Dneska je lidem všecko fuk. Česká nátura v Kalamitě Chytilové nezestárla

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Já teda čumim, jak je některejm lidem dneska všecko fuk,“ říká mašinfíra svému vyjukanému kolegovi v zácviku. Jmenuje se Honza Dostál, původně studoval sociologii, ale nakonec se rozhodl, že se vrátí k rodinné tradici, na železnici. A tak teď uhání zasněženou horskou krajinou, se zkušenějším kolegou hledají návěstidlo, ale místo něj zahlédnou jen dva milence. „Voni si v tom mraze klidně chroustaj,“ říká Honza a hýkavě se rozesměje.

Je to roztomilý naivka, který věčně chodí pozdě, koketuje s každou ženou, která se mu přichomýtne do cesty, a kvůli říznutí na palci se před primářkou ochotně vrhá na lehátko. Stejně snadno, jako si získává srdce žen, oblbuje Honza Dostál i diváky filmu režisérky Věry Chytilové Kalamita. Naivního mašinfíru totiž hraje Bolek Polívka. Je to jeho první velká role.

„Mluvilo se o tom, kde režisérka vyhrabala toho kluka,“ vzpomínal před několika dny ředitel Národního filmového archivu Michael Bregant, který premiéru Kalamity zažil v osmdesátých letech v kině v Jablonci nad Nisou. Teď stál u jejího digitálního restaurování. Kalamita je nepochybně jeden z filmů, které je třeba uchovat i pro budoucí generace. A díky přehlídce KVIFF Classics ho diváci budou moci v restaurované podobně znovu zhlédnout na plátnech kin.

Dlouho přitom nebylo jasné, zda se Kalamita vůbec dočká první premiéry. Film od začátku provázely problémy. Příběh podle scénáře Josefa Šilhavého se k Chytilové dostal náhodou a režisérku, kterou režim považoval za problematickou, překvapilo, že jí ho dramaturg barrandovského studia vůbec nabídl. Měla to být typická režimní story: vyjukaný idealista měl nechat studií a vrátit se do světa, kde se „maká“ a kde je všechno ještě v pořádku. Ale točit v exteriéru, ve sněhu? V nepředvídatelných klimatických podmínkách se nikomu pracovat nechtělo.

Chytilová na nabídku kývla. A s celým štábem pak na vlastní kůži poznala, že počasí se poručit nedá. Místo sněhu se svět Kalamity plnil pěnou. A cenzoři zuřili, že příběh o mladíkovi, který se konečně poučil, přepsala do podoby satirické komedie o lidské kalamitě.

Na pozadí (umělého) sněhu vynikají všechny variace české neurózy, které mimochodem nijak nezamrzly v čase. Naopak. Snad až na ten starý typ motoráčku, který dnes sice pořád jezdívá, ale už za něj nejspíš budete muset připlatit přirážku - historická souprava. „Limonády došly. Pivo vydáváme pouze k teplému jídlu,“ upozorňuje Polívku číšník v úvodní scéně filmu. Řezník (Bronislav Poloczek) v obchodě se smíchem vydává špatné kusy masa. Jen učitel (Zdeněk Svěrák) věří, že lidi jsou podstatně lepší, než si myslíme. Načež se rozčílí, když mu číšnice málem odnese sotva upité pivo. A Polívka si zatím s nenápadným úděsem uvědomí, že s ním před chvílí flirtovala učitelova žena.

Natáčení Kalamity bylo z mnoha důvodů pozastaveno a odloženou premiéru režim co nejvíc utajoval. Možná i proto nepatří k nejslavnějším filmům v díle Chytilové. Dodnes je ale patrné, jak se otiskla v paměti i v dílech současných tvůrců. Vliv Kalamity je vidět nejen v Mimořádné události Jiřího Havelky, ale třeba i ve Vlastnících nebo v loňském Mordu Adama Martince, i když se u jeho snímku častěji skloňuje jméno Miloše Formana. Všechny zmíněné filmy s chytilovskou poťouchlostí sledují lidské plahočení a kolektivní kalamity.

Kalamitu perfektně podkresluje hudba jazzmana Laco Décziho, který si ve filmu střihl i malou roli. Možná i díky jeho trubce film tak skvěle balancuje mezi komedií a satirou. A jedna z nejlepších scén je skoro bluesová. Zasněná trubka, zasněžená krajina, zastřený hlas starého mašinfíry: „Jo vono se to řekne - vlak. Ale už jenom rozject ho. To si kolikrát myslíš, že už to je dobrý, že už jedeš. A najednou bác ho. Polovina vlaku ještě stojí.“