Duna: Část druhá je životní podívaná. S přimhouřenýma očima

Absolutně strhující podívaná. Tři roky po prvním díle, který sloužil jako úvod do komplikovaného světa z knih Franka Herberta, vstupuje do kin druhá Duna v režii Denise Villeneuvea. Další část výpravné ságy, z níž se začíná rýsovat životní dílo kanadského tvůrce, líčí další osudy Paula Atreidese (Timothée Chalamet), planety Arrakis, jejích obyvatel i okupantů pomocí mistrně zvládnutého vizuálu. Ten co do komplexnosti a epičnosti není podobný ničemu, co mohli návštěvníci kin na plátně vidět za dlouhé roky.

Zkušený tvůrce vědeckofantastických blockbusterů opravdu úctyhodně balancuje. Pohlcující celky, které realitu života uprostřed vyprahlých písečných dun činí téměř hmatatelnou, střídají komorní, až intimní momenty, jež ale nikdy nepadají za hranici kýče. Oproti první části navíc přidává spoustu akčních a bojových scén, jejichž neotřelost má sílu roztřást vnitřnosti. Díky tomu se mu daří zdánlivě nemožné – vytvářet dechberoucí velkolepost, která se zároveň umí držet při zemi a nezahlcovat.

Neplatí to ovšem o hudbě Hanse Zimmera, která Villeneuveově vizi podráží nohy. Zasloužilý filmový skladatel během své kariéry vytvořil řadu právem kultovních melodií, druhé Duně ale spíše škodí. Jako by ve snaze vytvořit něco dostačujícího, něco hodného tak zásadního spektáklu, zpanikařil a divoce naházel jeden osvědčený motiv na druhý.

V mnoha momentech tak jeho charakteristické dunění (které si ve filmově-publicistickém žargonu získalo výmluvné označení BRAAAMS) přeřvávají riffy elektrické kytary spolu se vzdáleným kvílením exotické divoženky. Zejména to v Duně vyloženě tahá za uši: je to stereotypní trop, který si západní kinematografie zvykla používat jako podkres všeho, co se nějak týká blízkovýchodních kultur nebo se jimi viditelně inspiruje. Vzhledem k tomu, že jednou ze stěžejních linek Herbertovy literární předlohy je kritika imperialismu, to působí téměř nepatřičně.

Mimo jiné právě pro obsáhlost myšlenek, jež Frank Herbert do svého literárního opus magnum otiskl, se o Duně vždycky mluvilo jako o námětu, který se na plátno prostě převést nedá. Na vlastní kůži to pocítili Alejandro Jodorowsky i David Lynch, jehož nechvalně proslulý film z roku 1984 je stejně milovaný, jako zatracovaný. Obrovské množství natočeného materiálu tehdy utrpělo především nešetrnými střihovými zásahy studia, roli ale sehrálo i to, že Lynch v té době neměl zkušenost s tak velkými projekty.

Villeneuve tuto zkušenost má – například z Blade Runnera 2049 nebo sci-fi thrilleru Příchozí. Stejně tak má úplně jiné technické možnosti, než měl kdysi Lynch, a samozřejmě i výrazně větší rozpočet. Je proto svým způsobem fascinující, že naopak stejně jako Lynch v poslední hodině zrychluje tempo. Postavy rozeseté ve všech koutech galaxie se najednou vynoří na stejném místě a Villeneuve chaoticky utíká kupředu s vědomím, že toho ještě musí odvyprávět hrozně moc. Duna: Část druhá přitom vůbec není částí poslední a prostoru na všechno ještě bude dost.

U toho se ale Villeneuve alespoň snaží respektovat předlohu a výrazněji reflektovat důležitá Herbertova témata – kromě drancování přírodního bohatství a kolonialismu řeší především dynamiku moci, nebezpečí fundamentalismu a rozměry mesiášského komplexu. Bohužel nikdy nezvládne jít do hloubky, na druhou stranu úspornost, s níž přistupuje k dialogům, jeho verzi Duny dodává srozumitelnost a přístupnost.

V rozhovoru pro The Times Villeneuve prohlásil, že jako filmaře ho dialogy vlastně vůbec nezajímají, obraz a zvuk jsou pro něj důležitější. Scénář mu proto slouží primárně jako berlička v toku vyprávění a ve zpracování tak komplikovaného materiálu se to ukazuje jako moudrá volba.

Výjimečnost Duny stvrzují herecké výkony, které v obdobných filmech často ustupují do pozadí – ve fantaskních světech a ve stínu vesmírných technologií nejsou až tak potřeba. Tady je to přesně naopak. Timothée Chalamet v úloze tragického antihrdiny hnaného touhou po pomstě zvládá niternou proměnu z Paula v pokorného Muad'Diba a posléze Lisána Al-Ghariba bravurně a ukazuje asi nejlepší výkon své dosavadní kariéry.

Zendaya v úloze Chani dodává titulní ženské postavě potřebnou hloubku, která se vyplatí v dalších potenciálních i rozpracovaných pokračováních. Florence Pugh, která se představuje v roli princezny Irulan, ještě dostane svůj prostor, naopak maximum z minima vytěžil Austin Butler jako Feyd-Rautha Harkonnen.

Villeneuve dal v Duně svobodu sám sobě, zaměřil se na to, co mu dává smysl a co umí nejlíp a dotáhl to k dokonalosti. Stejně tak nechal zářit nejtalentovanější z nastupující herecké generace a vyplatilo se to. Druhá Duna je instantním žánrovým milníkem a kinematografickou událostí nejen tohoto roku.