Dostalo se české sci-fi do Bodu obnovy? Nejlíp se mu dařilo za komunismu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

České sci-fi. V současnosti tak trochu protimluv. Až takový, že se ho chytli i tvůrci Bodu obnovy. Nejdříve lákali na to, že jde o první české sci-fi po třiceti letech, teď režisér Robert Hloz dokonce v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV zmínil, že tu chybělo šedesát let.

Žánr sice v tuzemské kinematografii nikdy nedominoval, ale ještě v dobách Československa, zejména v 60. letech, k němu místní tvůrci rádi unikali. A přestože se museli vyrovnat s ústrky ve scénáři a dalšími kompromisy, podařilo se jim - zejména díky penězům, které tehdejší režim naléval do kinematografie - vytvořit snímky oceňované i v zahraničí. I v následujících dekádách po sobě české sci-fi zanechalo několik hlubokých stop.

Vraťme se ale ještě hlouběji do minulosti. Vlastně téměř přesně o sto let zpátky. Do míst, kde vědecko-fantastický film v Československu začínal.

Psala se 20. léta 20. století, v československé literatuře už se objevilo slovo robot a Čapkův inženýr Prokop vynalézal krakatit. A přestože byl film stále němý, režisér Jan S. Kolár si už pomalu hledal cestičku k žánru sci-fi. Vyhýbal se filmovým adaptacím románů, naopak sháněl náměty jen a výlučně pro film. A na jeho projektech spolupracovala taková jména jako režisér Karel Lamač nebo herec Theodor Pištěk.

Pokud byste nicméně čekali propracované kulisy nebo robota pustošícího město dělníků jako ve slavném Metropolisu, nenašli byste je. Počátky sci-fi u nás byly daleko skromnější a v porovnání se zahraničím spíše nenápadné. Ve Spojených státech, Německu, Sovětském svazu nebo Itálii už tehdy vznikala díla, která se klasické představě o tom, co sci-fi znamená, blížila daleko víc. Kromě už zmíněného Metropolisu německý režisér Fritz Lang natočil také Ženu na Měsíci a v Sovětském svazu zase ve 20. letech vznikla Kráska z Marsu (Aelita) Jakova Protazanova. Všechna tato díla udávala směr žánru.

V Československu se oproti tomu němé filmy vědecko-fantastické tematiky spíš letmo dotkly. Například v Kolárově Otráveném světle z roku 1921 se snad všechny postavy snaží ukořistit takzvané studené světlo, tedy žárovku naplněnou jedovatým plynem. To je víceméně jediný vědecko-fantastický prvek v němém krimi dramatu. A přesto je Jan S. Kolár důležitou postavou českého sci-fi, který svou kariéru ukončil v žánru, kde ji i začal. Ale o tom později.

Ani druhá polovina 40. a počátek 50. let nebyly pro vědecko-fantastický film v Československu příznivé. Tehdejší režim utužoval svou moc v poválečném státě, přišla doktrína socialistického realismu a s ní třeba Anna Proletářka nebo i všemi milované pohádky jako Pyšná princezna nebo Princezna se zlatou hvězdou na čele. Žánr sci-fi musel kinematografii opět zachránit Čapek (a jeho Krakatit).

Už 50. léta ale přinesla jedny z hvězd československého sci-fi, a vlastně tuzemské kinematografie obecně. Československá animace byla totiž v té době na vrcholu. Jako jedna z mála oblastí se rozvíjela i během protektorátu, a tak se mohlo po konci války snáz navázat. I to umožnilo vzniknout klasikám jako Cesta do pravěku a Vynález zkázy.

V první zmiňované parta chlapců cestuje proti proudu řeky i času do pravěku a raduje se z opravdového mamuta, ve druhé se protagonisté obávají zničení světa mocnou zbraní. Vynález zkázy dokonce bývá označován za nejúspěšnější český film vůbec. Po uvedení se prodal do více než 70 zemí světa, kde si jedinečnou estetikou získal tisíce fanoušků.

Jedno by ale bez druhého nevzniklo. Právě na Cestě do pravěku si Zeman vyzkoušel kombinaci živých herců, trikového filmu a loutek. Ve Vynálezu zkázy pak své zkušenosti využil naplno.

