Docent selhává jako kriminálka i jako komedie

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Režisér Jiří Strach celkem úspěšně opanoval vysílací schéma veřejnoprávní televize. Na člověka, který si loni na podzim v DVTV postěžoval, že si připadá za své konzervativní názory podobně perzekvován jako vězni v 50. letech, slušný mediální výtlak. Po Svaté s Jiřinou Bohdalovou, v níž předvedl elementární neznalosti novinářské práce, se vrací s druhou sérií Docenta, v němž si vzal na paškál kriminalistické postupy. A dopadá to podobně neslavně jako v případě první série, která byla jeho prvním pokusem o seriózní krimi procedurálku bez prvků mystiky a tajemna.

Není to však pouze problém Jiřího Stracha – jedná se o dlouhodobý trend, který postihuje skoro všechny krimiseriály České televize, čest výjimkám jako Vodník nebo Zrádci Viktora Tauše. Ve světle zahraničních trendů, kde není nouze o nejednoznačné hrdiny a hrdinky nebo složitá sociální témata, působí Docent o to více jako relikt starých dobrých časů, kdy na takřka pětihodinové vyprávění postačí spousta náhod, nikam nevedoucích scén a násilných pokusů o odlehčení.

Právě nahodilé pokusy o humor devalvují Docenta někam na úroveň ochotnické estrády. Naprosto bizarní je scéna tiskové konference, v níž se novináři začnou před rozhněvanou policistkou zastávat neznámého vraha a pohoršeně komentují, že jej označila za „sraba“, jen aby ze scény vykřesal humor, či co to mělo být. Soudě podle výroku Jiřího Stracha jdou podobné výjevy právě za ním. V rozhovoru pro Deník přiznal, že „scenáristy (jsem) občas nadzvedl ze židle, ale nakonec můj postup či rozhodnutí akceptovali. Co jim taky zbývalo.“

Jestliže lze přesně určit místa, kde účinkovala Strachova invenční humoriáda, scenáristy Jana Malindu a Josefa Mareše, kteří za sebou mají i velmi kvalitní Případy 1. oddělení, lze stěží vyvinit z ostatních nesmyslných dějových zákrutů. I ten nejméně zkušený divák krimiseriálů bude jen kroutit hlavou nad okamžikem, kdy policisté po dlouhém tápání, kdy nemají žádného podezřelého, dostanou tip na možného pachatele, načež se touto stopou vůbec nezabývají, protože… se jim prostě nechce.

Naznačuje nám tím bývalý šéf pražské mordparty Mareš, že takhle se u policie vyšetřuje běžně? Nebo je to jen příklad líného psaní, kdy potřebujeme zcela banální zápletku natáhnout na tři 90minutové epizody, přestože v amerických procedurálkách by to šlo sfouknout za 40 minut čistého času a možná dořešit i dva souběžné případy žhářství a ukradeného diamantu?

Docent toho celkově nabízí na svou velkorysou stopáž zoufale málo – neexistují žádné košatější dějové oblouky, vyšetřovatelé létají v případu jako nudle v bandě, skáčou bez jakékoliv indicie od jednoho podezřelého ke druhému a zase zpátky pořád dokola. Po několika desítkách minut filmového času si uvědomí, že by mohli ověřit něčí alibi. Nad takovým vyšetřováním by zbledla hrůzou i všetečná slečna Marplová.

Zatímco první série Docenta mohla navzdory slabému příběhu těžit alespoň ze špičkování a animozity postav Ivana Trojana a Ondřeje Vetchého, tato dynamika se v nové sérii již zcela vytrácí. Veškerý humor tak musí obstarávat duo policejních nekňubů v podání Matěje Hádka a Marka Taclíka, jejichž policejní postupy a výsledky musí zákonitě děsit každého daňového poplatníka a ze všeho nejvíce pak kriminalisty samotné. Protože nechcete, aby si o vás televizní národ utvářel představu zrovna na základě těchto dvou.

Zdaleka nejhůře však dopadla postava Terezy Ramby, policistka Fousková, kterou lze bez jakéhokoliv přehánění označit za jednu z nejhůře napsaných ženských postav v dějinách televize. Zatímco zahraniční kriminálky už standardně pracují s problematickými, byť silnými ženskými hrdinkami (Broadchurch, The Fall), v Česku se nám dostává přihlouplé exaltované chaotky, která si plete Turnov s Trutnovem a případy řeší spíše za pomoci náhody – ostatně jako zbytek vyšetřovatelů.

Problém Docenta netkví v nedostatku ambicí. I takové pořady a seriály musí na veřejnoprávní televizi vznikat, aby uspokojily vkus nemalé části publika. Mnohem horší je, pokud se s divákem nehraje férová hra a pod pláštíkem kvalitního obsazení se mu nabízí neumětelský a prapodivný mix žánrů, jen aby bylo čím zaplnit pár neděleních prime timeů.