Elena Ferrante ze severu. Dánský knižní hit líčí život v chudobě i emancipaci

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Romány Tove Ditlevsen (1917–1976) neměly v Dánsku nikdy o čtenáře nouzi. Básnířka a prozaička, která ve svých textech hojně čerpala ze svého života poznamenaného chudobou, komplikovanými vztahy s muži nebo závislostí, se dokonce stala celebritou, když dvě dekády vedla ve Familie Journal rubriku, v níž odpovídala na dopisy čtenářů a radila jim se vztahy, rodinnými a životními problémy. S většinou z nich měla ostatně Ditlevsen bohaté osobní zkušenosti. Svůj život ukončila v roce 1976 sebevraždou, když se v bytě své přítelkyně předávkovala léky.

V době své smrti byla oblíbenou autorkou jen v Dánsku, a než se její dílo prokousalo spletitou cestou anglického překladu „do šuplíku“ ke globálnímu čtenářstvu, uběhlo ještě několik dekád. Když ale v roce 2021 původně samostatné novely vyšly anglicky v jednom svazku pod názvem Kodaňská trilogie, anglosaský literární svět uhranuly – pochvalné recenze se objevily třeba v The Guardianu nebo The New York Times. Cesta k překladům do menších jazyků včetně češtiny tím byla otevřená.

Síla trilogie spočívá v tom, že prostřednictvím biografických vzpomínek popisuje zásadní kus dvacátého století perspektivou chudé Dánky, která má touhu stát se básnířkou. To je věc v jejím dětství nehorázná, vždyť je to holka! Máme tady tak další z autofikcí, které v posledních letech strhávají pozornost čtenářů – chronologicky líčenou životní cestu někoho neprivilegovaného, jehož příběh malých osobních dějin měl zůstat skryt jako příliš bezvýznamný za osudy těch, kterým zautomatizovaně a mnohdy podprahově dáváme přednost: svědectví význačných mužů. Ti sice mnohdy vynikají schopnostmi, ale zároveň se takzvaně uměli narodit. Mnohým k úspěchu značně dopomohlo zázemí, postavení a majetek rodiny, dalším přinejmenším společenské okolnosti, které upřednostňují muže profesně a ve veřejném prostoru a zároveň z nich snímají břímě každodenní péče o ostatní a mnohdy i o sebe samotné.

To poznamenává Tove Ditlevsen v první části Trilogie, Dětství. Je úzké a dlouhé a „vlastními silami se ho nelze zbavit“. Ditlevsenové dětství se odehrávalo v tehdy chudé dělnické čtvrti Vesterbro. Otec byl dělník, ale jako člen odborů a socialista byl často bez práce, což jej frustrovalo, k dceři měl ale jako levičák na svou dobu relativně osvícený vztah. Ženská podřadná role v patriarchálním uspořádání světa se daleko více zraňujícím způsobem podepisuje na vztahu matky a dcery. Tove, dnešníma očima nadané dítě, je neustále, samozřejmě v dobré víře, matkou usměrňována. Sledujeme, jak je vypravěčka navzdory svým přirozeným intelektuálním touhám od dětství vedena k jedinému životnímu úkolu – brzké svatbě. A cokoliv tomu odporuje, je bráno za svéráz, něco nedívčího – včetně toho, že má třeba „velkou nohu“. Opět dnešníma očima absurdní se například jeví scéna, kdy se dospívající Tove chystá do společnosti a celá rodina se ji s vypjatým úsilím snaží vystrojit, aby vypadala aspoň trochu k světu. Matce naopak přidělává vrásky, že by Tove navštěvovala dospělé oddělení v knihovně, protože bude ještě podivnější než dosud.

Výchova k submisivitě a neustálé připomínání, kde je dívčino místo, přeci jen narážejí na nástup emancipačních práv žen i opatrnou sociální mobilitu (ostatně jsme v pokrokovém Dánsku). Tove sice ukončí vzdělávání ve čtrnácti, zároveň se jí povede najít si aspoň nějakou kancelářskou práci (místo běžné pozice služky nebo rovnou manželky), a dokonce začne publikovat písně a básně. Na druhou stranu, i když se nakonec postaví na vlastní nohy a dosáhne literární proslulosti, nezdravě submisivní vztah k mužům už jí zůstane.

Z určitého pohledu se na Kodaňskou trilogii lze dívat jako na osud mimořádně inteligentní nonkonformní ženy, která se ale celý život vyrovnává s tím, že je jiná – tzn. odmítá se podřídit konvencemi vymezeným možnostem toho, jak mají ženy žít, jak mají vypadat a o co se mají zajímat. A lze tímto interpretovat i její nepovedená manželství, nejfatálněji pak to třetí, kdy z ní manžel lékař učiní sexuální loutku závislou na analgetikách. Právě patriarchální způsob výchovy žen vede k jejich snadnému ochočení, o čemž velmi osobní dvacáté století Tove Ditlevsen mj. svědčí.

Na druhou stranu – i s ohledem na autorčino limitující vzdělání – nebyla feministkou s promyšlenými představami o tom, jak by společnost měla vůči ženám narovnat podmínky. Například ve zmíněných radách čtenářům poskytovala i značně konzervativní návody na život. Efekt jejího otevřeného a věcného psaní byl spíše bezděčný, svým temperamentem a intelektem využívala omezené možnosti své doby, jinde na ně ale narážela. To, jakým způsobem popisuje například dobovou praxi nelegálních interrupcí, přispělo v Dánsku k jejich legalizaci.

Přes značnou popularitu mezi dánskými čtenáři se Tove Ditlevsen nedočkala uznání dobové kritiky. Roli tu hrál v první řadě způsob, jakým funguje literární provoz od dob moderny a s tím spojená představa, že text hodný pozornosti je experimentální a literární formu posouvá někam „dál“. Je to samozřejmě idea držená při životě akademickými institucemi nebo různými privilegovanými tvůrčími kruhy, literárními časopisy apod. Z této de facto snobské perspektivy se kritikům Ditlevsen jevila nutně jako „triviální“ nebo „příliš lehká“. Sentimentálnost, která jí byla ale také vyčítána, už je bezezbytku dílem stereotypu spojovaného s „ženským psaním“, protože to, co čteme, je plné ironie, sarkasmu a velmi trefných „nesentimentálních“ postřehů.

Naštěstí časy se mění a únava z literárního experimentu i jeho vyčerpanost vrací pozornost k v podstatě k tradičnímu vyprávění, v němž převažuje chronologie a realistické ambice popsat svou životní zkušenost. To, čím je tento obrat aktuální, je, že už to nejsou jen texty vzdělaných blahobytných a mnohdy excentrických mužů, ale i těch autorů a autorek, kteří kromě mnoha obvyklých překážek museli překonávat ještě další předsudky a znevýhodnění. Současná autofikce tedy snímá slepotu moderny vůči „obyčejnému svědectví“ a zahrnuje i zkušenosti s chudobou a vyloučeností, s homofobií, misogynií nebo závislostí, která dlouhodobá traumata a trvalý pocit nepatřičnosti často doprovází. A jakkoliv autorka výborného doslovu Helena Březinová zmiňuje prověřený vztah severských literatur k autofikci, když jmenuje Augusta Strindberga nebo Karla Ove Knausgårda, nutno doplnit, že tento přístup nejen z literatury nikdy zcela nezmizel, ale v současnosti skutečně kraluje, což potvrzují úspěchy knih Eleny Ferante, Édouarda Louise, nověji Stuarta Douglase nebo Nobelova cena za literaturu pro Annie Ernaux.