„Děti v charkovském metru zažily něco nenormálního,“ říká filmař

Snímek Světloplachost, který Ostrochovský natočil spolu s Pavlem Pekarčíkem, byl oceněn na festivalu v Benátkách a Slovensko ho nedávno vyslalo do oscarových bojů. V Česku bude v následujících dnech promítán na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.

Vypráví příběh dvanáctiletého Nikity Pyščenka a jeho rodiny, jejímž improvizovaným obývákem byl po půl roku vagon charkovského metra. Celou tu dobu neopustili podzemí. Na ulici jim hrozila smrt.

„Já v metru vydržel maximálně tři, čtyři dny v kuse. Pak už jsme museli ven. Upadali jsme do depresí,“ přiznává Ostrochovský a tvrdí, že v charkovském podzemí mělo pomáhat minimálně sto psychologů.

Hrdina jeho filmu trpí zatím jen zcela očividnými problémy. Chybí mu vitamín D, má suchou kůži, je posmutnělý. „Nedovedu si představit, co s dětmi tohle všechno udělá. Co z nich bude za patnáct let za lidi,“ říká filmař o Nikitovi a jeho kamarádech.

V rozhovoru ale mluví i o radosti, o tom, že válka v člověku otevírá schopnost zvládnout dříve nezvládnutelné.

Když jste se dozvěděli, že na Ukrajině propukla válka, rozjeli jste se tam. Už jste v zemi točili svůj hraný film 107 žen. Chvíli jste mysleli, že budete točit v charkovské zoo, ale nakonec jste narazili na metro. Ukrývala se v něm v době bombardování spousta lidí. Jaké to bylo, když jste vstoupili do podzemí?

Byl to šok. Člověk většinou nevidí 1500 lidí pohromadě. Tak peron je jen 20 metrů široký. Bál jsem se vejít dovnitř a ten peron přejít. Víte, že ti lidé uvnitř jsou v p*deli. Chvíli člověku trvá, než přijme tu novou realitu. Dva týdny jsme tam chodili bez kamery. Jen si „zvykat“.

Všechno vám v tom prvním momentě přijde absurdní. Když jste normální člověk, chápete, že vaše dosavadní problémy byly komické. Každý z lidí v metru má rodinu, pořád si posílají esemesky o tom, zda nějakého blízkého nezabili, často přes den chodí kontrolovat, jestli už zničili jejich byt.

Jak přesně to v tom metru vypadá? Člověk jeho fotografie nemohl minout, ale stejně si ten život ve stanici těžko představit.

Řeknu základní věc: 24 hodin v kuse tam svítí světlo. Tak se mučí lidé, když jsou zavření v base. Když nemáte režim dne a noci, tak se vám v hlavě začnou dít divné věci. Nikita, chlapec, o kterém jsme točili, nebyl pět měsíců venku. Rodiče se ho báli pouštět. Byli jsme asi dva kilometry od frontové linie, minomet tam vesele úřadoval každý den.

Vchod do metra byl u křižovatky a oni křižovatky ostřelovali. Kraj města byl v dostřelu minometu a munice do něj stojí pět korun, může ho obsluhovat každý blbec. Takže největší problém byl dostat se do metra. Uvnitř už člověk byl v bezpečí. Jenže já tam vydržel maximálně tři, čtyři dny v kuse a pak už jsme museli ven. Upadali jsme do depresí.

Představte si, jak to vypadá, když jdete ráno do práce, je plný peron metra. Ale ti lidé nikam nejedou: stojí na místě pět měsíců.

První dva dny tam bylo 2500 lidí a to se nedalo sednout na zem. Nástupiště bylo plné stojících lidí, každý měl něco v ruce, co si stihl vzít z domu. Celá Evropa si myslela, že Rusové to město obsadí po 2-3 dnech vojenské operace. Lidé že z metra vylezou a život v nějaké podobě půjde dál. Pak ale pochopili, že se to v nejbližším týdnu nestane. Ukrajincům se podařilo první útok odrazit. Tak se lidé přesunuli tunely do centra města. Kdo měl kam, tak odešel. Většinou zůstali starší lidé, kteří jsou s městem provázaní a odejít prostě nechtěli.

Vy se v metru věnujete Nikitovi, jeho mámě Janě a jejímu příteli. Jak jste na ně narazil?

Po tom prvotním šoku z metra, kdy se i trochu bojíte k těm lidem přiblížit, si začnete všímat, kdo na vás dobře reaguje. Film by se tam dal udělat s každým. Každý tam zažívá nějaké drama. Má někoho na frontě, shořený dům… dokonce tam byly dramatičtější osudy než ten Nikitův. Pochopili jsme ale, že děti narušovaly depresivní monotónnost toho prostředí. Vzdorují té válce jinak. Ignorují ji. Jsou rády, že nemusejí chodit do školy. Potřebují zabít čas. Běhají, čučí do telefonu.

