Dotváření hry v den představení? „Normální,“ říká režisér 5:59 na scéně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nové téma, hosté, příběhy i režisér. Podcast 5:59 připravuje druhé vydání divadelního experimentu. Přestože v základu bude nová inscenace podobná té předešlé, došlo k několika důležitým změnám.

Místo ohledávání veřejného prostoru se tentokrát účinkující pokusí odpovědět na otázku: Kde domov můj. Reportér Seznam Zpráv Lukáš Valášek bude vyprávět, jak se změnil Pražský hrad v dobách kancléřování Vratislava Mynáře. Spisovatelka Yvonne Fričová bude popisovat cesty Alberta Vojtěcha Friče do Jižní Ameriky. A indolog Jiří Krejčík bude vysvětlovat, proč je pro nejlidnatější zemi světa zásadní železnice.

Ke změnám ale došlo i v tvůrčím týmu - místo divadelní režisérky Petry Tejnorové se tentokrát představení ujal Štěpán Gajdoš. „Hodně mě zajímalo, jak se s tím poperu. Jak udělat něco, co už mělo první díl, který už někdo dělal přede mnou, a jak to navíc udělat, abych do něj přinesl něco ze sebe a zároveň navázal na první epizodu. A to mi přijde docela vzrušující,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Jak Štěpán Gajdoš pracuje s neherci? Proč se často věnuje inscenacím, ve kterých pracuje s moderními technologiemi? A nebojí se, že se kvůli nim může během představení něco pokazit?

Nejdřív se zeptám na takovou podpásovou otázku - viděl jste první vydání 5:59 na scéně?

Ve chvíli, kdy jsme se začali bavit o tom, že bych dělal druhý díl, tak už jsem neměl tolik příležitostí na představení zajít, a tak jsem ho viděl jenom ze záznamu. Což je opravdu specifický způsob, jak vidět nějakou divadelní formu. Ale zároveň jsem za to docela rád, protože jsem zhlédnul, jak může ta forma vypadat, ale měl jsem stále prostor vstoupit do spolupráce nově.

A máte pocit, že vás to o něco ochudilo? Že je to ten typ divadla, které je potřeba zažít?

Já trpím vždycky, když vidím divadlo na záznamu, protože atmosféra v sále hraje důležitou roli. A myslím si, že to je opravdu zážitek, který je potřeba vidět naživo. Navíc v případě, kdy se používá princip live cinema, to znamená živého snímání na jevišti. Takto jsem vlastně sledoval záznam něčeho, co má v sobě záznam.

Minule se inscenace 5:59 na scéně skládala ze čtyř příběhů, které se týkaly veřejného prostoru. Doplnily je dobové materiály, fotografie nebo záběry ze sociálních sítí. Změní se tohle pod vaším vedením?

Kostra zůstává vesměs hodně podobná, ale proměňuje se hlavní téma, které to zaštiťuje. A tím se trošku mění i přístup jednotlivých mluvčích v tom, jaký typ příspěvku mají. Ale formálně zůstáváme hodně věrní tomu prvnímu dílu.

Takže i tentokrát se v představení objeví prostředky, které v podcastu jako audioformě nemůžeme vidět?

Je to tak. S principem live cinema tady pracujeme také. Pracujeme i s už předtočeným videem, takovým minifilmem. A dokonce to vypadá, že budeme pracovat i s filmovými ukázkami, které už existují.

Vy jste v minulosti zapojoval do svých inscenací i diváky. Namátkou to třeba byla online kouzelnická show Magnolia, kam se mohli připojit přes aplikaci Zoom. Mohou i diváci 5:59 na scéně čekat něco podobného?

V tomhle případě ne. Je to hodně sevřený divadelní tvar, ale vlastně mě to nenapadlo. Možná se nad tím ještě zamyslím.

Já jsem diváky chtěla možná trochu uklidnit, ale tak zřejmě uvidíme.

V tomto případě si myslím, že nám to ani formát nedovoluje, protože ti mluvčí jsou navázaní na lidi, kteří obsluhují kameru a videozáznam. A je to vlastně hodně vycizelovaná záležitost.

Vy se nicméně obecně zabýváte spíše tvorbou autorských inscenací. Připomeňme třeba Volání do divočiny - London calling v pražském Divadle Komedie nebo Lekci Hitchcock v Divadle Petra Bezruče. Do projektu 5:59 na scéně - jak už jsme řekli - ale naskakujete ve chvíli, kdy už to má určitý tvar. Jak zásadní roli to pro vás hraje? A přineslo to třeba pro vás jako pro režiséra i nějaké obtíže?

