David Lynch byl králem postmoderny, s ním esteticky umírají i 90. léta

Byl absolutní originál. David Lynch patřil k těm filmovým režisérům, u nichž lidé znají nejen jméno, ale vědí také, jak vypadá, dokonce jak zněl tón jeho hlasu – lehce skřehotavý, a přesto konejšivý. Existují i fanoušci a fanynky, kteří dokážou citovat desítky jeho poeticky záhadných výroků. Vyčníval svou nezaměnitelností natolik, že podle jeho příjmení bylo odvozeno adjektivum „lynchovský“, a dá se říct, že jeho styl napodobuje či na něj navazuje již několik filmařských generací, včetně jeho dcery Jennifer Lynch. Byl nejenom režisérem, ale i scenáristou a výtvarníkem, občas si dokonce složil k vlastnímu filmu i hudbu nebo vedl kameru. Byl jedním z posledních velkých auteurů – oněch až božsky nadaných géniů, kteří měli nad svými díly většinou absolutní kontrolu.

David Lynch nebyl řemeslník, jenž by točil kasovní hity, přesto se na jeho filmy lidé dívají opakovaně, snad proto, aby jim porozuměli, i když se jim na vědomé rozumové úrovni porozumět nedá. Lynch patří k oněm nezpochybnitelným klasikům, kteří nikdy nevyhráli Oscara ani Zlatý globus. Býval sice nominován, ale vždy o něco předbíhal dobu a oceňován byl až zpětně – čestného Oscara za celoživotní dílo dostal v roce 2019.

Když ovšem poprvé v roce 1990 vyhrál Zlatou palmu v Cannes se snímkem Zběsilost v srdci, byl to skandál. Snímek působil tak vulgárně, nevkusně a kýčovitě, že se proti němu tradicionalisté měli potřebu vymezovat. Přitom jeho záměrem bylo pohrávat si s kýčem a hnusem a propojit v něm kategorie vysokého a nízkého, drsnost i ironii, přesně v duchu probíhající postmoderny. Tato brutální gangsterská romance, v níž stříkají mozky, končí šťastně v duchu technicolorových muzikálů. V 60. a 70. letech by ústřední dvojice dopadla antihrdinsky, rozstřílená na cimprcampr jako Bonnie a Clyde, u Lynche se líbají v dopravní zácpě a z nebes na ně dohlíží kouzelná víla, což vyvolává tak nesourodou směsici pocitů, že člověk netuší, na co se to dívá a zda má být dojatý, nebo se smát, nebo celé dílo odmítnout.

Samozřejmě že už předchozí Lynchův film Modrý samet (1986), kde hlavní hrdina nalezne v trávníku uříznuté lidské ucho, naznačoval něco o tom, že se v těchto příbězích může stát téměř cokoli, ale tady ještě autor neprovedl úplné vyšinutí ze žánru a neříká nám o fikci, abychom ji nebrali vážně. Modrý samet byl perverzní thriller v tom duchu, v jakém by natáčel Alfred Hitchcock, kdyby byl ještě naživu. Film jde vyložit přímočaře pomocí psychoanalýzy a soustředí se na fetiše a temné stránky lidské duše. Už tady Lynch pracuje s motivem amerického maloměsta, které září na povrchu zdánlivou idylou, pod níž se ale dějí strašlivé věci.

Nápad propojit estetiku kýčovitých mýdlových oper s děsivou mysteriózní detektivkou rozvíjel dále v přelomovém seriálu Twin Peaks (1992), jímž vlastně započala nová éra televize a vytvořila se vrstva tzv. quality TV – děl pro fajnšmekry, kdy mnoho epizod umožňuje experimentovat s vyprávěním, jeho vážností, rovinami reality a času.

Lynchův zájem o podivné věci nemá kořeny v nějakých traumatech z dětství, spíše v pečlivém introvertním pozorování svého okolí a zálibě v pitvání tkání. Začal se žábami a skončil s pitváním samotné tkáně vesmíru. Bezpochyby byl trochu divné, ale především vnímavé dítě a vždy byl dobře napojený na své vnitřní pocity a snové zážitky. Jeho schopnosti uchopovat realitu totálním způsobem prohloubila i letitá praxe s transcendentální meditací. Lynch nikdy nemusel užívat drogy, aby se spirituálně dostal tam, kam většina lidí zavítá jenom v intoxikovaném stavu.

On sám o sobě tvrdil, že výtvarně vychází hodně ze surrealismu a expresionismu, ale začal tvořit v době, kdy se avantgarda stávala banalitou a byla běžnou součástí reklam, videoklipů a popkultury. Lynch tedy vtáhl do svého vidění světa právě i pokleslé popkulturní prvky a přetavil je v druh ironického umění.

