Dobré ráno jedině s kokainem. Tvůrce Mostu si utahuje z veřejnoprávní ČT

Dobré ráno, vyráběné různými studii České televize od roku 1998, je pořad s ambicí nabídnout dvě a půl hodiny kultivované zábavy, která všechny dříve vstávající diváky a divačky dobře naladí a přesvědčí, že začíná další skvělý den. Ne vždy však natáčení probíhá podle představ dramaturgů a režiséra.

Občas je třeba zkrotit moderátorku nastřelenou kokainem, přesvědčit jejího kolegu, aby si odpustil vtip o nadržené nádrži, a pomoct hlasatelce počasí vyřešit patálii s ovladačem na green screenu, momentálně pokrytým mazlavou vrstvou výkalů. O zatoulaném hostovi, který se někde v útrobách budovy posilňuje pivem a pálenkou, nemluvě.

Při natáčení Dobrého rána v brněnském studiu České televize dochází k podobným excesům na denní bázi. Alespoň v novém seriálu Jana Prušinovského a spoluscenáristy Tomáše Holečka, kteří v osmi půlhodinových epizodách se střídavými úspěchy vytěžují rozpor mezi tím, jak pořad známe z vysílání, a vulgaritou jeho fikčního pojetí, v němž zaznívají spíš slova jako „píča“ a „prdel“ než „dobré ráno a hezký den“. V rámci samotného fikčního světa tento kontrast nevzniká, neboť sprostí jsou v něm všichni.

Stejně jako v Okresním přeboru, Čtvrté hvězdě, Mostu či nedávném Grand Prix sleduje Prušinovský nesourodou partu figurek, které spojuje určité místo a vášeň. Zaměstnanci televize se společně snaží odvádět kvalitní práci. Motivovat by je k tomu snad měla klesající sledovanost a s ní spjatá hrozba vyhazovu. Tento motiv je sice jako možný motor vyprávění nastolen v úvodní epizodě, ale pak nadlouho ustupuje do pozadí.

Víc se napříč jednotlivými chabě propojenými díly řeší soukromé vztahy, profesní aspirace a pohlavní život protagonistů. Pokaždé jsou rozvíjeny minimálně dvě paralelní linie, jejichž závěrečné prolnutí je někdy učebnicové, jindy odbyté jednou vysvětlující replikou. Bonusem pro publikum orientující se v brněnském kulturním životě jsou camea známých osobností (a také vedoucích pracovníků ČT), ztvárňujících komicky nadsazené verze sebe samých.

Hudebník Jiří Pavlica z Hradišťanu, kterého všichni mylně přiřazují k Fleretu, má menší problém s alkoholem, kytarista Ladislav Křížek je tak trochu rasista a herec a aktivista Břetislav Rychlík se do vysílání snaží protlačit politiku, i když ho režisér Mirek (Jan Kolařík) důrazně nabádá, aby žádné petice nevytahoval, protože Dobré ráno je „čistý lajfstajl“.

Mirek si coby profík ze staré školy nepotrpí na dlouhé proslovy. Ani na empatii nebo harmonické vztahy. Sarkastický mizantrop, který má raději vychlazené starobrno než lidi, zvlášť lidi, kteří něco chtějí, třeba zakládat oborové organizace, přesto z neurčitého důvodu imponuje ženám všech generací a těší se pověsti „exemplárního veřejnoprávního prcala“. Je tak zosobněním stejné mužské fantazie jako mnozí jiní hrdinové z Prušinovského filmografie.

Svou frustraci z toho, že mu nebyla svěřena ani „špatně nasvícená sračka“ jako Četnické humoresky a on místo toho musí režírovat rozhovory o plstění jehlou, si Mirek vybíjí na ostatních členech týmu. Prvním nárazníkem jeho cholerických výpadů je pohotová asistentka Alžběta (Tereza Volánková), která jako jediná dokáže zachovat chladnou hlavu i v situaci, kdy po studiu pobíhá vystresovaná liška.

Rozvahou se jinak vyznačuje pouze místní bezdomovec Luboš. Muž zanedbaného zjevu a bystrého intelektu vystudoval dva semestry na právnické fakultě v Olomouci a ostatní si k němu chodí pro cenné rady. Přestože je jednou z komicky nejvděčnějších figur, v nepříliš semknutém vyprávění se stejně jako jiné vedlejší postavy objevuje zřídka a nahodile.

Před kameru ráno co ráno vystupuje Radka (Zuzana Zlatohlávková), snaživá absolventka JAMU s nenaplněnými hereckými ambicemi, bývalý desetibojař Cyril (Ondřej Kokorský), který si na divadle občas zabručí v kostýmu medvěda, a rosnička Andrea (Simona Lewandowská), při jejíž charakterizaci se tvůrci zřejmě inspirovali nejstereotypnějšími vtipy o blondýnách.

Členové ranního týmu dohromady tvoří barvitou přehlídku lidské malosti a patologických rysů. Šikana, agrese, alkoholismus, lhaní, podvádění, zlomyslné naschvály. Jejich myšlenky jako kdyby se nerodily v hlavě, ale někde v oblasti pohlavního nebo vylučovacího ústrojí. Tomu odpovídá i převaha fekálního a sexuálního humoru založeného na fyzických útrapách a ztrátě důstojnosti.

