Další Kundera už nebude. Doba velkých spisovatelů je pryč, říká kritik

„Kdyby Nobelovu cenu dostal Milan Kundera, Salman Rushdie nebo Philip Roth, tak to nikoho nevzruší, protože to jsou jednoznačně výborní autoři, a sama cena by tak zůstala v pozadí,“ říká Miroslav Balaštík k věčné otázce na ocenění Milana Kundery. Rozhovor vznikl večer poté, kdy přišla zpráva, že spisovatel zemřel ve věku 94 let v Paříži.

Jak jste se cítil, když jste se dozvěděl o smrti Milana Kundery?

To byla samozřejmě hrozně smutná zpráva, i když už delší čas jsem věděl, že to s Milanem Kunderou není úplně dobré a myslel jsem na to několik posledních týdnů. Jasně, člověk se může chlácholit tím, že jako autor je nesmrtelný a že tady jeho knihy budou pořád, že odchází jenom tělo, nebo si říkat něco takového, ale i když jsem se s ním v duchu loučil od našeho posledního setkání loni na konci léta, tak mne to hodně zasáhlo. Ale hlavně jsem myslel na jeho manželku Věru, která se pro něj naprosto obětovala. 

A o čem jste před rokem mluvili? Jaký jste vlastně měli vztah? 

Byli jsme přátelé a myslím, že ani on k tomu víc neřekl. Telefonovali jsme si a vídali se každý rok. Ale asi vás zklamu, z našich posledních hovorů si nepamatuju žádné moudro, které bych mohl předat dál. Když si vzpomínám na ta první setkání v jedné pařížské restauraci, byl jsem přesně v té pozici, že jsem se neustále vyptával na to, jak psal a jak co myslel, a on mlčel a objednával pořád další a další ústřice, jen aby mi zacpal pusu a na ty otázky nemusel odpovídat. Když jsme jich snědli asi dva tucty, tak mi řekl, že už nemůže, abych toho nechal, že v románech je vždycky víc, než co je schopen k tomu říct jejich autor. Samozřejmě jsme si o literatuře povídali pořád, ale stále víc taky o těch všednodenních banalitách, kdy už nemáte pocit, že mluvíte se světovým spisovatelem, ale kamarádem.     

Kdy jste se setkali poprvé? 

Seznámili jsme se v roce ’97. Napsal jsem mu dopis coby šéfredaktor časopisu Host, že bych chtěl, aby s námi spolupracoval. Nepřikládal jsem velkou naději tomu, že by mi odpověděl, ale říkal jsem si, že když chceme být nejlepší literární časopis, tak holt napíšu tomu nejlepšímu spisovateli… Kupodivu asi za čtrnáct dní zazvonil telefon a tam se ozvalo: „Tady Kunderová, zapněte si fax.“ Předpokládal jsem, že to je manželka básníka Ludvíka Kundery, se kterým jsme byli v kontaktu, ale vyjel mi dopis od Milana. Psal, že se mu Host líbí a že pro nás přeloží některé svoje eseje, jen jsem musel slíbit, že nikdy nedáme jeho fotku na obálku.

Pak jsme si začali telefonovat a asi po roce mi řekl: „Tak mám pro vás špatnou zprávu, budeme se muset konečně potkat, jedu do Brna.“ Setkali jsme se v hotelu International s ním a s jeho paní Věrou, které jsem přinesl růže, o které se tehdy popíchala (takové banality vám prostě utkví). Byl tam ještě jejich velký kamarád Tomáš Sedláček z rozhlasu a překladatelka Nora Obrtelová. 

Nejlepší časopis chtěl nejlepšího spisovatele… Ale proč byl přesně Kundera nejlepší? 

Samozřejmě vždycky záleží na tom, jaká si zvolíte kritéria. Je to jediný český autor, kterého dnes čtou miliony po celém světě. Autor, kterého znají téměř všichni, kdo se o literaturu nějak zajímají a o kterém byly napsány snad stovky monografií a tisíce studií. A pro mě osobně to byl nejdůležitější autor i v tom smyslu, že jsem jeho knihy hltal. Mám pocit, že každý, kdo čte Kunderu, tak má někdy chuť napsat román. Mě v tomto uhranula Nesmrtelnost, nejen brilantním přemýšlením o světě a o dějinách, ale hlavně tím, že to je román o tom, jak vzniká román. Ta mnohokrát připomínaná úvodní scéna s gestem, ze kterého se zrodí postava Agnes, mi přišla, jako by autor vzal čtenáře za ruku a pak společně s ním procházel příběhem a společně s ním se divil těm situacím a společně s ním o nich přemýšlel. A mně to připadalo strašně snadné, že se dá takto psát román a strašně důležité, protože tím člověk něco důležitého objevuje.

Samozřejmě je to dokonalá vypravěčská strategie, autor si vodí čtenáře, jak potřebuje, ale přesto jsem tomu rád podlehl a říkal jsem si, že román není žádné mystérium, které by na čtenáře bylo sesláno, aby ho obdivoval, ale něco, co se děje, když člověk přemýšlí o světě a chce se v něm orientovat a vidět sám sebe. Nadneseně řečeno ukázalo mi to moc literatury a „snadnost“ toho, jak s ní zacházet. Obojí byla samozřejmě iluze, ale zcela uhrančivá a jsem rád, že jsem jí podlehl.

Není chyba, že Kundera nikdy nedostal Nobelovu cenu?

