Další film o roce 1968? Nejdřív jsem obrátil oči v sloup, říká Vodochodský

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V dobovém snímku Vlny ztvárnil čerstvý třicátník Vojtěch Vodochodský technika Tomáše, který během pražského jara nastoupí do Redakce mezinárodního života v Československém rozhlase. Přestože se od politiky na rozdíl od novinářů snaží držet dál, sehraje nakonec v příběhu stěžejní úlohu. „Neměl to být a priori charismáč, ale spíš šedá myš, která se v hrdinu promění až pod vlivem okolností. Ukazuje, že i malí lidé můžou dělat velké věci,“ říká herec.

Film Vlny už se dočkal vřelého přijetí na festivalu v Karlových Varech a režisér Jiří Mádl věří, že by se mohl stát i jedním z letošních hitů v českých kinech. Jak období kolem premiéry prožíváte?

Je to takový klid před bouří. Zároveň mám pocit, jako by ta bouře nastala už ve Varech. Uvedení na festivalu bylo tak pompézní a ovace tak obrovské, že jsem měl pocit, jako bychom premiéru měli už za sebou. Až postupně mi začíná docházet, že opravdová premiéra bude až v půlce srpna. Samozřejmě jsem zvědavý, kolik diváků na Vlny přijde a jak na ně budou reagovat. Je to jako kámen, který na mně leží, a doufám, že brzo spadne.

Umím si představit, že po úspěchu na festivalu může herec snadno propadnout bezbřehé euforii a cítit se nepřemožitelně.

Sám to tak nemám. Jsem hodně kritický, k sobě i k projektům, na kterých dělám. Spíš konstruktivně než v negativním slova smyslu, zůstávám zkrátka nohama na zemi. Úplnou extázi, kdy bych si říkal, že jsme natočili skvělý film a já jsem podal skvělý výkon, mi moje povaha nedovolí.

Vlny jsou na české poměry velkolepá, nákladná dobovka a Jiří Mádl neskrývá, že na place bývá nervák. Zažil jste s ním během natáčení hodně stresových situací?

Jirka je typ nerváka, který stres drží v sobě. Nikdy jsem neviděl, že by byl na ostatní nepříjemný, nedej bože že by na někoho zařval. Je to spíš precizní perfekcionista, který chce všechno ideálně zvládnout podle plánu, než že by přispíval k tomu, aby na place vládla nervozita. I když jsme na české poměry měli nadstandardní počet natáčecích dní, byly samozřejmě i dny, kdy jsme nestíhali a museli jet přesčas. Člověk ždímal emoci pořád dokola a furt to tam nebylo. Dělo se to ale málokdy.

Pro vás to byla první hlavní role před kamerou a hned v takhle velkém filmu. Měl jste před natáčením respekt?

Měl. Točit jsme ale začínali skoro až rok poté, co jsem se dověděl, že jsem roli dostal. Měl jsem tím pádem dost času, abych se na ni mentálně připravil. Já jsem to ale podvědomě spíš upozadil a dělal jsem, že žádné Vlny neexistují. Říkal jsem si, že je říjen a točit budeme stejně až v dubnu, tak nemá smysl se zbytečně stresovat. Čím víc se pak natáčení blížilo, tím víc jsem měl tendenci si postavu napříč scénářem mapovat, a když konečně došlo na první natáčecí den, už jsem se na něj spíš těšil.

Vlny se vrací do období pražského jara, které je samozřejmě vděčné. Zároveň se ale nabízí otázka, jestli se česká kinematografie námětům z totality už nevěnovala přespříliš a jestli mohou být obzvlášť pro mladší generace ještě něčím zajímavé. Jak to vidíte vy?

Když jsem se dozvěděl, v jakém období se Vlny odehrávají, nejdřív jsem obrátil oči v sloup. Byl jsem skeptický, nedokázal jsem si představit, co nového bychom ještě o době pražského jara mohli říct. Jakmile jsem se ale začetl do scénáře, pochopil jsem, že to je úplně jiný příběh, než jaké byly doteď vyprávěny, jak obsahem, tak formou. Sám jsem si osmašedesátý rok donedávna spojoval hlavně s okupací, vnímal jsem ho spíš šedivou optikou a úplně zapomínal, že lidé zažívali i radost. Vlny do toho období podle mě naopak vnáší světlo, skrze příběhy novinářů neukazují jen depresi, ale i lidskost. Zároveň zachycují relevanci rozhlasu v tehdejším kontextu.

Jiří Mádl se o zlomovém roce 1968 rozhodl vyprávět z pohledu novinářů Redakce mezinárodního života v Československém rozhlase, aby se vyhnul poraženectví, k němuž české filmy o dobách komunismu někdy sklouzávají. Chtěl ukázat, jak důležité pro nás byly v minulosti elity, přišlo mu, že si jich nevážíme tolik, jak bychom měli. Přemýšlel jste nad příběhem novinářů i z téhle perspektivy?

