se zařazujeme. (Jistojistě můžete říct, že třeba kamera a střih v seriálu jsou odbyté.)

Existuje bezpochyby část elitní kultury, která pohrdá i „elitností“ Emmy Smetany. Stejně tak se v seriálu často mluví květnatou, vybranou řečí šlechty, a přitom toto samo je součástí lidové zábavy, kdy se z neelitní plebejské pozice máme smát tomu, jak je Damián přehnaně ušlechtilý, ale spíš zdegenerovaně přešlechtěný jako pes s rodokmenem a dysplazií kyčlí.

Nemáme však řešit, jak je onen jazyk dobově autentický. Stejně tak nás nemá iritovat, jak Eliška mluví stylem, jako by do světa seriálu vůbec nepatřila a čněla nad ostatními postavami. Eliška je povznesená nad naivitu a dobrosrdečnost ostatních, ironicky odsekává, komentuje ostatní „zvnějšku“. Samotnému Damiánovi, jenž se snaží být upřímný, ale přitom působí jako blázen a „člověk, co se praštil do hlavy“, klade otázku: „A vy byste si se svými historkami jako věřil?“ Eliščina nedůvěřivost vůbec nepochází ze světa „mýdlových oper“, její skepse míří na samotnou podstatu žánru.

Můžeme to klidně chápat jako špatný herecký výkon Emmy Smetany, ale přece není možné, aby říkala věty, jež nejsou ve scénáři. Role jí spíš byla psána na tělo jako někomu, „komu nevěříme romanci“ a pro něhož bude největším žánrovým kouzlem, že síle „mýdlové romance“ podlehne. Jako by šlo o to dekonstruovat samotný mýtus či nimbus okolo Emmy Smetany, která se z odměřené feministické světoběžnice stane hodnou českou milou holkou, co se zamiluje do toho úplně nejhodnějšího kluka, skutečného prince na bílém koni, a konečně pustí k vodě toho nafoukaného páska z reklamní agentury, s nímž chodí (Eliška, ne princ) a který ji chce zavilými intrikami o onu marmeládovnu připravit. Co může být „češtějšího a domácnějšího“ než smetana? Jedině marmeláda. A jedině sladká marmeláda trochu odebere smetaně na její kyselosti.

Možná by se na závěr ale hodilo vyvrátit tři časté omyly ohledně daného seriálu. Svým způsobem je dokonale „průměrně podprůměrný“, přesně tak jako většina české seriálové produkce na komerčních televizích. (Možná by leckomu díky tomu mohlo dojít, jak zásadní úlohu v pozvedávání celkového průměru pak má Česká televize.)

Nicméně sám motiv cestování v čase a přesouvání se mezi dvěma světy je výrazným a originálním ozvláštněním proti všem Ulicím a Slunečným. Právě možnost přesunu nebo úniku do jiného světa nám dává na srozuměnou, co my sami děláme pomocí těchto seriálů – přesouváme se a unikáme z našeho času běžných domácích povinností, našeho omezeného světa. Damián je v něčem až příliš čistý a „správňácký“, ale tím dává cílové skupině divaček možnost žít si svůj sen o lepším partnerovi, na nějž nejen nenarazí ve své aktuální, žité každodenní realitě, ale dokonce už ani v dnešních „denních mýdlových operách“.

I ty už se staly příliš prozaickými, i v těch už je spousta nekňubů, budižkničemů, alkoholiků, narkomanů, domácích násilníků, ale žádní Damiánové.

Dotyčný seriál, na nějž se už teď skoro nikdo nedívá, a nemůže se tedy ani moc přesvědčit, o čem píšu, plní možnosti, na něž už ostatní daily soaps rezignovaly. Ale udělat to může jenom tak, že Damiánovy eskapády líčí jako beznadějně komické. Jen na kratičké chvíle mu může přiznat původní romantickou sílu. Jen v seriálovém formátu mnoha hodin nám dává na okamžiky ochutnat, jaké to je být v princově přítomnosti a náručí.