Pro mně to není ocenění literatury. Myslím si, že Nobelova cena se zabývá hlavně sama sebou a rozhodnutí poroty jsou politická, kontroverzní nebo zcela nepochopitelná, aby vyvolávala debaty o tom, jestli si ji laureát zasloužil a proč ji dostal. Kdyby ji dostal Milan Kundera nebo Salman Rushdie nebo Philip Roth, tak to nikoho nevzruší, protože to jsou jednoznačně výborní autoři, a sama cena by tak zůstala v pozadí. Naopak kontroverzní rozhodnutí vždycky zviditelní cenu.

Kundera ji ale podle mě měl dostat už v 80. letech za Nesnesitelnou lehkost bytí a esej Únos Západu, protože tím ovlivnil nejen literaturu, ale i politické dějiny. Jeho role při objevení střední Evropy a Československa jako prostoru, který kulturně patří k Západu a není součástí východního impéria, byla zcela zásadní. Myslím, že tehdy ji měl dostat spíš než Jaroslav Seifert a komunistům by to způsobilo asi ještě větší mrzení. I když samozřejmě tohle potěžkávání, jestli ten, nebo onen, nijak nesnižuje poezii Jaroslava Seiferta.

O Kunderovi se říká, že byl vedle Havla nejslavnějším Čechem ve světě. Čte se ale ještě? 

Na to asi nedokážu exaktně odpovědět. Asi to bude v každé zemi jiné. U nás se čte, protože tady ještě všechny knihy nemáme, takže je jasné, že když Anna Kareninová přeloží další jeho francouzský román, je to vždycky událost. I když učím na univerzitě, je Kundera jeden z autorů, kterého studenti čtou a mají potřebu o něm mluvit. Na rozdíl od Bohumila Hrabala a dalších českých klasiků, ze kterých znají jen obsahy ze stránek „jak prolézt při maturitě“. 

A kdo vlastně v Česku čte Kunderu? 

To byste se musel zeptat Jiřího Trávníčka (expert na čtenářství, pozn. red.), ale fakt, že jsou jeho nově vydané knihy vždycky mezi bestsellery ukazuje, že se čte hodně. Jiná otázka je, jak mu čeští čtenáři dnes rozumějí, z čehož měl Milan Kundera podle mne vždycky trochu obavy a byl to asi i důvod, proč tak dlouho odkládal vydávání svých knih u nás, když už na celém světě byly k dispozici.

Jak Kunderovi rozumějí mladší generace, oproti těm starším? 

Ten rozdíl je podle mne ve vnímání historických a politických reálií, se kterými mají starší generace přímou životní zkušenost, a v tom, že také víme mnohem víc o životě Milana Kundery. To není možné nikdy úplně vymazat z hlavy, zakázat si to, abychom těm historickým souvislostem nepřikládali váhu a nepolemizovali s nimi tak jako třeba Milan Jungmann, když v osmdesátých letech kritizoval Nesnesitelnou lehkost bytí, že neodpovídá životu v disentu a že politické opozici takový výklad škodí. Samozřejmě to byla politicky velmi vyhrocená situace, ale stejně se v recenzích románu Život je jinde kritici ptají, jestli se tou knihou autor nevyrovnává se svými hříchy z období vlastního oslnění komunismem. Takové otázky si čtenáři jinde na světě nekladou a nekladou si je už ani mladší generace, pokud mám možnost je sledovat. Tahle rovina přirozeně postupně mizí, jak se události, o nichž píše, vzdalují v čase.

Asi nejznámější kritickou interpretaci Kundery má na svědomí spisovatel Jan Novák. Co jste na tuhle knihu říkal? A proč tu zároveň ještě není nějaký protipól? Nebudeme muset, co se chápání Kundery týče, udělat ještě spoustu práce? 

Velmi pěkně o tom mluvil Aleksander Kaczorowski, který říkal, že jsme si toho Nováka vlastně zasloužili, když česká literární věda a publicistika nebyla za třicet let schopná vyprodukovat nějakou relevantní monografii o svém nejsvětovějším autorovi. Na tom Novákovi je pozoruhodné, kolik faktů dokázal o Kunderovi shromáždit, a jak naivně nebo spíš účelově je pak interpretoval. Bylo by to vlastně až směšné, pokud by nešlo o obviňování reálného člověka. Ale to bylo možné právě proto, že tady není žádná relevantní monografie a že po ní přirozeně existuje poptávka, na kterou Novák reagoval.

Přijde někdo podobně velký jako Kundera? Nebo je doba takových autorů a autorek už pryč?

Já se obávám, že doba velkých spisovatelů, kteří by byli nejen romanopisci, a zároveň ti, kteří o románu uvažují jako o formě, která je důležitá filozoficky a společensky, a kteří jsou schopní vstupovat do intelektuálních debat o světě a politice, že taková doba minula. Že takové očekávání od literatury dnes společnost nemá, a proto nevyrůstají ani autoři, kteří by takto psali a přemýšleli o světě. A taky se politicky angažovali jako Milan Kundera v šedesátých či osmdesátých letech, kdy tady byl skutečně hybatelem politických změn.

Máme hodně dobrých autorů, ale nevnímáme spisovatele jako intelektuální autority, od nichž bychom očekávali i názory na spoustu jiných věcí než jen jestli si Jeníček vzal tu Mařenku. A přitom si opravdu myslím, že řada českých autorů jsou mimořádně inteligentní a dokáží psát o politice i společnosti, jako třeba Radka Denemarková. Která to ovšem dělá v zahraničí, kde se to od autorů očekává a kde jejich hlas má autoritu. Přál bych si, aby se právě tohle změnilo. Aby spisovatelé více psali taky eseje o literatuře, o tom, jak příběhy psát a co vlastně literatura znamená v dnešním světě, a aby jim společnost naslouchala.