Denisa Barešová: Úzkosti se mnou budou vždy. Je lepší se jim postavit čelem

Do Varů přijela představit film Její tělo. Jedna z nejobsazovanějších hereček mladé generace mluví o ambicích, ale i o tom, jak je důležité umět říkat ne.

„Já prostě vím, co je pro mě nejdůležitější, vím, co mě dělá šťastnou a co mě dělá nešťastnou. Když dělám práci, která mi nedává smysl, tak prostě to herectví nebudu dělat,“ říká sedmadvacetiletá Denisa Barešová, nositelka Ceny Thálie známá ze seriálu Kukačky, minisérie Podezření, z filmů Promlčeno či Krajina ve stínu.

V otevřeném rozhovoru mluví o úzkostech i o podmínkách umělců: „Byla bych hrozně ráda, kdybychom byli bráni seriózně. Jako normálně pracující lidi, kteří se o sebe musí postarat. To, že je nezměřitelné okem, že pracujeme s emocemi, že je tady nemůžeme nakreslit, to mě někdy strašně bolí.“

Přijela jste do Varů představit film Její tělo (o natáčení filmu více zde, pozn. red.). První zprávy o něm vzbudily velký ohlas, všichni měli ze zápletky pocit, že to bude „porno“. Možná je dobré to uvést na pravou míru.

Určitě to je film o pornoprůmyslu, ale porno to není, není to erotický film. Je to o vrcholové sportovkyni, která se rychle stane vrcholovou pornoherečkou a velice mladá umírá na rakovinu. Ten příběh je inspirovaný reálnou osobou Andreou Absolonovou, která takhle započala svou skokanskou kariéru v půlce devadesátek a po přelomu tisíciletí se stala pornoherečkou. Ze své vlastní vůle, z radosti, z vášně. Já hraju její sestru, která stále žije, Lucii Absolonovou, skákala s ní, pak se rozešly, když Andrea změnila kariéru.

Byla to podobně náročná role, jaké jste hrála v posledních letech? Vybírala jste si myslím tvrdší charaktery. Jaká je vlastně tahle vaše postava?

Vychází z reálné osoby, ale není to vůbec její kopie. Celý ten film není životopisný, to bych ráda zdůraznila, je opravdu pouze inspirovaný příběhem Andrey Absolonové a rozhodně nekopíruje realitu. Lucie je o něco křehčí než postavy, které jsem hrála předtím. Má v sobě klid a zároveň je přísná. Z věcí si moc nedělá. Je hodně intenzivně a intimně vázaná na svou sestrou. Jejich vztah je velice členitý, zajímavý a hluboký a pro mě bylo strašně nové v tom, že já sama mám mladší sestru a je to můj nejbližší člověk na celém světě a byla jsem ráda, že můžu vlastně to sesterství hrát konečně ve filmu, v tomto pro mě bylo jiné a zajímavé.

Jak blízko má pornoprůmysl k herectví?

Kolikrát někdo řekne s humorem: „My jsme stejně takové ku*vy, my herci.“ (smích)

Zjednodušeně: Nabízíme sebe za peníze. Ale děláme to z vášně a z nějakého přesvědčení. To může člověk dělat i s pornem. Být prostě sex worker. V ideálním případě.

Nechci se ale na to takhle dívat, že jsem emocionální, prodejná „štětka“ (smích). Ale někdy se tak člověk cítí, když je naštvaný nebo se začne srovnávat s jinými profesemi. Kolikrát jsme jako herci nařčení, že jsme lháři, ale já to takhle nevnímám. Ráda bych to obrátila. Snažíme se dobrat pravdy.

Není to za moc velkou cenu? Nepřemýšlela jste někdy, že herectví je moc, že se moc musíte vydávat lidem, že byste se měla chránit?

Určitě. Přišlo to na mě s tím zlomem, kdy šly do televize poprvé Kukačky a moje kariéra dostala rychlost, začala jsem pociťovat slávu. Že mě lidé poznávají, že řeší, co dělám, jaká jsem, jak působím. Kdybych mohla slávu dát pryč, beru to. Vybrala bych si nemít veřejnou tvář.

Za herectví se platí určitá daň. Ale když vydávám sama sebe při práci v rolích, nikdy si neříkám, že je to na mě moc. Vždycky mě to strašně bavilo a myslím si, že jsem se nějak narodila dobře do toho, že dokážu pořád zůstat u sebe, nikdy mě žádná postava nepohltila, nikdy to nebylo silnější než já, že by se mi tvorba vymkla z rukou.

