Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Alkoholismu propadla v době, kdy se jí narodila první dcera. Mateřství jí mělo přinášet radost, jenže si připadala na všechno sama. Jak se ze závislosti vymotala, později popsala na blogu Zápisník alkoholičky, který pak vydala i knižně. Teď má za sebou dvaatřicetiletá Michaela Duffková premiéru stejnojmenného filmu, který na motivy jejího příběhu natočil režisér Dan Svátek a v kinech se stal diváckým hitem. „Dostávám stovky zpráv od žen na rodičovské, které sice třeba nepijí, ale cítí se naprosto vyždímané a neohodnocené,“ upozorňuje v rozhovoru.
Rozhovor jsem s vámi vedl už před více než pěti lety, po akci FuckUp Night, kde jste poprvé odhalila svou identitu. Jak těžké pro vás tehdy bylo zkušenosti se závislostí na alkoholu sdílet a jak se vám o nich mluví dnes?
Tenkrát jste byl vůbec první, komu jsem dávala rozhovor. Od té doby jsem jich absolvovala spoustu, takže jsem si svoje myšlenky postupně víc utřídila a naučila jsem se je předávat tak, aby měly hlavu a patu. Téma závislosti je pro mě ale pořád stejně naléhavé, jako když jsme spolu mluvili před pěti lety. Také jsem byla od začátku transparentní. Odkrýt karty je jedna z mých zásad, žádného kostlivce ve skříni myslím nemám.
Blog Zápisník alkoholičky, který jste začala psát v rámci terapie, nakonec vyšel i knižně a letos se dočkal stejnojmenné filmové adaptace v režii Dana Svátka. Váhala jste, ať už kvůli sobě, nebo své rodině, jestli na film kývnout?
Ne. S mou nejužší rodinou to máme od začátku nastavené tak, že když už jsem se svým příběhem jednou šla ven, uděláme maximum pro to, aby pomohl co nejvíce lidem. A protože má film u širší veřejnosti mnohem větší dosah, nebylo o čem pochybovat.
S mým mužem Ondrou ale zároveň děláme všechno pro to, aby moje mediální exponovanost nepoznamenala naše děti. Nejstarší dcera Izabelka film viděla. Teď je jí devět a od začátku s ní o mém příběhu otevřeně mluvíme, přiměřeně jejímu věku. Stejně tak o něm budeme později mluvit s mladšími dětmi, čtyřletým Šimonem a roční Stelinkou. Ve škole, kam Izabelka chodí, se ze strany rodičů setkávám s velkou podporou. To ale samozřejmě neznamená, že negativní reakce nemohou přijít odjinud. Právě proto se snažíme, aby na ně děti byly připravené.
Jak jste se cítila, když jste film Zápisník alkoholičky poprvé viděla? Říkám si, že sledovat vlastní příběh na stříbrném plátně může být stejně tak terapeutické, jako vést k retraumatizaci.
Přesně tak. Během projekcí, u kterých jsem byla přítomná, se u mě objevily pocity viny, výčitky, smutek i bolest. Bavila jsem se o tom s mým bráchou i s Ondrou a shodli jsme se, že teď film nějakou dobu vidět nechceme, protože nás některé scény ranily. To je ale v pořádku. Na jednu stranu jsem se vrátila k některým traumatům, ale zároveň se mi znovu otevřela témata, která evidentně potřebuju ještě zpracovat. Stále je pro mě například těžké přijmout smrt mého táty.
Filmový Zápisník alkoholičky vidělo jen za první víkend v kinech přes sto tisíc diváků. Čím si vysvětlujete, že zrovna v Česku, kde se pití alkoholu bere na lehkou váhu, přišlo na snímek o závislosti tolik lidí?
Těch důvodů je myslím víc. I když vám bude spousta lidí tvrdit, že je alkohol v pořádku, všichni máme v rodině někoho, kdo s pitím bojuje. Každého z nás se téma alkoholismu aspoň trochu týká. Dalším zásadním důvodem, proč na film tolik diváků chodí, je Tereza Ramba, která v něm podává skvělý výkon a udělala pro něj strašně moc. Důležitou roli hraje i to, že o svém příběhu mluvím už pět let a řada lidí ho zná. Tohle všechno podle mě přispělo k tomu, že Zápisník alkoholičky za měsíc od premiéry vidělo přes 420 tisíc diváků, což je na české poměry, zvlášť v postcovidové době, extrémně vysoké číslo.