Tím se dostáváme k druhému omylu. Lidé se seriálu vysmívají, či je rovnou odpuzuje proto, že viděli scénu, kde Eliška holýma rukama „vémolovsky“ přemůže jednoho z těch typických dnešních mýdlových domácích násilníků. Ale ve skutečnosti je to Eliška, kdo potřebuje zachránit a v seriálu je také pořád zachraňovaná (akorát si toho zpočátku nevšímá nebo neváží). Fakticky by se ale seriál vůbec neměl jmenovat Eliška a Damián, ale „Damián, trollí babička, infantilní alchymista, spoustu dalších lidí ochomýtajících se okolo marmeládovny a tu a tam Eliška“. Vskutku, Eliščina postava se ve většině doposud uveřejněných dílů objevuje tak v pětině stopáže, což je i vcelku logické. Damián je střídavě přítomný v minulosti, v přítomnosti bez Elišky a občas v přítomnosti s Eliškou, a do toho další lidé intrikují okolo Elišky, ale ona u toho jaksi pochopitelně nemůže být. Obava, že zde na nás Smetana bude vyskakovat i z ledničky, je lichá.

Při namátkovém sledování několika dílů Ulice, Ordinace, Slunečné a Elišky a Damiána (autor textu provedl v období, kdy ležel v posteli s angínou, neskutečné oběti pro lidstvo) lze s jistotou říct, že víceméně všechny tyto seriály většinu času pracují s tím, že jejich hrdinky jsou poměrně emancipované. Ne až tak, jak se může jevit Eliška v prvním díle (s postupujícími díly taková není), ale spíš v tom smyslu, že nejsou ovládány slepou láskou. Nemají žádný úkol někoho si vzít, nejsou určovány nejvíc tím, že někoho nedostupného chtějí. Spíše jsou samy lehce nedostupné a řeší spoustu jiných věcí než lásku – ať už to je práce, zdraví, rodina, děti…

V tomto se stávají kopiemi těch, které se na ně chtějí dívat nejvíce. Máme zafixováno poměrně špatně, že „daily soaps“ jsou jenom červené knihovny jako z první republiky za tatíčka Masaryka.

Už dávno, od dob Dallasu a Dynastie, je však součástí složení „romantického mýdla“ i byznys a boj o moc. V české verzi pak nejde o velký byznys, ale maximálně o „big business in Bulgaria“ (doporučuji dohledat si memy na toto téma), či vyloženě přežívání a základní obstarávání se. „Budu mít na zaplacení účtů, nevyhodí mě z práce, proplatí mi pojistku, můžu si dovolit jít na nemocenskou nebo neschopenku, mám vzít přesčas?“ a podobně.

Shrňme si tedy tuto exkurzi do publicisticky nenavštěvovaných pater a bílých míst popkultury takto: Eliška a Damián je v něčem extrémně typický seriál naší doby. Podfinancovaný, narychlo sflikovaný, nepříliš promyšlený a odehrávající se ve světě, jenž ten náš reálný připomíná jen vzdáleně, asi jako by šlo o parfém s vůní jahodové marmelády a vodu po holení s vůní popelníku z hospody. Není ovšem extrémně nepovedený a vlna hejtu, kterou schytává, je v zásadě nezasloužená a uměle vyvolaná jedním zlomyslně vybraným virálním videem.

Dokonce by se dalo říct, že je s postupujícími díly – jak by řekli Angličané – „slightly amusing“ svou neintenzivní zábavností mírně pozvedávající koutky úst či, jak napsal recenzent Aktuálně.cz Tomáš Stejskal, „nejroztomilejší konina televizního podzimu“. A koňů je tam opravdu hodně.

Nicméně, jde o dílo, které dráždí tím, jak do lidového prostoru vtahuje personu, jež v českém prostředí zosobňuje antilidovost, a to se neodpouští. Je to rovněž seriál, který překračuje hranice běžného „denního pravidelného oddechu“ a upomíná na to, že „ženské žánry“ mají romantické kořeny, na něž jsme ale v posledních letech téměř rezignovali. To, že bychom najednou měli romanci prožívat naplno, úplně nejde, protože se vynořuje z komediálního až parodického podloží a znovu a znovu se jí do něj boří kolena jak do rašeliniště.

Dokážeme někdy Damiána chápat jako opravdového romantického rytíře a zachránce sarkastické workoholičky? Penetruje a podmaní si opět jednoho dne klasika postmodernu? Nedozvíte se ani v další dvanáctidílné řadě, která už je natočená, ale bude se na ni dívat tak málo lidí, že žádný skutečný závěr nikdy nevznikne. Kdo z nás kvůli tomu ale zapláče? Raději si přečteme Parláče. Ale spíš bychom si k tomu znovu mohli přečíst zatracovaného, „málo českého“ Kunderu: s Eliškou a Damiánem můžeme ve stále méně prestižních vysílacích časech prožívat slavnost bezvýznamnosti. Propadnout se zpět v čase a uvědomit si, že v našem životě o nic nejde a celý má hodnotu zhruba pětasedmdesátileté okurky.