Článek
Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ať Robert Sedláček točí hořkou komedii (Rodina je základ státu), portrét morálně zásadového mladého muže (Jan Palach), televizní detektivku (Sráči) nebo minisérii o hvězdách prvorepublikové kinematografie (Bohéma), vždy při tom nesmlouvavě odkrývá slabiny české národní povahy. Zajímají ho lidé v mezních situacích, kteří po střetu s mocí zpravidla selhávají při hledání uspokojivého východiska. Ambice podat diagnostiku doby je vlastní také dramatu s kriminálními prvky Promlčeno. Výsledek snahy o vpasování společenského komentáře do žánrového rámce ale tentokrát budí rozpaky.
Důvodem může být složitá geneze a zakázková povaha projektu. Autorem původního námětu o tuzemské promlčitelnosti závažných trestných činů je absolvent zlínské filmové školy Mirek Veselý. Poté co s Andreou Bezděkovou před třemi lety napsal definitivní verzi scénáře, pustil se do natáčení. Film s Karlem Rodenem a Sabinou Rojkovou v hlavních rolích ale nedokončil. Námět převzala jiná produkční společnost, která jej nabídla Sedláčkovi. Ten scénář upravil podle svého tvůrčího naturelu a znovu obsadil většinu rolí. Z původních herců zůstal jen Karel Roden a Vladimír Kratina.
Základní dějové schéma i marketingová kampaň k Promlčeno slibují napínavý thriller, odehrávající se po vzoru filmů jako Tísňová linka (kanadské krimi z roku 2013) nebo Tísňové volání (dánský thriller z roku 2018) v reálném čase. Do noční rozhlasové talkshow se telefonicky zapojuje Radek (Karel Roden), který se po dvaceti letech strávených v cizině vrátil do Česka, aby se vykoupil a pomstil. V živém vysílání rekapituluje svůj životní příběh a pomalu se propracovává k odhalení, proč chtěl nevyřčená tajemství sdílet zrovna s moderátorkou Evou (Barbora Bočková) a mladou samoživitelkou Eliškou (Denisa Barešová), která je též na drátě.
Příslib souladu mezi časem děje a časem projekce je ale zrazen hned na začátku. Samotnému vysílání předchází zhruba čtvrthodinová expozice – málo vtahující, ale podstatná pro porozumění postavám i tématům, k nimž se Sedláček chce vyjádřit. Pečlivější prokreslení jednotlivých aktérů, jejichž portréty dávají dohromady řez prospěchářskou společností, vyžaduje zpomalení a zaměření na detail. Thrillerová zápletka naopak potřebuje přísun energie a vypravěčský spád. Střetávání odlišných dynamik vede k opakovanému vypadávání z rytmu. V tomto ohledu film zkušeného filmaře připomíná první zkušební jízdu v autoškole.
Barbora Bočková jako rozhlasová moderátorka toužící po senzacích.
Logika peněz
O moderátorce Evě se v úvodu dozvídáme, že studuje psychologii, necítí se komfortně mezi vícero lidmi a při autonehodě přišla o otce. Ani Eliščin táta už není naživu. Tím ovšem paralely mezi oběma ženami končí. Eva je oproti skromné a nejisté Elišce viditelně sebejistá a cílevědomá, vedená touhou po kariérním postupu. Pomoc druhým je pro ni sekundární. Dychtí po senzačních zjištěních, na která budou na sociálních sítích reagovat tisíce posluchačů. Zřejmě i proto dává v živém vysílání prostor úplně cizímu muži slibujícímu jí příběh, jaký ještě neslyšela.
Podobně neprofesionálně se Eva zachová při návštěvě Eliščiny matky (Vilma Cibulková), jejíž spoluúčast si kupuje několika tisícovkami, samozřejmě vyskládanými na stůl. Transakční vztahy založené na finanční závislosti, korupci a vydírání představují v cynickém světě Sedláčkova filmu normu. Ačkoli postavy zastupují různé generace a sociální vrstvy, všechny jako kdyby podlehly logice pozdního kapitalismu, podle které se kvalita života odvíjí od množství financí na účtu. S pomocí peněz získávají pozornost, napravují staré křivdy a obcházejí zákony.
Kritika neupřímných vztahů a nadvlády mamonu je ještě vyostřena modelovostí postav. Na jedné straně single matka, která se pozdě večer po celodenní směně za kasou vrací utahaná domů. Na druhé bohatý, mocný a arogantní advokát Kříž (Igor Bareš), kterému se Radek v rámci vyřizování starých účtů naboural do počítače. Kříž se obklopuje luxusem a vlivnými lidmi a nevypadá jako člověk, jenž by hrál podle pravidel. Za oknem jeho honosné kanceláře příznačně svítí Pražský hrad, na který je v jednu chvíli navíc přeostřeno, aby nám tato nepříliš decentní narážka na provázání zločinu a politiky neunikla. Stejně křiklavě na další leitmotiv upozorňuje přemíra dialogů o světě internetu, odpojujícím nás od reality.
Dojem odcizenosti posiluje i dominantní forma komunikace. Ústřední drama se z větší části odehrává v pěti nápadně odlišných lokacích, v rozhlase, Eliščině skrovném bytě, Radkově půjčeném autě, Křížově kanceláři a na policejní stanici. Film tak posiluje dojem vzájemné odcizenosti postav. Teprve v závěru si někteří účastníci krátce pohlédnou do očí. Jinak sedí na místě a baví se spolu na dálku. Zřetelněji si tak uvědomujeme, že každý sleduje vlastní cíl uzavřený ve svém mikrosvětě. Poměrně bezohledně a bez velké snahy vcítit se do druhého. O nápravu narušeného systému, který vynesl do vedoucích pozic lidi jako Kříž, jim nejde.