Autobiografické příběhy o nejrůznějších traumatech jsou teď čím dál populárnější, ať už mluvíme o filmu nebo literatuře. Leckdo by ale mohl namítnout, jestli se tím autoři nesnaží svoje bolesti jen vytěžit…
Pokud sdílením svojí osobní zkušenosti pomohou byť třeba jednomu člověku, pak je to úplně v pořádku, i kdyby takový záměr měli. Já jsem rozhodně nic vytěžovat nechtěla. Koneckonců jsem blog začala psát anonymně, právě proto, aby mohl druhým pomoct. Chápu, jak to myslíte. S příběhy o traumatech se roztrhl pytel a vždycky je otázka, do jaké míry jsou autentické. To si ale netroufám hodnotit.
S Danem Svátkem jste se pro filmovou adaptaci rozhodli i proto, že u žen je alkoholismus mnohem víc stigmatizován než u mužů. Čím to podle vás je?
Myslím, že je to dané historicky, tradičním rozdělením mužských a ženských rolí. I když jde doba dopředu, pořád jsme jako společnost nepokročili natolik, abychom si uvědomili, že na ženy klademe extrémně vysoké nároky. A že těch nároků spíš přibývá, než že by jich ubývalo. Očekávání, že budou pečovat o děti a domácnost, nadále přetrvává. Přitom se předpokládá, že budou samy vydělávat a kariérně se rozvíjet. Mužů, kteří na sebe některé úlohy žen přebírají, je pak strašně málo.
Zároveň se ženám nepromíjí jakékoli selhání, a právě proto je u nich závislost na alkoholu tak stigmatizovaná. Dostávám stovky zpráv od žen na rodičovské, které sice třeba nepijí, ale cítí se naprosto vyždímané a neohodnocené. Spousta věcí, které musí každý den dělat, se totiž bere jako samozřejmost.
Sama jste se do pasti alkoholismu začala propadat krátce po narození první dcery, když jste se odstřihla od své práce, přátel a dřívějšího života vůbec. Chtěla jste upozornit i na to, že mateřství nemusí být pro ženy bezvýhradně šťastným obdobím a že není nic divného, když se do péče o malé dítě rovnoměrně zapojují oba rodiče?
Ano, i to je pro mě velké téma, o kterém bychom měli víc mluvit. Měli bychom si uvědomit, že mateřství je neuvěřitelně náročné a nemusí být vždycky zalité sluncem. Je to práce na jeden a půl úvazku, ať už se staráte o jedno dítě, nebo o tři. Pokud to tedy s emancipací myslíme vážně, musí se muži ujmout aspoň části úkolů, které byly doteď naložené na ženách.
Zmiňovala jste, že jste se po zhlédnutí filmu musela znovu vrátit ke smrti vašeho otce, který se závislostí na alkoholu také bojoval. Do jaké míry se podle vás sklony k alkoholismu mohou přenášet v rámci rodinných vzorců?
Nemám ráda, když se sklony k závislosti připisují genetickému dědictví. Vědci už mnohokrát potvrdili, že takhle to nefunguje. Nějaké geny závislosti v sobě máme všichni. Ty ale samy o sobě nepředurčují, jestli se z vás stane alkoholik, nebo ne. Naprosto zásadní jsou naopak právě vzorce chování, které dítě ve svém okolí vnímá a podvědomě je může přebírat.
V jedné z nejsilnějších scén filmu vidíme, jak Tereza Ramba coby hlavní hrdinka sedí nad neotevřenou lahví vína poté, co se dověděla, že se otec zabil. Byla pro vás smrt táty zatěžkávací zkouškou? Hrozilo, že byste se v takhle náročné situaci k pití vrátila?
Takhle se to ve skutečnosti úplně nestalo. Zmiňovaná scéna nicméně přesně ukazuje dilema, kterému mohou alkoholici ve složitých situacích čelit. Když se je jednou naučíte řešit tak, že se napijete, musíte pak tuhle strategii něčím nahradit. Univerzální recept přitom neexistuje, někomu pomůže, když si jde místo skleničky popovídat s kamarádkou, někomu zase, když jde do lesa a je chvíli sám. Proto je důležité, aby závislí po základním léčebném procesu prošli ještě terapeutickým doléčováním, při kterém zjistí, jaké obranné mechanismy jim fungují.
Právě tam jsem se tehdy mimochodem o tátově smrti dověděla. Brácha za mnou přijel, aby mi o jeho sebevraždě řekl, a já jsem v tu chvíli měla naštěstí vedle sebe terapeutku, na kterou jsem se mohla obrátit. V takhle těžkých situacích je opravdu nejlepší kontaktovat svého terapeuta nebo zavolat na krizovou linku.
Krátce po premiéře filmu vám vyšla třetí kniha Zápisník nealkoholičky, ve které se ohlížíte za skoro pěti lety abstinence. Upozorňujete v ní, že samotnou léčbou alkoholismu nic nekončí a stejně důležité je vyléčit vztahy s nejbližšími, které bývají závislostí nabourané. Můžete přiblížit, jaká rizika není radno podceňovat, když se závislý vrátí do běžného života a snaží se znovu navázat tam, kde přestal?
