Doktor Strange v rozpačitém mnohovesmíru tuctovosti

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Pokud se podíváme na předprodeje vstupenek na druhého Doktora Strange, je velmi pravděpodobné, že tu máme po Batmanovi další komiksový blockbuster, který zbourá kina po celém světě. Šuškanda je na maximu a po veleúspěšném loňském Spider-Manovi se zdá, že Marvel pokračuje ve své více než dekádu trvající krasojízdě.

Kasovní výsledky jsou jedna věc, kvality samotného filmu věc druhá. Po zhlédnutí Doktora Strange v mnohovesmíru šílenství se totiž do mysli nejednoho fanouška i příležitostného diváka vkradou otázky typu „Kam vlastně marvelovky směřují?“ nebo „Pro koho vlastně jsou?“ A nakonec vytane na mysl i nejhříšnější myšlenka „Baví nás to ještě vůbec?“

Nový Doktor Strange totiž naplno odhaluje to, co mnozí lidé tak nějak podvědomě tuší. Tzv. čtvrtá fáze, následující po velkolepém a emocionálně silném uzavření v podobě Avengers: Endgame, zatím nepředvedla žádnou velkou hitparádu. Na vině je více faktorů, studio Disney nám samozřejmě bude tvrdit, že za vše může hlavně covid, který uštědřil kinoprůmyslu poměrně tvrdý direkt. Pravdou je, že nově představení hrdinové si nezískali fanouškovská srdce jako původní klasická skvadra Avengers ve složení Iron Man, Kapitán Amerika, Thor nebo Hulk.

Zatímco prequelovou Black Widow je možné považovat za relativně opožděný apendix předchozích tří fází, nově představení hrdinové, kung-fu bojovník Shang-Chi i spolek nesmrtelných mimozemšťanů Eternals se setkali spíše se smíšenými reakcemi. Pokud se někde Marvel naplno rozjel, pak v seriálech – od loňského ledna jich vypustil do světa rovných šest a pokryl jimi množství do té doby spíše vedlejších postav, od Lokiho přes Hawkeye až po Wandu.

Marvelovský svět se tak rozrůstá pomalu každý čtvrt rok o další hodiny a hodiny zápletek, příběhů a postav, které je potřeba usledovat. Ačkoliv producent a mozek celého marvelovského filmového světa Kevin Feige tvrdil, že seriály budou sice významnou součástí celého univerza, jejich případná neznalost by divákům neměla bránit užít si filmy.

U druhého Doktora Strange se ukazuje, že to není tak docela pravda. Z doposud kladné postavy čarodějky Wandy Maximoff se zde totiž stává hlavní záporačka – Scarlett Witch. Její motivaci budou chápat pouze ti, kdo viděli seriál WandaVision. Vzhledem k tomu, že například v Česku jej doposud nemohl legálně vidět nikdo, bude pro leckoho její přerod poměrně nepochopitelnou charakterovou změnou.

To je ovšem na nejnovější marvelovce ten nejmenší problém. Ano, je pravdou, že to hezky vypadá, hlasitě to duní, věci a lidé vybuchují, Benedict Cumberbatch se v roli arogantního čaroděje s dobrým srdcem našel, ostatní mu dělají standardně hrající stafáž.

Problémem je, že film zcela postrádá chuť vzbudit jakékoliv emoce. Jede se zde na půl plynu, čehož je následkem, že si pár hodin po odchodu z kina stěží vybavím zapamatovatelnější scénu, hlášku či cokoliv, kvůli čemu bych si řekl – to chci vidět znovu. Postavy občas bojují s nějakým monstrem nebo se sebou navzájem, většinu času chodí nebo sedí a zoufale se snaží překombinovaný děj stravitelně přežvýkat pro náhodné kolemjdoucí. Situace je o to smutnější, že se režie zhostil zkušený komiksový veterán Sam Raimi, režisér s relativně zapamatovatelným rukopisem, který před 20 lety se svým prvním Spider-Manem defacto odstartoval éru novodobých komiksových filmů. Tady se mu výsledek doslova rozpadl pod rukama.

Raimi je do kronik zapsán především jako režisér mimořádně působivých levných hororů jako je Evil Dead a o něco černohumornější pokračování Evil Dead II. Samotný Marvel pak sliboval, že i druhý Doktor Strange bude hororovější a temnější než ostatní filmy studia. Pozornější diváci se určitě nenechali napálit, Raimiho trhák dostal úplně stejný štempl přístupnosti jako například zmínění Avengeři. Hororového na něm není zcela nic kromě několika naturalističtějších úmrtí a expresivnějších masek, než na jaké jsme v myšákově království zvyklí.

Ještě mnohem více zklamanější pak budou ti, kdo se těšili na hrátky s multivesmírem. Tady se sluší udělat ještě menší odbočku pro uvedení do kontextu, přece jenom se v následujících letech budeme s tímto konceptem setkávat více a více, a to nejen v marvelovkách.