Co je ten moment, kvůli kterému to celé děláte?

Je to kouzlo okamžiku, které znám pořád spíš z divadla, kde mám větší zkušenosti než před kamerou — kdy jsem opravdu tam, v tu vteřinu přítomná, opravdu žiju ten příběh, nemyslím vůbec na nic jiného. Jde to s takovou přirozeností, že se v tom člověk rozplyne a je v tom tak svobodný, že si odpočine i sám od sebe.

Je to jako kdybych se objevila v nějakém časoprostoru, který má svá vlastní pravidla a naprosto jim rozumím a nemám pocit, že žije tu pravdu a je to fakt opravdu tady a teď v tom miluju úplně a nestává se to. Pokaždé.

Jsou inscenace, u kterých se to nestane nikdy. Někdy to tam třeba kolega cítí, ale já třeba ne. Ale když se sehrajeme a jsme na stejné vlně, tak je to něco neuvěřitelného.

Nacházíte podobné pocity i jindy? Často mluvíte o lelkování, o meditaci, myslím, že výsledek může být dost podobný.

Když chodím po horách, když jsem v přírodě. Když jsem v pohybu.

Jste jedna z nejobsazovanějších hereček naší generace, zároveň ale otevřeně mluvíte o tom, kdy je potřeba říkat „ne“, že je to stejně důležité, jako na nabídky kývat. Jak moc se ve vás perou ambice a potřeba se zachovat?

Ve mně už se to přestalo prát. Já prostě vím, co je pro mě nejdůležitější, vím, co mě dělá šťastnou a co mě dělá nešťastnou. Když dělám práci, která mi nedává smysl, tak prostě to herectví nebudu dělat. Když se v tom ztrácí ta vášeň, to fakt radši budu dělat něco jiného.

Nejobsazovanější herečka zní hrozně hezky, ale já jsem třeba rok nestála před kamerou. Přicházely nabídky, u kterých jsem věděla, že z nich nebudu šťastná. Taky jsem se teď dostala do bodu, kdy jsem musela udělat rozhodnutí, že jsem vzala kšeft, abych se o sebe finančně postarala. Mimo jiné také nastupuju po hrozně dlouhé době do angažmá, do Národního divadla. Hrozně se na to těším. Nešla bych do toho, kdybych nechtěla, ale peníze byly také jeden z důvodů, proč do toho jít. Jsem rok na volné noze, dělám jen divadlo a to zaplatí akorát složenky. Zásoby spoření jsou pryč.

Když jsem někdy dělala práci pro peníze, tak jsem ji vzala proto, abych se o sebe základně postarala. Ne proto, že by to byla taková částka, která by mi vyrazila dech. A v tom je velký rozdíl.

Registrujete dění kolem statusu umělce, zákona, který by měl narovnat základní pracovní podmínky pro umělecké obory? Veřejnost často říká, jsou to umělci, tak co naříkají? Jak to vnímáte vy?

Byla bych hrozně ráda, kdybychom byli bráni seriózně. Jako normálně pracující lidi, kteří se o sebe musí postarat. To, že je nezměřitelné okem, že pracujeme s emocemi, že je tady nemůžeme nakreslit, to mě někdy strašně bolí. Znovu a znovu budu poslouchat: „Tak buď ráda, že to můžeš vůbec dělat a že za to dostaneš ještě zaplaceno, co bys chtěla víc?“ Ohledně toho už nemám slov.

Musí se to změnit, zásadně se to musí změnit. Kultura je naší naprosto nedílnou součástí. Vyrostla jsem v rodině podnikatelů, kteří kulturu sledují, ale není nedílnou součástí jejich života. Mého je a nedokážu si to bez ní představit.

Kolikrát si říkám: „Co pro nás dělají hasiči, doktoři?“ Pak si ale vždycky uvědomím, jak umění hýbe s lidmi, jak mění životy. Nenadsazuji to. Když jde někdo do divadla, může mu to změnit život. Před čtyřmi lety jsem viděla seriál, který mi zásadně změnil život. Viděla jsem v něm člověka, který byl úplně stejný jako já. Koukala jsem se do zrcadla. Pomohlo mi to dostat se z něčeho, o čem jsem si myslela, že se z toho nikdy nedostanu. Byl to pro mě tak silný zážitek, že teď už nikdy na kulturu nedám dopustit. Zachránilo mi to život, nedělám si p*del.