Obtíže ani ne, protože ten formát sice je nastavený, ale přichází - jak jsem říkal - úplně noví mluvčí a přináší úplně nová témata. Tím pádem musíme mnohem víc autorsky od začátku řešit, jak se popasovat s texty. Tudíž i když je to sevřený formát, tak je to pořád hodně autorský přístup.

A bylo i tohle něčím, co vás přimělo přijmout práci na tomhle projektu, přestože nejde tak úplně o autorskou tvorbu?

Hodně mě zajímalo, jak se s tím poperu. Jak udělat něco, co už mělo první díl, který už někdo dělal přede mnou, a jak ho navíc udělat, abych do něj přinesl něco ze sebe a zároveň navázal na první epizodu. A to mi přijde docela vzrušující.

Přinejmenším právě už ve zmíněné Lekci Hitchcock jste si vyzkoušel, jaké to je na inscenaci pracovat s celým kolektivem. Výsledný tvar představení jste vymýšleli i s herci. Teď ale pracujete navíc s neherci, kteří v podstatě vypráví své příběhy. Má to nějaká specifika?

Často od začátku s herci vyvíjím tvar inscenace. Většinou třeba přijdu jenom s konceptem, případně máme scénografický koncept, víme, jaké téma chceme řešit, a máme třeba lehkou strukturu, ale ve většině případů se obsah té formy pak až naplňuje s herci a herečkami. A v tomhle je to podobné. Příspěvky jsou autorů a autorek, přinesli si je a my jsme až na základě toho na zkouškách řešili, kam by se mohly posunout, jak je dotvořit, aby víc komunikovaly s tématem celého živého podcastu a tak.

A když pracujete právě s lidmi, kteří nejsou třeba úplně zvyklí na to divadelní přemýšlení - v tomto případě jde o novináře, spisovatele, akademiky - musel jste svůj přístup k nim přizpůsobit?

My tady mnohem víc ctíme jednotlivé osobnosti se všemi specifiky, které mají. Nepotřebujeme, aby měli skvělý herecký projev, a nepotřebujeme, aby úplně skvěle říkali texty, protože je říkají za sebe a říkají je s nejlepší energií, kterou mají. Tím pádem neklademe takový nárok na jednotlivé proslovy, jako bychom kladli, kdybychom pracovali s herci. A myslím, že to přináší něco, co je i pro mě třeba v tom divadle vzrušující, je to jiný styl práce.

Vy jste v rozhovoru pro časopis Městských divadel pražských Moderní divadlo říkal, že nevěříte na postavu „ukřičeného autoritářského režiséra“. Jaký přístup si s vámi tedy moderátorka 5:59 Lenka Kabrhelová, reportér Seznam Zpráv Lukáš Valášek a další zažili a ještě zažijí?

Tím, že teď vstupujeme do generálkového týdne, který je zásadní, tak to všechno ještě zjistíme…

Ještě možná budete ukřičený režisér?

Může se to stát a samozřejmě občas se stane, že u toho procesu bouchnou saze. Někdo se naštve, ale to, co já jsem tehdy myslel, když jsem to říkal, a na co stále kladu důraz, je, že nechci vytvářet na zkouškách negativní, nepříjemnou atmosféru jenom proto, abych generoval výkon. Mně samotnému je nepříjemné v takové atmosféře pracovat, tak to nechci dělat ostatním. A zároveň je pro mě důležité lidi během té práce spíš pozitivně motivovat.

A když říkáte, že někdy „bouchnou saze“ - je něco, o čem předem víte, že bude v 5:59 na scéně výzva, a u čeho by se to mohlo stát?

Nás to opravdu teprve čeká, protože ty zkoušky doposud byly u stolu, spíš jsme se bavili o tom, jak to bude probíhat, a pak vedle toho paralelně probíhaly technické zkoušky, kde jsme připravovali ten live cinema princip a kde jsme řešili, co a jak bude vypadat. Ale to propojení těch dvou složek začne až tento víkend. A jsem zvědavý, jak se to potká, jak se kdo naladí na to, že musí v nějaký moment počkat na to, až mu technici pustí to správné video nebo až se zapne ta správná kamera.

Zároveň jsou to dlouhé špalky textů, které ti mluvčí musí říct a musí je říct nazpaměť, i když mají třeba papír, ze kterého mohou číst, tak stejně je to náročné. Potřebují mít přehled o tom, co říkají, a nedá se to celé jenom přečíst, takže i na to jsem zvědavý. Protože to jsou opravdu desetiminutové, někdy i patnáctiminutové příspěvky.