Přišel nám hezký ten kontrast. Když točíte takovýhle film, víte, že nemá smysl k tématu přinášet ještě více patosu a deprese. Chtěli jsme jít jinou cestou. Ukázaly nám ji děti v metru.

Jaký je Nikita?

Takový zádumčivý typ. Od ostatních dětí trochu odstrčený. Dětské kolektivy mají jinou dynamiku. Je to jako v nemocnici. Jste v koloběhu, někdo vždycky odchází a jiný přichází. Za tři týdny máte úplně jinou partu. V metru se obyvatelstvo měnilo podle toho, jak se hýbala fronta. Když se vědělo, že se blíží Rusové do nějaké vsi, přišla celá ta vesnice. Pro děti to bylo těžké si najít partu, když tušily, že za pár dní může být zase pryč.

My jsme se bavili o tom, že děti válku prožívají jinak. Každopádně je ale třeba říct, že ji prožívají hluboce. Respektive, že se na nich symptomy války projevují. Vždyť Nikita trpí jen tím, že půl roku nespatřil denní světlo.

To je problém filmu a reality. Kdysi jsem dělal rozhovor s partyzány z druhé světové války. Ptal jsem se, jestli jim filmy o té době připadají realistické a oni se na mě dívali, jako kdyby mi hrabalo.

Ve filmu můžete pouze naznačit, že ty děti budou mít reálně obrovský problém. Nemůžete je zavřít do prostoru, kde se nezhasíná. Nejsou hloupé, vědí, že se dějí traumatické věci, že jim rodiče neříkají všechno. Velmi jsme pracovali s tím kontrastem, že rodiče řeší existenciální věci a děti kraviny. Ale ano, někde se to objeví. Není možné, aby se na nich toto nepodepsalo. Klidně se to může projevit až za dvacet let, ale děti v metru zažily něco absolutně nenormálního.

V Praze a Bratislavě chodí matky po psychologiích třeba s blbostmi. Nechci to teď shodit, že nemáte s dětmi k psychologům chodit. Jen chci říct, že v metru mělo sedět sto psychologů. I takováhle pomoc by tam měla smysl.

Do stanice chodila lékařka, která ve filmu je. Ale ta sama nedokáže obsloužit patnáct set lidí.

Zrovna tohle možná v tom filmu nakonec tak moc není. Ty děti jsou takové šifry. Pobíhají po metru a vypadají docela šťastně. Nikita si ve filmu najde kamarádku Viki.

Bylo nám jasné, že všechny aspekty té reality tam nedostaneme. Chtěli jsme ale dostat do filmu i tu každodennost. A to, že přes všechnu depresi a dramatičnost války si lidé umí najít něco hezkého.

Celou dobu jsme přemýšleli, co lidé z války vidí, když sledují jen to zpravodajství. Zničené baráky, čísla mrtvých… ale divák nikdy nepozná, jaké to doopravdy je. Nikdy nebude bojovat na frontě, nebude zapojený do té velké historie. Na válku se dá nadávat, ale na Ukrajině si uvědomíte také to, že síla člověka je v tom, že dokáže zvládnout věci, o kterých si myslíme, že jsou nezvládnutelné.

Váš film je vlastně na to, v čem se odehrává, neskutečně něžný. Má v sobě něco útěšného. Pojďme se ale ještě vrátit k tomu, co jste zažívali se štábem. Zvládali jste přespat čtyři noci a víc už ne?

To se nedá vysvětlit, proč jsme to tam my nezvládali. Měli jsme luxusní pozici: věděli jsme, že se po natáčení sbalíme a odjedeme do Bratislavy. Furt máte v hlavě, že můžete odjet. Ostatní neměli kam jít.

A na Ukrajině se obyčejným lidem nežije nijak skvěle. Šetřili nebo platili hypotéky třicet let, celý život na něčem dřeli. Zničené domy pro ně znamenají, že všecko, na čem celý život makali, je pryč a už se to nevrátí. Je vám 45 a už nikdy se vám nepodaří dostat se tam, kde jste byli, čeho jste dosáhli. A nemyslím jen majetek. Válka vám rozbila vztahy.

Někdy jsem se za sebe styděl. Chodili jsme po městě v neprůstřelných vestách, začala houkat siréna, potkali jsme babičku, která tam venčila psa nálet nenálet. Poprvé jsme ve vestách vlezli i do metra. Cítili jsme se jako blbci. Přestali jsme je nosit, přišlo nám to absurdní, když je padesát procent města nemá.

Když jsme se dvakrát dostali do minometné palby, začali jsme je zase nosit. Prostě jsme to nedokázali vydržet víc než čtyři dny. Pak jsme museli zpátky na hotel. Vysprchovat se, vyspat se. V metru byly jen čtyři záchody.

Když už jsme byli na povrchu, jezdili jsme točit záběry na frontu. Bylo to stokrát nebezpečnější než v metru, ale my jsme si tam oddechli.

Protože jste byli venku.