Patricia Clarkson, herečka a členka hlavní poroty Varů, mluví o tom, že se Hollywood zásadně změnil. Otevřel se více ženským herečkám, filmařkám i příběhům. Myslíte si, že tenhle trend už došel i k nám?

Určitě jo, myslím si, že naše generace už to ani nevnímá jako trend, ale jako samozřejmost. Třeba Michal Blaško, který dělal Oběť, Podezření, atd., tak půlka jeho týmu jsou ženy, na našem filmu Její tělo je polovina žen. Myslím, že je to správně. Bohužel se na chvíli musí ženám dát trošku nuceně větší prostor, aby se to otevřelo. Nechci tady vůbec zabíhat do kvót, je to pro mě tak strašně složité, že bych k tomu tady teď něco nerada říkala, ale vidíme, že se to otevírá. Je tu čím dál tím víc fantastických českých producentek, vzpomeňte si na zásadní projev Pavly Kubečkové na Lvech.

Jaká je vaše herecká generace? Pořád frčí civilní herectví? O Kukačkách vám vaše rodina řekla: „Vždyť ty nehraješ, to jsi ty!“

Každý civilní herectví vnímá trošku jinak. Teď jsem se o tom bavila s jednou kolegyní, nejmenovanou herečkou, které si moc vážím lidsky i herecky, a pro ni je minimalismus a civilní herectví podvod.

Já k tomu mám trochu jiný přístup, ale to minimalistické herectví se dá strašně špatně použít. Ta naše generace, třeba mí spolužáci, Kryštof Bartoš, Filip Březina, Vojta Vodochodský, Jindřiška Dudziaková z Národního, většina našeho ročníku jsou úspěšní lidé ve své kariéře, aspoň já to tak vnímám.

Myslím si, že máme mnohem víc příležitostí. A po tom mém ročníku se rozjely VOD platformy, tím pádem se začalo dělat mnohem víc věcí, mnohem víc příležitostí pro mladé lidi. Jaká je to kvalita, to nechávám stranou. Ale to, že mnohem víc mladých herců dostane příležitost, přičichne si k tomu, vyzkouší si nové věci a dostane se do povědomí, to je skvělé.

Nebude problém ten ekonomický aspekt? O umění se tady 20 let, možná 30 let legislativně nikdo moc nestaral, musíte asi častěji brát role, které byste za jiných okolností a před nějakou dobu možná vůbec nebrala. Nemůže tady dojít k inflaci kvality? Nemluví o tom třeba vaši kolegové?

Se spoustou starších kolegů z divadla jsme si říkali, jestli bychom se neměli nějak hromadně postavit a zkusit si vydobýt lepší podmínky. Ale mám pocit, že jakmile jde o práci, tak z toho vždycky někdo ustoupí.

Kdybychom byli všichni pevní, tak jsme prostě nahraditelní. Když povstali dabingoví herci a chtěli lepší podmínky, tak se objevili další, kteří to dělali za stejných podmínek a nahradili je.

Takže máte chuť stávkovat, ale bojíte se, protože si myslíte, že budete nahraditelná i ve své pozici jedné z nejslavnějších hereček?

Jo, určitě.

To je trochu depresivní, ne?

Ano, je. Už jsem se jednou posnažila pro sebe vydobýt si podmínky, abych třeba mezi natáčením měla osm hodin volno a dostávala jsem scénáře včas, abych se stačila naučit a věděla vůbec, co hraju. A se zlou jsem se potázala. Producenti prostě řekli, že nejsou zvědaví na vrtochy mladé herečky, ať si mě agentka drží na uzdě a já jsem si řekla, tak dobře, tak to s nimi dotočím a s těmahle lidmi už v životě nechci pracovat. Děje se to čím dál tím víc. A rychlost, se kterou se to děje, je neúprosná. Filmaři a producenti si zvykli za covidu, že jde zmáčknout lidi, dělat za těch nejhorších podmínek. Něco z toho vyleze, diváci to budou mít nějak rádi, takže z toho tempa neustoupili. Umění nejde do pozadí, jde úplně do p*dele. Veškerá tvorba je zamáčknutá. Chodíte jenom něco říkat před kameru.