Jak vypadalo první vydání 5:59 na scéně:

A nejste z toho nervózní, že to poprvé uvidíte vcelku až pět dní před premiérou?

Naštěstí to bude hodně intenzivních pět dní, kdy se na tom dá pracovat. A zároveň se to moc neliší od normálního divadelního procesu. I tam se věci zkoušejí, připravují až teprve v generálkovém týdnu, což často pět dnů je. Tam se věci teprve začínají skládat. Obzvlášť v autorském divadle se někdy věci doskládají až třeba den před premiérou nebo v den premiéry.

Z laického pohledu přitom takové projekty vypadají náročně. Musíte do nich zakomponovat nejrůznější fotografie a podobně, přitom všichni víme, že technika často vypadne v nejméně vhodnou chvíli. Toho se neobáváte?

Já už jsem zažil tolik projektů, ve kterých to technika různě rozbombardovala a nefungovalo to, že jsem docela připraven.

Jak říkáte, vaše projekty často pracovaly s moderními technologiemi nebo netradičním prostředím. Jedna z inscenací se odehrávala v kostele, ale třeba i ohledávaly téma umělé inteligence. Co vás vlastně na těchto tématech a formách nejvíc přitahuje?

V případě té inscenace Deus ex machina, kterou jste zmiňovala, je nejvíce zajímavé, že vznikla před rokem a půl, kdy téma umělé inteligence vypadalo úplně jinak. Teď jsem se na to díval a říkal jsem si: To je hustý, jak moc se to za tu dobu proměnilo. Některé věci třeba ani nejsou aktuální.

V tomto případě téma přineslo i formu, se kterou jsme pracovali. Chtěl jsem pracovat se specifickou technologií, protože mi přišlo, že se to k tomu tématu hodí, a zároveň mě bavil kontrast, který vzniká v kostele spolu s moderními technologiemi. To se ale také ze všech stran vymstilo. To byl přesně případ, kdy jsme skoro do poslední generální zkoušky nebyli schopni všechno správně rozchodit, ale nakonec se to podařilo a dopadlo to skvěle.

Vy jste mi ale neodpověděl, co vás na těchto projektech přitahuje…

Jednak mě baví ta výzva a také mě baví nestát na místě a hledat nové možnosti a nové cesty. Když jste například zmiňovala tu kouzelnickou show Magnolia, tak u ní bylo zajímavé, že vznikala v covidu. V té době bylo možné vidět různé online záznamy nebo online hraná divadla i přes Zoom, ale troufnu si říct, že téměř nikdo nepracoval s tím médiem jako s něčím, co má nové, speciální možnosti.

A když mě (kouzelník - pozn. red.) Ondřej Pšenička oslovil, abych mu pomohl tu show vytvořit, rozhodli jsme se, že chceme udělat věc, která opravdu funguje jenom v tom onlinu, a že chceme zkusit objevit, jaké limity a zároveň možnosti online prostředí má. A myslím, že jsme opravdu udělali věc, která fungovala právě díky tomu a nemohla by fungovat jinak. Mám pocit, že jsme v tom na něco trochu přišli, a to mi přijde zábavné.

A co přijde po 5:59 na scéně? Co dalšího budete objevovat?

Po 5:59 na scéně mě do konce sezony čekají ještě dvě premiéry. Jedna z toho je inscenace Jihočeská odysea, kterou děláme spolu s Petrem Haškem v Malém divadle v Českých Budějovicích. Je to takový Odysseův příběh, který se bude odehrávat na parníku. Diváci si nastoupí na parník a poplují plavbu, během které se rozehrává ten Odysseův příběh. Také se tam hodně pracuje s technologickými záležitostmi.

Tudíž zase prostor, aby se toho hodně pokazilo.

No ano, je tam toho spoustu. Kromě toho, že herci budou vystupovat a nastupovat na ten parník, což je samo o sobě hodně komplikované, tak se tam v jeden moment bude pracovat s audiowalkem, s projekcemi. Je to vzrušující, protože na lodi jsem ještě nic nedělal. A druhá věc, která bude mít premiéru v červnu, je inscenace v divadle Polárka. Tu připravujeme průběžně celý rok po zkušebních blocích. Jmenuje se Poprvé a zabývá se tématem prvního sexu, je pro teenagery. Je to pro mě nová zkušenost a tentokrát ani ne tolik v tom médiu, ale v ohledávání toho tématu pro konkrétní věkovou skupinu.