Cyklokurýr versus esúvéčka. Próza Vyhoření je pamflet o kulturních válkách

Třiačtyřicetiletý spisovatel Petr Šesták se do povědomí širší veřejnosti zapsal svým tři roky starým, kritikou ceněným románem Kontinuita parku. Ironizující drobnohled, kterým v předchozí knize zkoumal postkomunistické maloměsto, tentokrát upřel na velkoměsto a jeho dopravní tepny, na kterých spolu vedou boj o přežití jízdní kola s automobily. Kraťoučký románový pamflet ve frenetickém tempu ohledává konflikty bublající pod povrchem pozdního kapitalismu. Stejně jako hlavnímu hrdinovi Vyhoření, kurýrovi, který na kole rozváží jídlo do korporátních kanceláří, občas Šestákovu textu dojde dech.

Vyhoření do Šestákova literárního stylu zapadá zcela organicky. Jeho vypravěč je v neustálém pohybu, stejně jako protagonisté jeho poeticko-filozofického cestopisu Kočovná galerie (2014). Bezejmenný hrdina tentokrát svoji neposednost v textu několikrát tematizuje a reflektuje. „Já jsem se potřeboval hýbat a přemýšlet, náš (…) mozek se dává do pohybu, jedině když se hýbeme, ne když sedíš v knihovně nebo kanclu nebo autě,“ přemítá během předjíždění dodávek stojících na semaforech. Těkavost, kterou při vyprávění klouzá z tématu do tématu, velmi přiléhavě a zároveň nenuceně popisuje dopravní ruch a pohyb člověka v něm.

Čtenář, který někdy projížděl jedním z českých měst na kole, se na mnoha místech jistě pozná – kdo z cyklistů nikdy nestál na červené, jedno oko bázlivě upřené na řidiče vedlejšího BMW túrujícího motor, přičemž se mu hlavou míhají vzpomínky na dětství a úvahy o nefunkčním urbanismu tuzemských měst.

Touto všežravou metodou Šesták odvypráví většinu knihy, ze stránek se valí freneticky frázovaný proud textu, překotné vyprávění schroustá takřka vše: klimatickou krizi, genderovou nerovnost, absurditu stále více se rozevírajících sociálních nůžek, chudnoucí střední třídu nebo udržitelnost ekonomického růstu.

Právě tato rozkročenost Vyhoření trošku podráží nohy. Šestákovi se nedá upřít pozorovatelský talent, občas se jím ale nechá zbytečně unést. Nejlépe ho využívá, když v náznacích odhaluje minulost a motivace vypravěče. V krátkém flashbacku protagonista například vzpomíná, jak se na dětském dopravním hřišti musel vzdát šlapacího auta. „Při představě, že budu muset být chodec, jsem se rozbrečel už úplně, pak instruktor (…) odběhl do dílny a přivezl starý rozhrkaný bicykl (…). Aspoň tohle.“

Obdobně trefný je při popisování vztahu lidského těla a technologií, pomocí několika krátkých úvah dochází k tomu, že člověk je ovládán nástroji, které používá. Řidič v autě přestává být na silnici člověkem, cyklistu pak redukuje na pouhý biologický motor kola.

Ve společensky kritických pasážích je ale Šestákův vypravěč často plochý a zbytečně doslovný. Některá jeho zjištění působí spíše jako úvahy náctiletého studenta všeobecného gymnázia, jako když nachází rozpor v tom, že se komerční zóna v centru města nachází na náměstí Republiky, „podle (latinského) res publica, věc veřejná“. V jiných místech zas budí lehký úsměv jeho představy o mladé generaci která „pije míchané drinky, kouří trávu, probírá záchranu světa ze všech úhlů a čte levicové filozofy šedesátých let“.

U jeho popisů generačních konfliktů, ostatně stejně jako těch sociálních, třídních nebo ekonomických, je těžké ubránit se dojmu, že vypravěčovo chápání světa není formované reálnou zkušeností, ale spíše mikrosvětem tuzemských sociálních sítí. Lehce postapokalyptický svět Vyhoření totiž místy připomíná nikdy nekončící debaty na českém twitteru, kde každé téma může být důvodem k rozpoutání nové bitvy kulturních válek.

Formálně drží text pohromadě hlavně překotné vypravěčské tempo a Šestákův precizní styl. Tu a tam sice sklouzne k pubertálnímu vtípku či nahodilé citaci anglického textu popového šlágru, hlavní motor románu-pamfletu je uvěřitelný, plynulý, avšak neotřelý jazyk. I díky němu je skoro zbytečné si pokládat otázku, zdali je Vyhoření spíše román, manifest, pamflet, nebo beletristický fejeton.

Apelativní charakter proudu slov dodává důsledně dodržovaná du forma. Ze zástupu neurčitých postav, které protagonistovi splývají do jednoho Ty, tu a tam vystoupí konkrétnější obrys člověka, ten ale zase záhy zapadne zpátky do masy, vůči které se vypravěč s postupujícími stránkami více a více vymezuje. Jakoby veškeré reálie tvořily řídkou mlhu, ze které vystupují jednotlivá témata nebo příběhy postav. Způsob práce s časovým a geografickým ohraničením textu ostatně připomíná předchozí autorův román Kontinuita parku. Stejně jako v něm Šesták namísto konkrétních reálií často používá zobecněná jména: Vypravěč pracuje pro Platformu, jeho milostné vzplanutí působí na Akademii, v autech hraje rádio Nostalgie. V konkrétních místech a občas i postavách je sice možné rozpoznat jejich reálné předobrazy, ty ale ve výsledku nejsou důležité.

Vyhoření je v mnoha ohledech generační výpovědí čtyřicátníka, který prožil skoro celý život v transformující se společnosti a zjišťuje, že kolem sebe pozoruje známky hrozícího společenského a klimatického rozvratu. Nejsilnější ale je, když mezi dštící sírou v náznacích rozkrývá motivace a minulost postav, jako například v črtě milostné linky.

V české literatuře je jen málo autorů, kteří by s takovouto lehkostí odbyli potenciálně nosné téma a ještě by jim to takto dobře vycházelo. Náznaků je Vyhoření plné, stejně jako (často dobře skrytých) niterných emocí, politických proklamací a naivity. Především ale jde o osobitý text, který v kontextu současné české prózy v mnoha ohledech vyniká.