Je to strašně bolestivé. A mám obrovský strach o filmovou tvorbu u nás. Ale pořád se obklopuju lidmi, kteří to chtějí dělat pořádně, herci, režiséři, scénáristi. Ale také musejí pořád takzvaně „cutovat budgety“, protože nemůžou sehnat peníze, ale zároveň chtějí uspokojit svou touhu tvořit. Ve finále třeba kývnou na menší peníze, prostě už nebudou čekat na další evropský grant. Protože prostě už to potřebují uspokojit v sobě.

Přemýšlíte o tom, co byste dělala, kdybyste tedy nebyla herečkou?

Mám dobré vztahy v rodině a vím, že se o tyhle ty lidi vždycky můžu nějak opřít. Kdyby bylo nejhůř, můžu na půl roku zakotvit u nich a zjistit, co dál. Já jsem vždycky byla v těchto věcech velice zodpovědná, nikdy jsem to nenechala dojít do extrému, že bych najednou neměla peníze, neměla čím zaplatit nájem.

Gastro je další šílený svět, kde lidé vyhořívají a jsou tam strašné peníze. Ale vlastně k tomu mám velký vztah. Mám už brigádu v řemeslné cukrárně, dělám to, abych si vyčistila hlavu.

Věřím, že se učím rychle a že bych se dokázala dostat do spousty věcí, které bych mohla dělat. Prozatím bych mohla dělat rukama v cukrárně. Nevím, jak dlouho bych to vydržela, třeba by mě to po čase přestalo bavit. Ale zároveň se nutím nekoukat tak šíleně moc dopředu, protože to je také paralyzující. Vymýšlet 106 způsobů, jak se o sebe postarat. Mám v hlavě různé scénáře, může se stát cokoliv.

Také mi to dává svobodu v herectví. Neupínat se na to, že je to má jediná kariéra. Záleží mi na herectví strašně moc, ale nemůžu to vnímat jako svou jedinou cestu, bez které nemůžu žít.

Máte pocit, že jste se zbavila úzkostí?

Nezbavila. Myslím si, že vždycky budou se mnou. Ale naučila jsem se dělat kroky k tomu, abych se k nim nedostala. Naprosto zásadně to souvisí s únavou, s vyčerpáním, s tím, jestli mám doma uklizeno. Znám ty drobné věci, které mě rozhazují, i ty veliké, které musím jako řešit kontinuálně. Docházím už dva roky, dvakrát týdně na terapii, vlastně i kvůli tomu odmítám nějaké práce, protože vím, že toho nemůžu kombinovat tolik najednou. Myslím si, že jsem teďka mnohem lepší, panickou ataku jsem neměla fakt dlouho, což je super, ale zase vím, že někdy na mě může prostě skočit zezadu. Snažím se to dělat tak, abych se k té úzkosti otáčela tváří v tvář. Podívala se na ni, řekla si, jestli se jí mám zkusit vyvarovat, nebo ji k sobě nechat přijít.

Míváte to někdy z externalit typu: Stav světa?

Nejvíc. Strašně moc. Hledala jsem psychiatrickou pomoc, když začala válka na Ukrajině. To už byl poslední hřebík do rakve, kdy jsem potřebovala hodně velkou pomoc. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, několik let. A tady už to bylo úplně neuhlídatelné, už pro mě svět byl tak neuchopitelný a nepochopitelný, ocitla jsem se v takové změti, že prostě nebylo cesty ven.

A klimatická krize je něco, co mi moc přitěžuje. Jako kdyby to tady takhle vedle mě pořád chodilo. Můj terapeut, když o tomhle začnu, mě od toho vždycky tahá pryč. Říká, že to jsou pořád věci ve mně, že mluvím o obecnostech, a snaží se dostat ke středu, ke mně.

Co vám teď dělá radost?

Že mám měsíc volno, že mám zítra a pozítří úplně tady na festivalu volno, že budu chodit na filmy, dělá mi hroznou radost moje cukrárenská brigáda, pojedu na týden s kamarádkami z gymplu na dovolenou k moři. Takže mám takové hezké výhledy a mám super výlet. Budu točit debut s Ondřejem Hudečkem v srpnu na Moravě. Těším se na práci, což se mi hrozně dlouho nestalo, také proto, že jsem si sama procházela něčím v sobě a musela jsem se dostat do nějaké psychické pohody. Došlo mi po pěti letech, že mě to zase znovu začíná bavit a naplňovat.