Jednotlivé scény mu trvalo natočit i několik dní. Některá políčka filmu se exponovala i čtyřikrát, aby vznikl obraz přesně podle představ vizionáře československého trikového filmu. To vše doplňovaly kulisy propracované do nejmenších detailů. Není divu, že scény plné ozubených kol, potápěčů na podvodních kolech a obřích strojů okouzlily tolik diváků. Zeman do filmu natočeného podle oblíbené verneovky zakomponoval i dobové rytiny Édouarda Rioua a Léona Benetta, které její knižní vydání ilustrovaly. Pro každého fanouška vědecko-fantastických příběhů tak bylo jednoduché se se snímkem ztotožnit.

Vynález zkázy ale není jen verneovka v hezkém dobovém kabátku. Naopak. Skvěle kombinuje představy, které měl autor předlohy v 19. století, a myšlenky režiséra žijícího v úplně jiném světě. Pojednává o ničivé zbrani, a zároveň má až pacifistický nádech. To vše nemůže nechat diváka na pochybách, že i Čechoslováci své plnohodnotné sci-fi měli už koncem 50. let.

A to přesto, že podle šéfa Národního filmového archivu Michala Breganta to možná ani nebyl záměr. „Karel Zeman podle mě nechtěl prorazit vyloženě v žánru sci-fi, zajímala ho ale nevinná, dětská fantazie jako bezpečný únik. Ve všech svých filmech vytvořil úplně svobodnou a zároveň dobrodružnou alternativu vůči okolní realitě, a to je něco, co oslovuje diváky dodnes,“ řekl pro Seznam Zprávy.

To ostatně dokázalo i letošní trochu nepravděpodobné propojení s filmem Barbie režisérky Grety Gerwig. Ta pro scény, ve kterých Barbie přejíždí, přeplouvá či přelétá z Barbielandu do skutečného světa, využila triky podobné právě těm, které jsme mohli vidět ve Vynálezu zkázy. Ostatně i Ryan Gosling, který hraje Kena, na sociálních sítích podotkl, že mu tahle sekvence „připomněla filmy Karla Zemana“. Ty poznal přímo v Zemanově muzeu, které navštívil s rodinou, když v Česku natáčel akční drama The Grey Man.

Vedle toho se ale točily i méně propracované filmy s vědecko-fantastickou tematikou. Už kvůli názvu nelze opomenout daleko méně významný – nebo spíše nevýznamný – snímek pro děti Zpívající pudřenka z roku 1959, jehož příběh se točí kolem radiotelefonu v pudřence a tabatěrce. Radiotelefon. V pudřence. Jak by řekla bohatá tetička z Ameriky v komedii Co je doma, to se počítá, pánové: To je „jednoduše lovely“.

A zatímco v 50. letech vznikaly Zemanovy filmy spíše režimu navzdory, o dekádu později je komunisté začali vyloženě podporovat. Přišel vesmírný závod mezi Spojenými státy a Sovětským svazem a s ním i poptávka vyšších míst po filmech, které by se dívaly do budoucnosti a reflektovaly snahu SSSR tento maraton vyhrát.

I díky tomu dnes máme pravděpodobně nejznámější tuzemský sci-fi film Ikarie XB 1. S nápadem přetvořit do filmové podoby knihu K mrakům Magellanovým polského spisovatele Stanisława Lema přišel v roce 1961 režisér Jindřich Polák, který si po easternu a krimi chtěl vyzkoušet nový žánr. Zpracování scénáře na doporučení svěřil studentovi třetího ročníku dramaturgie na FAMU Pavlu Juráčkovi.

Psaní mu zabralo více než dva roky. Barrandovské vedení ho nakonec povolilo až po několikerém přepisování. A tím to rozhodně neskončilo, musel se schválit technický scénář i rozpočet. Ten byl sice stanoven na pět milionů korun, ale nakonec se vyšplhal na tehdy rekordních osm milionů. Podle filmového publicisty Ivana Adamoviče byly podobné filmy „štědře dotovány, protože se od nich očekával vývoz do zahraničí“.