Navázat tam, kde jsme před závislostí skončili, právě nejde. Ideální je, aby nejbližší už při léčbě závislého začali podstupovat buď rodinnou, anebo párovou terapii. Jen tak se jejich vztahy mohou znovu uzdravit. Ve chvíli, kdy je rodinný systém poznamenaný závislostí, totiž zdravý není a neuzdraví se jen tím, že se do něj závislý vrátí.
V knize upozorňujete na problém takzvané spoluzávislosti, která se zpravidla projevuje u partnerů závislých. Jak ji můžeme rozpoznat?
Spoluzávislost se týká každého, kdo žije ve stejné domácnosti s člověkem, který je dlouhodobě na něčem závislý. A je jedno, jestli je to alkohol, drogy nebo hazardní hry. Projevuje se tak, že svůj život začnete závislému člověku ve všem podřizovat. Vaše koníčky, kamarádi nebo práce jdou najednou stranou. Zároveň ve vztahu se závislým získáváte nějakou moc, což výrazně proměňuje jeho dynamiku. Také vám postupně stoupá práh tolerance toho, co ještě vydržíte. Ztrácíte svoje hranice, máte tendenci závislé omlouvat a zachraňovat. Skousnete i to, co byste jim ještě před pár lety neprominuli. Když za mnou tedy do centra Alkos přicházejí na konzultace rodinní příslušníci závislých, říkám jim, že si musí v první řadě stanovit hranici, za kterou už nepůjdou.
Soukromé léčebné středisko Alkos jste sama založila, abyste závislým poskytla to, co jim v ozdravném procesu z vaší zkušenosti může chybět. Čím se péče, kterou tam s pomocí odborníků klientům poskytujete, liší?
Zaprvé pracujeme s menšími skupinami o maximálně deseti klientech, na které vždycky připadají tři terapeuti. To nám umožňuje, abychom ke každému přistupovali individuálně. Sama jsem se při léčbě setkala s mnohem větší skupinou – na začátku nás bylo snad patnáct a skončili jsme jenom čtyři. To, že si u nás klienti musí léčbu zaplatit, podle mě přispívá k tomu, že si jí jinak váží. Také máme multidisciplinární tým, ve kterém jsou adiktologové, psychologové i psychiatři. Závislost má biologický, sociální i spirituální kontext, proto se snažíme pracovat se všemi jejími aspekty.
Vedle skupinových terapií mají naši klienti k dispozici také individuální konzultace, kdykoli je potřebují, což mi tenkrát během léčby velmi chybělo. Stejně jako práce s rodinou. S mým manželem tehdy nikdo nemluvil, nikdo ho nepřipravil na to, co se po mém návratu bude dít. I to v centru Alkos děláme jinak. V neposlední řadě k nám klienti mohou nastoupit hned, což mi přijde klíčové. Můj táta totiž na léčbu čekal tak dlouho, až bylo pozdě.
Nemáte někdy tendence podléhat spasitelskému komplexu, představě, že byste měla všechny klienty zachránit, i když to třeba nejde?
Mám. Naštěstí na to ale nejsem sama. Vždycky za mnou stojí ještě zkušený psychiatr a neméně zkušený psycholog, aby mi řekli, kdy to nejde. Přesto jsem si už párkrát postavila hlavu a pak si nabila hubu. Díky tomu jsem si uvědomila, že opravdu nemůžeme pomoct všem. Pokud o naši pomoc někdo stojí, pak pro něj rádi uděláme všechno. Nemůžeme ale pomoct někomu, kdo nemá motivaci se léčit.
V Zápisníku nealkholičky se svěřujete i s úzkostnými stavy, které se u vás začaly letos v únoru objevovat. Myslíte, že souvisí s tlakem, který na sebe kladete?
Ano, jsem hodně sebekritická a často jsem viděla černé scénáře dřív, než bylo potřeba. Tohle moje dlouhodobé nastavení pak vyeskalovalo právě na začátku roku, kdy jsem nejdřív zažila panickou ataku a pak jsem byla permanentně v extrémních úzkostech. Teď už je mi sice tisíckrát líp, ale pořád nemohou říct, že bych z toho byla venku. Je to běh na dlouhou trať.
Předpokládám, že teď musíte od základu změnit svoje nastavení.
Je to tak a nepopírám, že je to pro mě strašně těžké. Pomáhá mi, že když se pro něco rozhodnu, dokážu být velmi urputná, což je ale bohužel dvojsečná zbraň. Všechno dělám na sto deset procent. Stejně jako jsem dřív na sto deset procent pila, umím se teď zase naopak kousnout a hodně na sobě zamakat. V případě úzkostí jsem se ale musela smířit s tím, že nemohu jít hlavou proti zdi, že tentokrát potřebuju spíš trpělivost a důslednost.