V kontextu filmu jsem nad tím zatím neuvažoval. Otázku, co pro dnešní společnost znamenají elity nebo autority, si ale pokládám dlouho. Přijde mi, že když se podíváme na současnou politickou scénu, ať už českou, nebo zahraniční, lidí, kteří by nám mohli být vzorem, je tam čím dál míň. Nebo jsou osobnosti na té takzvaně dobré straně čím dál míň výrazné. Jasně, Trump nebo Babiš výrazné osobnosti jsou. Těžko je ale můžeme nazývat zdrojem pozitivní inspirace. Hrdinové nám chybí.

Když pomineme autority na politické scéně, vidíte dnes nějaké hrdiny mezi novináři?

Pro mě je to třeba Janek Rubeš, který dělá investigativní novinařinu na vlastní pěst. Chodí po městě s kameramanem a konfrontuje šmejdy, kteří v Praze okrádají turisty i místní. Ať už jde o taxikáře, ruličkáře s falešnými penězi nebo lidi, kteří pomocí korupce a lobbingu načerno provozují hospody, které nemají právo provozovat. Natvrdo po nich jde, i za cenu toho, že mu vyhrožují. Jen ať je takových novinářů co nejvíc.

Vraťme se ještě k Vlnám. Sám ve filmu hrajete technika Tomáše, který se snaží komunistický režim zbytečně neprovokovat, v jednu chvíli s ním dokonce kolaboruje, ale v rozhodující situaci se proti němu vymezí. Jak jste si k postavě, která do příběhu vnáší klíčové morální dilema, hledal cestu?

Docela těžko. Postava Tomáše pro mě byla do poslední chvíle nejednoznačná. Celé natáčení jsem sváděl boj s tím, kdo to vlastně je. Zatímco moji kolegové hráli hrdiny, kteří měli reálný předobraz, já jsem dostal smyšlenou roli technika, obyčejného kluka, jednoho z mnoha. Ta postava jsou všichni a zároveň nikdo. Přitom měla celý příběh táhnout. I Tomáš tedy musel být něčím osobitý, jenom na něj nešlo jít zvnějšku. Spíš jsem na sebe musel nechat působit emoce, které prožívá, a nějak je s ním odžít.

Je pravda, že postavy Milana Weinera, Věry Šťovíčkové nebo Luboše Dobrovského si diváky okamžitě získají svým charismatem, kdežto Tomáš působí spíš jako antihrdina.

Což byl záměr, Tomáš neměl ničím vyčnívat. Neměl být a priori charismáč, ale spíš šedá myš, která se v hrdinu promění až pod vlivem okolností. I když může být pro diváky zpočátku těžší se na něj napojit, o to uvěřitelnější pro ně myslím nakonec může být. Ukazuje, že i malí lidé můžou dělat velké věci.

Před hlavní rolí ve Vlnách jste zazářil také v mysteriózním dramatu Arvéd, minisérii Iveta, drogové jízdě Banger. nebo nekorektní komedii Párty Hárder: Summer Massacre, což jsou hodně rozmanité projekty. Ve kterých žánrech jste se cítil jako ryba ve vodě a které pro vás naopak byly hereckou výzvou?

Pro mě je herecká výzva všechno. Pokud se nevracím k seriálové roli, kterou jsem předtím hrál třeba už půl roku, a čeká mě nový projekt s novými lidmi, začínám vždycky úplně od nuly, ať už jde o kterýkoli žánr. Jasně, zkušenosti vám dodávají nějaké sebevědomí, zjišťujete, co funguje a co ne. Ani ostřílení herci, kteří to dělají 20 let a dostávají České lvy, ale nové role nezvládají levou zadní. Chemii s režisérem, hereckými kolegy i se svou postavou musíte hledat pořád znova. Úplně nejtěžší jsou pro mě paradoxně epizodní role v seriálech, kde člověk vstupuje do rozjetého vlaku.

Vážně? Čím jsou pro vás tak náročné?

Představte si, že se točí třeba osmidílný seriál pro Českou televizi, celkově to vychází na 120 natáčecích dnů a já tam mám jenom tři dny. Zároveň ale hraju velkou roli v jednom konkrétním díle, třeba kriminalistu, který tajně dealuje trávu, takže si postavu musím promyslet, aby byla uvěřitelná. Jenže na to není čas. Když nemáte hlavní roli, dokonce ani výraznou vedlejší roli, očekává se, že přijdete na plac a nasázíte tam všechny obrazy, ve kterých vystupujete. Že se naučíte těch 30 stránek textu a pak je tam nakropíte, aniž by se s vámi kdokoli bavil o tom, jak by si postavu představoval. A ještě přicházíte do cizího týmu lidí a nemáte prostor se s nimi otrkávat. Tohle jako trémista nesnáším.