Jako jeden z prvních uchopil retro nejen jako novou módu, ale uvědomil si, že žádná skutečná móda už neexistuje, že vše je jenom návratem starého a že vedle sebe existuje tolik mód, že jsme samotné pojetí módnosti překonali a žijeme v postmoderně. Jedná se o dějinný stav, kdy přestal fungovat vývoj a žijeme v jakémsi zacyklení a zamžených vzpomínkách na minulost, jež se ovšem nevrací ve své slávě, lesku a čistotě, ale především v monstrózní podobě – hororové noční můry nebo umělého kýče. V Lynchových filmech jako bychom vstupovali do starých dobrých časů, ale vše je temnější a rozmazanější. Děj filmů není přímočaře napínavý, ale logika se ztrácí v jakémsi snovém labyrintu. Minulost, přítomnost a budoucnost splývají, postavy mění svou identitu, existují zdvojeně, trpí ztrátou paměti a nahrazují ji umělými náhražkami. V jeho posledních snímcích Mulholland Drive (2001) a Inland Empire (2006) už ani nepoznáme, co je bazální rovina příběhu o herečkách a co je natáčením filmu ve filmu.

Ledacos z toho, co Lynch vytvořil, se na první pohled může jevit jako samoúčelný naschvál či nerozluštitelný chaos. Ale fakticky autor dělá to, že v určitých bodech, kde by klasické vyprávění poskytlo přesnější informace, vymyslí něco, co interpretaci naopak komplikuje a otevírá. Jeho filmy nejsou určené k tomu, abychom je přečetli a rozluštili a přiřadili nějakým symbolům určité významy. Pozdní Lynchovy filmy (Ohni se mnou pojď, Lost Highway, Mulholland Drive, Inland Empire a třetí řada Twin Peaks z roku 2017) slouží k tomu, abychom si u filmů, jež jsou obrazem nevědomí nebo obrazem všech dimenzí vesmíru, dokázali netrvat na jednoduché logice, abychom se přestali snažit mít kontrolu nad světem. Teprve potom náš mozek zažije osvícení, svobodu a klid. Zůstávají tu, pochopitelně, Lynchovy rané filmy – děsivá Mazací hlava (1977), asi nejkonvenčněji vyprávěný Sloní muž (1980) a nepovedená adaptace sci-fi románu Duna (1984) – ale i v nich se vypráví o tělesných deformitách a mutacích, o tom, co nás děsí, že se stane nám, našim dětem nebo potomkům v daleké budoucnosti. V mnoha Lynchových filmech najdeme lidi s duševními poruchami, s amputovanými končetinami, neslyšící, nevidomé – je tu vždy balancování na hraně strašení a soucitu; tyto filmy nás různými způsoby učí přijímat jinakost a připravovat se na nepředvídatelnost života.

Kdokoli někdy četl nebo zhlédl rozhovor s Davidem Lynchem, musel být vždy fascinován, jak tento autor prozkoumávající lidskou temnotu byl neobyčejně laskavý a pozitivně smýšlející člověk, zcela odlišný od svých hrdinů, antihrdinů i padouchů. Byl skutečně tím, komu se podařilo sublimovat vše vnitřní negativní do umění, kdo se tvorbou očistil a duchovně vyrostl. Jestliže Franz Kafka popsal absurditu moderního byrokratického světa, David Lynch, jenž dlouho plánoval zfilmovat Kafkovu Proměnu, byl filmovým romanopiscem, básníkem a světelným malířem postmoderního světa, v němž nás ubíjí nekonečné formy rozptýlení a zábavy. Oproti moderní éře, kde v detektivkách racionálně rozluštíme záhadu, v Lynchových filmech zůstává mysterium absolutní. Sám Lynch nerad mluvil o svých filmech jako o společenské kritice a neviděl v nich nic politického. To ale neznamená, že podoba těchto děl není dobovou atmosférou ovlivněná a zároveň že jejich síla je zcela nadčasová.

Páteční vlogy o počasí. Miniaturní dárečky od Davida Lynche budou chybět.

Poměrně často se jde setkat s tím, že Lynch popisuje reaganovskou Ameriku 80. let, která viděla svůj ideál v 50. letech. Sám Reagan vlastně razil retro politiku a s ním se vracela i retro poetika, chápání Ameriky jako světa bílých plůtků a zastřižených trávníků před domem. Lynch tento svět lehce karikoval coby druh lži, a když nastával přechod v průběhu 90. a nultých let do digitální éry, začali v jeho filmech vylézat démoni z mediálních děr – videokamer, internetu, ale i jiných černých skříněk. Spiknutí proti lidstvu je až metafyzické, jako by nám sám bůh naznačoval, že stvořil vesmír jako omyl, vtip či past. V současné době a s jistým odstupem chápeme Lynche spíš jako někoho, kdo našemu chaotickému světu uděluje řád. Stal se hrdinou memů a vtipů. Nalepte si na okno průhlednou samolepku „directed by David Lynch“ a všechno vám bude najednou dávat smysl. V posledních dvou dekádách jsme se bohužel posunuli natolik, že „lynchovina“ už není nadsázkou, ale všichni žijeme v nedokončeném filmu Davida Lynche. To, co dřív děsilo, se samo stalo retrem a spíš nás chlácholí. Se smrtí tohoto režiséra esteticky skončila 80., 90. a nultá léta. My všichni, kdo jsme na jeho filmech vyrostli, se teď cítíme, že umřel někdo, kdo nás učil vidět.