Zápletka první epizody je doslova o hovně, v té třetí, při jejímž sledování si znalci braku vzpomenou na proktologickou klasiku Doktor od jezera hrochů od Zdeňka Trošky, zas běží o neschopnost bezbolestně vykonat velkou potřebu. Průběžně se řeší, kdo koho „přeblafnul“.

Jakkoli se to podle prapodivného načasování a rozpačitého projevu herců občas špatně určuje, humorně by zřejmě měla vyznívat i scénka, ve které je Andrea konfrontována s přirozením svého kolegy. Pozdější dějová linie s masturbujícím stalkerem se sice naoko vymezuje vůči sekundární viktimizaci, ale její odlehčené vyústění nenasvědčuje tomu, že by si tvůrci uvědomovali, jak traumatizující pro člověka podobné incidenty bývají.

Jako krok zpátky však seriál nevnímám proto, že by byl nevkusný a dělal si legraci z témat, která v komedii frčela tak před dvaceti lety, to je věc individuálního vkusu. Problém tkví v tom, že se v Dobrém ránu střetávají a navzájem oslabují různé druhy komedie. Potěší jednotlivé nápady, včetně variabilních úvodních titulků, vždy rekapitulujících předchozí díl, ale celek je vachrlatý.

Výstavba epizod se vyznačuje stejnou přímočarostí jako prvoplánový humor. U režie zas zarazí občasná inscenační topornost, množství hluchých míst a vypadávání z rytmu. Nejen ve scénách, kde má být takto dosaženo efektu trapnosti.

Jednoduché vtipy zde zpravidla nejsou nástrojem kritiky, neslouží k upozorňování na sociální problémy, jak se to Prušinovskému dařilo v Mostu. Většinou se smějeme postavám, které jsou možná marniví, necitliví narcisové, ale realizují se v uzavřeném televizním mikrosvětě a škodí zejména sami sobě, vlastní reputaci.

Humor seriálu zároveň není tak nízký, aby sloužil jako revolta proti platnému řádu, konvenční morálce a tradiční estetice. Dobré ráno je vcelku krotké nejen ve srovnání s Městečkem South Park či ranými filmy bratrů Farrellyových, ničím nešokuje ani v kontextu současné tvorby České televize, která v hlavním vysílacím čase vysílá komedie o rakovině konečníku.

Prušinovský se sice párkrát slibně rozběhne, ale nikdy trapnost, nevkus a absurditu nedotlačí za hranici, kde vulgarita nabývá subverzivních kvalit. Ke svým postavám nehodlá být tak zlý, jak vyžaduje formát přepálené hrubozrnné komedie. Hrdinové, kteří se nezdráhají strčit psí exkrement do kabelky, jsou ale tak vzdálení tomu, jak se lidé obvykle chovají a myslí, že snaha dodat jim intimnějšími dialogy víc vrstev, ukázat, že nejsou jen hloupými karikaturami, kterým se máme škodolibě smát, je lichá.

Na jejich zlidšťování, které představovalo devízu dřívějších Prušinovského filmů a seriálů, nezbývá kvůli všem „troškovským“ gagům dost prostoru a alespoň v prvních pěti epizodách, které byly poskytnuty novinářům, je polovičaté a vlastně kontraproduktivní.

Vyjma Mirka, neohrabaně napravujícího vztahy s osudovými ženami svého života, jsou navíc pohledy do soukromí postav využívány předně k tomu, aby mohly být ještě víc zesměšněny. Radčina manžela například poznáváme až za půlkou seriálu a jeho jediná funkce spočívá v tom, že družce způsobí indispozici ztěžující vystupování v živém přenosu.

Lépe zacílené a využité jsou vtipy mířící o úroveň výš, tedy na vedení České televize. Ani jako mediální satira ale Dobré ráno není dotažené. Seriál si z (ne)fungování ČT utahuje nedůsledně a nekonzistentně. Veřejnoprávní stanici Prušinovský s Holečkem prezentují jako zkostnatělou instituci, kde je těžké se umělecky realizovat a prosadit trendující písničku, natož neznámou herečku.

Zpravidla se ale spokojí s pojmenováním problému, víc jej nezkoumají, nepointují, nenaznačují, jak by věci šlo dělat líp. Stejně tak postavy nemají velkou vůli něco měnit a nakonec vždy poslušně přijímají daný stav, jakkoli nevyhovující, čímž se situace vyřeší. Těžko ostatně najít důvod, proč Radce, Cyrilovi a ostatním zaměstnancům, v zásadě jen chodícím vtipům, fandit, když se snaží domoci svých práv.

Pokud toto nastavení mysli odráží, jak to v České televizi opravdu chodí, nemělo by nás asi překvapit, že ani Prušinovského novinka nepředstavuje žádný pokrok. Kdybyste si krátce po sobě pustili Čtvrtou hvězdu a Dobré ráno, Brno, zřejmě nepoznáte, že od sebe obě díla dělí skoro deset let.

Dokud ale budou podobné počiny generovat vysoká „čísla“, kterým se v seriálu v jedné z nejtrefnějších scén podřizuje i režisér Robert Sedláček, není pravděpodobné, že v lineárním vysílání dojde k nápadnějšímu posunu. Ten najdete spíš v pořadech vyráběných pro iVysílání, jejichž tvůrci a tvůrkyně, poučeni současnou britskou nebo skandinávskou televizní tvorbou, dokazují, že i v rámci odlehčených žánrů lze vnímavě reflektovat současné společenské otázky.