Multivesmíry jsou pro komiksový průmysl nezbytným prvkem fungování. Zjednodušeně jde o to, že vedle našeho známého vesmíru existuje nekonečně mnoho dalších. Hrdina, například Spider-Man, který je v našem vesmíru newyorským bílým teenagerem, může být v jiném vesmíru černochem, v jiném vesmíru ženou, v dalším má krizi středního věku a v úplně jiném vesmíru je to Spider-Vepř. Zkrátka jde o to, co zrovna tvůrce nebo finanční oddělení potřebují sdělit nebo vydat a zároveň to nedělá neplechu v jiném světě, respektive příběhové lince.

Filmy nic takového doposud neznaly. Buď existovaly v jednom fikčním vesmíru, kde se jen přeobsazovali titulní herci, avšak kontinuitu zaručovalo jejich okolí (typickým příkladem je série o Jamesi Bondovi) nebo se s příchodem nového herce kompletně změnil i fikční vesmír. To byl právě příklad Spider-Mana, když roli opustil Tobey Maguire a převzal ji Andrew Garfield a posléze i Tom Holland. Vždy tomu tak bylo, ať už se jednalo o filmy Marvelu, DC či jakoukoliv jinou sérii.

Loňský megahit Spider-Man: Bez domova tyto zažité představy zbořil. Jak potvrdila minisérie Loki, v marvelovských filmech došlo ke vzniku mnohovesmírů. (Méně prozaičtější důvod je koupě studia 20th Century Fox studiem Disney a tím pádem získaná práva na další postavy). To otevřelo tvůrcům neprobádané pole působnosti, které si dříve dokázali jen stěží představit. Do jednoho filmu mohli svést nejen tři různé verze Spider-Manů ze tří různých sérií, tak i jejich záporáky. Před diváky tak ožily momenty, které byly doposud vyhrazeny jen fanouškovským fikcím, či nanejvýš videohrám, což způsobilo doposud nepoznanou slast.

U Doktora Strange nic takového nehrozí. Omezíme se na dvě, potažmo tři alternativní reality, z nichž nám není ukázáno skoro nic podstatného nebo zábavného, Multivesmíry přitom nabízejí množství zábavných příležitostí, jak si hrát s různými realitami, což ukázal už kreslený Spider-Man: Paralelní světy. Pokud by se zde jednalo kupříkladu o magií vytvořenou falešnou realitu, vyšlo by to prakticky na stejno.

Celý film tak působí dojmem, že vznikl kvůli té jedné scéně, mezi fanoušky hojně diskutované a probírané. Nebudu prozrazovat detaily, jenže ti největší geeci při ní v kině náruživě tleskali. V kontextu zbytku filmu přitom působí až zbytečně, jen jako teaser na budoucí filmy.

Fanoušky však potěšila, a to je to hlavní. Jejich uspokojování se stává nedílnou součástí hollywoodské mašinérie. Kdo chce uspět a vydělat, musí se tomuto trendu přizpůsobit. Příčin je vícero – v prvé řadě sázka na nostalgii. Vidět znovu oblíbené hrdiny z filmů, na které jste chodili jako děti – ať už se psal rok 2002 nebo 1992.

Jejich interakce s novou mladou krví pak vede k množstvím intepretací a reinterpretací, lidé to budou rozebírat dlouhé hodiny v diskuzích i v hospodách, díky čemuž působí výsledek hutněji a méně jednorázově než zbytek současných blockbusterů.

Negativním důsledkem sílícího uspokojování fanoušků je ovšem stále větší tematická vyprázdněnost a žánrová jednotvárnost blockbusterů, které se namísto pečlivějšího vyprávění spoléhají více a více na jednorázové atrakce. Druhý Doktor Strange právě na tyto limity nesčetněkrát naráží, když vrací do hry staré postavy z jiných (filmových) vesmírů, případně plní fanouškovské teorie, ale nenabízí nic originálního a alespoň trochu svébytného.

S multivesmírem to bude chtít zkoušet i odvěký konkurent Marvelu, DC, který po kolapsu svého filmového univerza vrátí do hry prvního filmového Batmana – po 30 letech si má roli zopakovat Michael Keaton. Podobné úlitby fanouškům je tak možné čím dál více považovat za svůj druh krizové komunikace.

Demonstrovat se to dá i na další disneyovské divizi – v Lucasfilmu. Po obrovském kvalitativním kolapsu nové trilogie Star Wars, která si kupříkladu v epizodě VIII mnohdy tropila z fanouškovských očekávání až nemístnou legraci, dostalo studio od fandů takový ceres, že filmy naprosto vzdalo a nyní se soustředí jen na seriály na streamu Disney+. Také proto za pár dní uvidíme návrat postavy z nejmilovanějších – Obi-Wana v podání Ewana McGregora.

Vyjmenované příklady v čele s druhým Doktorem Strangem demonstrují jediné – divácká touha po nostalgii a producentské uspokojování fanoušků multivesmíry a comebacky postav požírají jakékoliv snahy o invenci a vedou pouze k variování osvědčených postupů.

Ačkoliv jsem vždy patřil mezi apologety Marvelu jako přirozené evoluce a nedílné součásti filmového průmyslu, díky jehož úspěchu nadále funguje filmový průmysl, u Doktora Strange v mnohovesmíru šílenství jsem si nejspíše poprvé velmi silně říkal, zda chceme do této vyprázdněné a tuctové paralelní reality opravdu vstupovat.