Ano. Ten psychický tlak tam dole na vás dolehne. Když se na vás mračí tisíc lidí 24 hodin denně, tak se to na vás nalepí.

O tom se těžko mluví. Jednak víte, že točíte film. Musí mít hlavu a patu. S dětmi se dalo točit tak dvě, tři hodiny denně. Ony víc nezvládaly. Zbytek času stráveného společně jsme se dívali na počítači na pohádku nebo jsme něco vymýšleli. Chodili jsme jim také ven nakupovat, jak jsem říkal, měli jsme ty vesty.

Ten vztah tedy probíhal ve dvou různých rovinách. Věděli jsme, že film něco potřebuje, trochu jsme Nikiho dostávali do veselých scén. Ty jsme vytvářeli my. Proto říkáme, že film je hybrid. Nesnímali jsme observačně. Všichni lidé jsou z toho prostředí, ale třeba když Nikita píše deník, to byl náš nápad, abychom měli nějakou jeho reflexi války. Když ve filmu dítě mluví rozumně, vždycky poznáte, že to psal někdo dospělý. Pochopit tu dětskou logiku je hrozně těžké.

Nikita byl přirozeně uzavřený a teď už nezjistím, jestli to bylo válkou, nebo ne. Jeho máma říkala, že před válkou běhal po venku s kamarády a byl veselý. Snažili jsme se vytvářet situace, abychom ho rozptýlili. Doufali jsme, že je to oboustranně výhodné. Že my můžeme natočit film, ale že pro něj to také má nějaký smysl. V dokumentu je tohle jiné než ve filmu. Tam zaplatíte herce. V dokumentu musíte tomu člověku vnutit potřebu natáčení. To je těžké, protože to nepotřebuje.

Někteří novináři si z metra dělali safari. Na fotkách to vypadá dobře, hlava na hlavě. Novináři tam chodili ve vlnách. Na začátku války to lidé z metra vnímali pozitivně, protože si mysleli, že jim to nějak pomáhá v té situaci. Když s vámi ale mluví čtyřicátý novinář, už máte minimálně deziluzi. Ti novináři nevědí, že tam před nimi bylo spousty dalších. Chtějí informovat, burcovat svět. Ale vy, pokud jste objektem natáčení… Ta Nikitova kamarádka Viki byla na kameře oblíbená. Milé děvče nám poví smutný příběh. Udělala třeba sto rozhovorů. Někteří se naučili odpovídat jako profesionální herci. A novináři se bohužel ptají na to samé.

Měli jsme tedy dost podobný problém. Vypadali jsme stejně jako ostatní. Byl problém lidem vysvětlit, že si z toho neděláme atrakci. Velmi nám pomohlo, že jsme nosili jídlo pro domácí zvířata. Jsou to takové hlouposti….

Ale vyvoláte tím důvěru, chápu.

Když se dnes podíváte na to, jak vnímáme válku u nás, mám pocit, že se chováme trochu jako ti lidé v metru. Všechno nám to přijde normální. Říkame: nerozčilujte nás tím. Co vy na to? A jak to udělat, abychom válku vnímali stejně jako ty první dny?

To není možné. Také se nebavíme o tom, že každý den na evropských silnicích zemře denně pět set lidí, ale řešíme každé spadlé letadlo. Že člověka napadne medvěd. Lidský mozek zajímají dramatické extrémy. Když něco slyší každý den, tak se z dramatického extrému stane banalita. S tím nic neuděláte. Nejde o to, že závažnost těch věci není důležitá.

Proto je problém i s politickými kauzami. Když budete o politikovi tvrdit, že je zloděj, budete to dělat půl roku v kuse, lidi to přestane zajímat. Je třeba věci dávkovat tak, aby lidé zájem měli. Intelektuálové si musí uvědomit, že dělník, který chodí do fabriky a má tisíc vlastních problémů, nebude řešit, jak má chápat válku.

Kde je Nikita a jeho rodina teď?

V metru už nejsou. Vyšli z podzemí v prosinci minulého roku. Jejich rodinný dům je 300 metrů od stanice metra. Na konci ulice už byli Rusové. Teď jsou vytlačení za hranici, která je 35 kilometrů od Charkova, ale ten je každý den ostřelovaný. Nikita je pořád v situaci, kdy může být po něm.

Vzali jsme Nikitu i Viki s sebou do Benátek na festival. Nikdy necestoval letadlem, neviděl moře. Takže když se vracel zpátky, nebyl úplně nadšený. Viki se vrátila do Finska.

Nikita nám vyprávěl, že stanice metra se teď začaly využívat jako školy. Nikdo nechce riskovat, že by raketa spadla na školu a zabíjela děti.

Děti tady hrozně dlouho nechodily do školy. Už od korony. Jak jsem říkal, nedovedu si představit, co s nimi tohle všechno udělá. Co z nich bude za patnáct let za lidi.

Ivane, díky za rozhovor.