Postavy současně touží po propojení. Sotva Eliška dostane možnost promluvit do éteru, sdílí podrobnosti o svém intimním životě. Rovněž Radkovi vysílání slouží k soukromé zpovědi, byť ten svým počínáním sleduje vyšší záměr. Útěk do privátní sféry a lhostejnost vůči zbytku společnosti, natož globálním problémům, jako je extrémní sucho zmíněné v rozhlasových zprávách, paradoxně doprovází potřeba být viděn nebo alespoň slyšen, dostávat zpětnou vazbu od početného virtuálního publika.
Zatímco Eva je obětí mediálního systému, Radka podobně semlel systém ekonomický. Další příčinou neštěstí postav vedle moderních technologií je totiž nezřízená privatizace. Pro Sedláčka, stejně jako pro tvůrce seriálu Devadesátky, nejsou polistopadová léta jen obdobím znovunabyté svobody, ale i divoce bující trestné činnosti. Radkův příběh sahá do devadesátých let, kdy začal podnikat v IT. Během jeho zevrubného vysvětlování, jak to tehdy chodilo v byznysu, stejně jako během mnoha jiných komicky popisných monologů, se Sedláček projevuje spíš jako pečlivý novinář než jako úsporný vypravěč.
Už ne, kovboji
I bez zacházení do detailů je zřejmé, že zločiny z devadesátek v Promlčeno zastupují nezacelenou ránu, vytěsněné trauma, kterému jako společnost stále nedokážeme čelit. Stejně jako šokovaná Eliška zprvu odmítá uvěřit pravdě o svém otci. Kolektivní neschopnost přiznat si, že pád komunismu nepřinesl pouze volnost a bohatství, ale i vyhrocený individualismus, nerovnost a nesolidaritu, reflektuje také antiklimatický závěr, který – asi záměrně – nenaplňuje žánrová očekávání a nenabízí rázné řešení.
Když jedna z postav ke konci pronese „nebudeme si hrát na kovboje, že ne?“, její slova vystihují, jak se za posledních třicet let proměnila povaha trestné činnosti. Ne přestřelky v centrech měst, únosy a sudy s mrtvolami. Jen rozvážný dialog a větší finanční obnos jako záruka mlčenlivosti. Násilí se odehrává hlavně ve slovech a největší hrozbu představují informace. Film ve finále podvratně nenabízí to, k čemu naoko celou dobu směřoval, a coby krimithriller je neuspokojivý.
Není to ale jediný důvod, proč bude sledování Promlčeno pro mnohé diváky frustrujícím zážitkem. Žánrová fikce od nás zpravidla očekává tzv. odložení nedůvěry (suspension of disbelief), tedy snížení nároků na to, co je skutečné, logické nebo pravděpodobné. Jinak bychom si příběh nedokázali užít. V Sedláčkově filmu je ale neuvěřitelných náhod, nepochopitelných rozhodnutí a cimrmanovsky absurdních zvratů tolik, až máte pocit, že se odehrává v alternativní realitě s vlastními zákonitostmi.
Radkův zdánlivě geniální, mnoho let připravovaný plán je založen na hromadě nejistých proměnných a předpokladu, že ostatní – policii nevyjímaje – budou jednat přesně podle jeho instrukcí. Aby vykonstruovaná, s přibývajícími minutami stále méně soudržná zápletka fungovala, Eva musí jednat s až dětskou důvěřivostí a v rozporu se všemi novinářskými kodexy. Jedním z vyšetřovatelů je shodou okolností policejní veterán, který byl před lety přidělen k témuž případu, kvůli němuž se Radek vrátil do vlasti. Elišku s mámou zas nijak nezaskočí, když se v jedenáct večer u dveří zjeví poslíček se zásilkou, kterou si neobjednaly…
Zejména díky hercům, dodávajícím svým procítěným herectvím zvláštně jednajícím postavám uvěřitelnost i nejednoznačnost, nepůsobí tyto vážně míněné scény směšně. Při režii Igora Bareše nebo tradičně výborného Karla Rodena, který se podílel i na dialozích, se Sedláček zdá být jistější než při inscenování akce v předkamerovém prostoru. Film je formálně dost opatrný, místy až malátný. Asi ne jen ve snaze převracet žánrové konvence a vyhýbat se samoúčelným efektům. Při dlouhých dialozích, které tvoří základní stavební prvek vyprávění, je nenápaditě stříháno z detailu nebo polodetailu jedné tváře na druhou, což platí i pro zásadní závěrečnou konfrontaci.
Promlčeno jsou dva filmy v jednom. Přímočarý a polopatický thriller odehrávající se během jedné noci v jednom městě a vypravěčsky doširoka rozevřené, ke společnosti kritické a vyzněním ambivalentní drama. Bohužel se neposilují. Navzájem o sebe zakopávají. Ale kdoví, možná by hladce fungující žánrovka neponechávající žádná místa k zaplnění nevyvolávala tak silný pocit zmaru a neprovokovala k hledání vlastních odpovědí na otázku, jak lze odčinit promlčené hříchy.