Kosmická loď Ikarie nakonec diváky odnesla do druhé poloviny 22. století v roce 1963. Na cestě k Alfě Centauri, během které se postavy musely vyrovnávat se steskem po Zemi, nechyběl robot Patrik, mluvící obrazovky a paprskomety, a v jedné z rolí se dokonce objevil již zmiňovaný Jan S. Kolár.

Po uvedení byli zdejší filmoví publicisté spíše skeptičtí, žánr sci-fi jim zkrátka nic neříkal a mysleli si, že je vhodný jen pro náctileté. Slávu Ikarie XB 1 získala až poté, co se dostala za hranice Československa. Právě tam si kritici všímali realistického vyobrazení života ve hvězdách, které - považte - vzniklo o pět let dříve než Vesmírná odysea Stanleyho Kubricka, a obdivovali kulisy vesmírné lodi.

A pochvalu si zasloužily i filozofické myšlenky, které Ikarie XB 1 jakoby mimochodem předkládá. Co když se vám ve vesmíru léta smrsknou jenom na několik měsíců, zatímco vaši známí a milování si každý rok prožijí den po dni? O tom, že taková úvaha je nejen ve vědecko-fantastickém filmu i po půl století aktuální, svědčí i snímek Interstellar Christophera Nolana.

Nadčasové myšlenky, precizní zpracování, benevolence barrandovských ateliérů a komunistického režimu i štědrý rozpočet tak umožnily vznik jednoho z nejúspěšnějších českých filmů žánru sci-fi. Jeho nadčasovost dokazuje i to, že při své premiéře po digitálním zrestaurování před devíti lety v Cannes nadchl fanoušky sci-fi podruhé.

Ikarie XB 1 ale nebyla osamoceným bitevníkem ve vesmíru ani ve svém žánru. Ostatně sám Juráček je podepsán i pod jinými vědecko-fantastickými snímky jako Konec srpna v Hotelu Ozon nebo Klaun, Ferdinand a raketa, které můžeme do kategorie sci-fi směle zařadit. A nebyl sám. Například režisér Zdeněk Brynych přišel v roce 1967 s filmem Já, spravedlnost, který pojednává o světě, kde Adolf Hitler přežil sebevraždu. Uvězní ho ale jistý profesor Harting a začne ho týrat. Člověku se dle zápletky chce říct: kam se hrabe Muž z Vysokého zámku…

Šedesátá léta jednoduše přinesla jedno z nejplodnějších období československého i českého filmu, a s tím i žánru sci-fi. Počet filmů s vědecko-fantastickou tematikou rapidně rostl i díky rozvoji Československé televize, která podporovala a zároveň financovala výrobu televizních a krátkých filmů a natáčení pořadů pro děti jako třeba Popletená planeta nebo Kybernetická babička (i když u té šlo spíš o to, vytvořit malému obecenstvu co nejhorší noční můry, než o hezkou pohádku). Pak ale nastal obrat.

Sedmdesátá léta sice rozvoj vážných sci-fi projektů v Československu v podstatě zastavila, ale neznamená to, že by se sci-fi netočilo vůbec. Jen si režiséři jako Oldřich Lipský nebo Václav Vorlíček kvůli režimnímu tlaku a nedostatku financí museli najít jinou cestou: sci-fi komedie. Podle publicisty Adamoviče nešlo o specificky českou raritu, souviselo to spíš s tím, že „vážné pojetí žánru“ tuzemským tvůrcům příliš nešlo, ale právě komedie uměli. „Byl v tom i jistý výsměch západní podobě žánru, ostatně do určité míry povinný. Vzpomeňme, že západní kultura tu byla démonizovaná a často ji v komunistickém tisku symbolizovaly ‚comics‘ a ‚supermani‘,“ popisuje Adamovič.

A hodilo se i to, že v žánru komedie zkrátka není na natočení filmu potřeba tolik peněz. Nedokonalé kulisy, které by jinde vypadaly rozpačitě, diváci navzdory nevalné řemeslné kvalitě vítali. Jestli jste se dosud nechytali, tyhle tituly znát budete. Protože není nedělního odpoledne u televize bez snímků jako Zabil jsem Einsteina, pánové…, Kdo chce zabít Jessii?, Což takhle dát si špenát, Adéla ještě nevečeřela, Chobotnice z II. patra nebo Zítra vstanu a opařím se čajem.