Před natáčením Vln se ale, pokud vím, zkoušelo hodně, takže jste teď asi rozmlsaný.

To je pravda, v jednu chvíli už jsem si začal možná až moc vyskakovat. Ptal jsem se, jestli bych nemohl dostat odpočívárnu, kde bych měl svůj klid, což bohužel neprošlo. Z hlediska zkoušení to byl ale velký komfort. Jenom nesmí jít zkoušky na úkor herecké spontaneity. Když jsem Vlny viděl, přišlo mi, že se mi v některých scénách trochu vytratila, i když to diváci asi nepoznají. Najít tu správnou energii je důležité, před kamerou ale musíte na zkoušky zase zapomenout a odžít si všechno od začátku.

Zmínil jste epizodní role v seriálech. Může se dnes mladý herec vůbec uživit bez nich?

Jde to blbě. Na druhou stranu jsou mezi námi i takoví hrdinové, kteří po DAMU dostávají nabídky na jistý typ seriálů, ale radši si najdou brigádu. Kdyby ty role vzali, měli by třeba na dva roky vystaráno, ale protože chtějí být jen v dobrých projektech, rozhodnou se na ně počkat. To mi přijde husté a někdy si říkám, že jsem to taky mohl udělat. I když jsem to ale neudělal, věřím, že mi to jméno nijak zásadně nepoškodilo.

A teď už jsem se dostal do fáze, kdy se radši na nějakou dobu uskromním, než abych šel do jakéhokoli projektu, jen abych si vydělal. To si pak připadáte trochu jako prostitutka. Víte, že to není důvod, proč jste šli herectví studovat, že to není něco, čím se chcete prezentovat. Pro 90 procent herců včetně mě je to ale někdy nevyhnutelné, musíte hledat kompromis.

Jak jste na tom s nabídkami teď? Rýsuje se nějaký zajímavý projekt, nebo po Vlnách nastalo hluché období? Od některých vašich kolegů jsem slyšel, že měli o práci nouzi třeba i po ocenění na Českých lvech.

To se říká, že Český lev je prokletí. Zítra mě zrovna po půlroční pauze čeká první natáčecí den Specialistů. Ti se točí až do ledna a je to v podstatě práce na plný úvazek, při které se nic dalšího stíhat nedá. Pak se mi rýsuje několik projektů na příští rok. Zatím můžu mluvit jen o filmu Zvíře, což je debut Milady Těšitelové. Je to surrealistická černá komedie o materialismu, ve které nebudou chybět ani animace. Zajímavý artový film, na který se těším. Že bych si teď mohl nějak zásadně vybírat, se ale říct nedá. I proto momentálně investuju většinu volného času do obchodování na burze. Beru to jako zadní vrátka právě pro hluchá období.

Mluvil jste také o trémě. Slyšel jsem, že vás na DAMU hned v prvním ročníku skoro vyhodili, protože jste měl problém se sebedůvěrou. Čím to bylo?

Těžko říct, odkud to pramenilo. Doma mě nikdy neshazovali, takže jsem to v sobě možná měl zakořeněné geneticky. Možná jsem byl od přírody stydlivý a až postupně jsem se přeučil z introverta na extroverta. Na jednu stranu jsem měl chuť hrát, ale zároveň mě k tomu moje povaha nepouštěla. V jednu dobu jsem zažíval skoro až paralyzující bloky, které později najednou zmizely. Asi tím, že jsem se otrkal, a taky s věkem, až se mi dovyvinul mozek.

Teď už se sebevědomím nezápasíte?

Nějaké pochybnosti v sobě mám pořád, těch se člověk podle mě nikdy nezbaví. Může se s nimi jen naučit pracovat, což se mi, troufám si říct, daří. Čelil jsem jim ale mimochodem právě u Specialistů, když jsem poprvé přišel na plac a točili jsme záběry z výslechových místností, ve kterých jsem měl jako kriminalista říkat sáhodlouhé informace. Se svou dětskou tvářičkou jsem stál mezi bardy jako Dejdar nebo Kajnarová, které jsem v té době vůbec neznal, a děsilo mě, že se přeřeknu.

Velké hvězdy jste měl po boku i ve Vlnách – Stanislav Majer, Táňa Pauhofová, Martin Hofmann…

Jo, a taky jsem z toho měl vítr. I tam jsem měl navíc monolog, když jsem po vypuknutí okupace rozrazil dveře s plánky v ruce a vysvětloval všem, že se má vysílání předávat jako štafeta. Nakonec jsem to dal pětkrát po sobě, ale srdíčko mi v tu chvíli bušilo jako o závod.