„V období normalizace v 70. a 80. letech mohlo být sci-fi jako žánr bezpečným přístavem, protože nabízelo i ideologicky vhodné možnosti. Jenže v té době filmové řemeslo upadlo natolik, že zkrátka nebylo možné vyprodukovat sci-fi, aniž by se tomu diváci právem vysmívali,“ vysvětluje ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant, proč se tvůrci uchylovali ke spojení sci-fi s komedií.

A tak se vlastně poprvé a naposledy dostalo sci-fi mezi mainstreamové žánry československé a české kinematografie. Nebylo to díky realistickému pojetí cesty do vesmíru, propracovaným kulisám ani trikovým efektům. To vše diváci dokázali opustit. Ale stačilo nasadit Jiřího Sováka nebo Miloše Kopeckého a hit byl na světě. A jistě pomohlo i to, že se televize stávala stále běžnějším vybavením domácností. Bohužel, tento trik mohl fungovat jen po určitý čas v určité době.

Navzdory tomu se někteří tvůrci pokoušeli ve vší vážnosti a s daleko nižšími rozpočty než dříve udržet žánr ve vážných kolejích. Šlo především o Otakara Fuku a jeho snímky Akce Bororo a Kam zmizel Kurýr. Oba vypráví o mimozemšťanech, kteří přiletěli na naši planetu. Ti první, aby našli látku bororo, která má pomoci vyléčit jejich civilizaci, ten druhý hledá svého kolegu, který v 17. století nenápadně ovlivňuje dějiny. Důkazem měly být pasáže právě z filmů jako Ikarie XB 1 nebo Vynález zkázy. Co naplat: no money, no sci-fi.

Ale najdeme i projekt, který si navzdory nepříznivým podmínkám vydobyl uznání i v zahraničí. Seriál Návštěvníci režiséra Jindřicha Poláka upoutal nejen příběhem o cestování v čase, ale na svou dobu i velmi zdařilými vizuálními efekty, které Československé televizi umožnila koprodukce západoněmecké WDR. Právě díky ní se amarouny a centrální mozek lidstva dostaly na světlo světa tak, jak je známe.

A tím zlaté časy, kdy sci-fi patřilo do běžné tvorby české kinematografie, skončily.

V 90. letech v Česku vědecko-fantastický film v podstatě vymizel. A toho zbytku by se možná radši filmoví badatelé úplně zřekli. S devadesátými lety totiž nepřišla jen svoboda, ale v kinematografii i konec jistot. „Jakmile jsme získali přístup k zahraniční tvorbě, nemohli jsme si už vytvářet vlastní verzi žánru na českém rybníčku. Srovnání by nedopadlo dobře,“ vysvětluje Adamovič.

Místo podřizování se režimu se tak tvůrci museli podrobit zákonitostem trhu a vybírat si jednodušší cestu - komedie, komorní dramata, ale hlavně romcomy a nejlépe s Jiřím Langmajerem. To je ostatně i podle Breganta žánr, ve kterém je Česko silné, i když jinak jeho produkce příliš žánrová není.

O jednu z mála odboček se v roce 1994 pokusil režisér Jan Svěrák, který předtím ještě jako student FAMU zaujal krátkometrážními Ropáky. Ve filmu Akumulátor 1 se podobně jako jeho předchůdci Lipský nebo Vorlíček pokusil spojit žánr sci-fi s komedií. Hlavní postavu, Oldu, neustále trápí únava, jelikož mu televize odsávají energii a dodávají ji jeho druhému já v televizním světě za obrazovkou. Nekonvenční námět varující před virtuálním světem si tehdy vysloužil osm nominací na Českého lva a jednu - za střih - proměnil.

O pět let později se diváci ještě dočkali psychologického dramatu Jaromila Jireše Dvojrole, ve kterém lékaři vymění mozky dvěma ženám na operačním sále. I tento počin si odnesl jednoho Českého lva, získala ho Tereza Brodská za ženský herecký výkon.

A pak nic. Černá díra. Kráter. Pusto. Prázdno. Od roku 2000 do roku 2010 se v Česku nenatočil jediný film s vědecko-fantastickou tematikou, o kterém by bylo možné se zmínit. Což je asi víc fascinující než jakýkoli nápad, se kterým by mohli filmoví tvůrci přijít. Další projekty snad radši projedeme jen v rychlém sledu: Probudím se včera, Nenasytná Tiffany, Kosmo, Lajka, Mars, Princezna zakletá v čase. A můžeme být rádi, že eufemisticky řečeno nepodařený projekt Poslední z Aporveru byl fantasy, protože to by české sci-fi nejspíš uvrhlo do další desetileté deprese, během které by zase nic dalšího nevzniklo.

Až v posledních letech žánru svitla naděje. Vloni koprodukční snímek Běžná selhání Cristiny Grosan, letos koncem srpna Brutální vedro Alberta Hospodářského a teď Bod obnovy Roberta Hloze. Zejména poslední jmenovaný snímek, který pojednává o světě, kde je možné vytvořit si zálohu vlastního bytí, odstartoval diskuzi o tom, jestli se žánr do české kinematografie vrací.

Záleží, z jakého úhlu pohledu se na to podíváme. Třeba Státní fond kinematografie žádný podobný trend podle dat, která poslal Seznam Zprávám, nepozoruje. Za posledních deset let například podpořil pouze šest projektů, které můžeme zařadit do žánru sci-fi. Dva z nich zatím nejsou realizované, a to Overview Lukáše Veverky, který se podílel i na projektu Onemanshow: The Movie, a Válka s mloky Aurela Klimta, který před šesti lety například režíroval loutkovou Lajku.

Na druhou stranu je vidět snahu mladé generace vrátit tento žánr nebo spíše jeho vážné pojetí do povědomí veřejnosti a dodat mu kosmopolitní nádech. Podle režiséra snímku Bod obnovy Roberta Hloze na to má vliv i to, že tvůrci už vyrůstali v 90. letech s VHS kazetami, na kterých se mohli dostat ke kinematografii celého světa.

I na tom je vidět, kde současní autoři berou inspiraci. Letmým pohledem možná zavadí o Ikarii XB 1 nebo Vynález zkázy, ale jejich myšlenky nakonec zůstávají spíš u Blade Runnera Ridleyho Scotta nebo RoboCopa Paula Verhoevena. A o Vorlíčkovi a Lipském, natož o Janu S. Kolárovi nejspíš nepřemýšlí vůbec.

Nit českého sci-fi, která se začala odvíjet ve 20. letech minulého století, se totiž během historie několikrát natrhla a zase spravila. Tenčila se, ale vydržela. Devadesátá léta už ale nevydržela a přetrhla se úplně. Nejspíš proto pak nastalo období prázdna. České sci-fi bylo opět v bodě nula a muselo si rozmyslet, jak chce vypadat a co chce vyprávět dál. S filmy, jako je Bod obnovy, to opět začíná zjišťovat. Jeho nová mise: dobýt svět.

Mladí režiséři se snaží své projekty rovnou dostat do zahraniční distribuce a daleko víc času věnovat nejen shánění peněz, bez kterých to jde speciálně v žánru sci-fi těžko, ale i předprodukci, tedy práci na scénáři a diskuzi s producenty. Což se v Česku dosud příliš nenosilo. „Není zvykem psát a konzultovat různé verze scénáře, dokud nedosáhnete určité dokonalosti (a zároveň lehkosti). Je to škoda, protože kvůli tomu vidíme v kinech tolik přibližných, nejasných příběhů a výkonů,“ myslí si Michal Bregant.

V tom se právě tvůrci Bodu obnovy liší od svých dávnějších předchůdců. Nepodřizují se režimu a jeho „nápadům“ a nesnaží se do svých filmů dostat drobnou kritiku jemu navzdory. Propracovali se k dialogu, jsou ochotni o svých nápadech a vizích jednat a cílit rovnou na zahraniční publikum. Nejnovější české sci-fi svou snahu ostatně manifestovalo už tím, že světovou premiéru mělo v Jižní Koreji. Píše se nová kapitola?