Syrová Nirvana, křehký Cobain. Jeho antihrdinství i civilnost žijí dodnes

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Americká grungeová kapela Nirvana se v roce 1994 nacházela na vrcholu popularity. Měla za sebou první část celosvětového turné a k jejímu frontmanovi Kurtu Cobainovi vzhlížely miliony fanoušků jako k hlasu generace. Mnoho z nich netrpělivě čekalo na koncert v rámci evropské koncertní šňůry, kterou Nirvana propagovala své syrové a introspektivní album In Utero.

Turné však bylo neočekávaně přerušeno, podle prvních dobových zpráv kvůli zpěvákově nemoci. Fanoušci v Mnichově, Offenbachu nebo třeba Praze se už ale svých ikon nedočkali.

Definitivní zrušení koncertů následovalo po Cobainově sebevraždě. Zpěvákova smrt kromě rozpadu Nirvany předznamenala i konec revoluční, byť kraťoučké kapitoly dějin popu, ve které se do středu pozornosti středního proudu dostal alternativní rock a spolu s ním i nový druh autenticity.

Vpád Nirvany na vlny komerčních rádií a obrazovky televizí v roce 1991 působil jako naprosté zjevení. Jejich první deska Bleach z roku 1989 zarezonovala pouze v undergroundových kruzích, sesbírala sice pár pochvalných recenzí, ale její prodeje ničím nenaznačovaly, že by mělo jít o debut budoucí celosvětové senzace.

Relativní neúspěch nahrávky přiměl Cobaina a baskytaristu Krista Novoselicka, aby při přípravách druhé desky udělali několik změn. V první řadě nabrali bubeníka Davea Grohla, jehož agresivní a expanzivní bubenický styl dodal Nirvaně její typický valivý zvuk. Na základě doporučení Kim Gordon z tehdy již úspěšné kapely Sonic Youth pak kapela změnila label, na místo Sub Popu podepsali smlouvu s DGC Records, dceřinou společností korporace Universal Music Group.

Nahrávku a produkci svěřila kapela producentovi Butchi Vigovi a po prvních týdnech nahrávání bylo jasné, že zvuk desky bude znamenat odklon od jejich předchozí trajektorie. I přes prvotní protesty seattleského tria zvolil Butch Vig vypulírovaný mix, který dal vyniknout Cobainovu specifickému citu pro chytlavé, takřka popové melodie. Vybroušený zvuk ale zároveň zachoval část punkrockové dravosti, na které stály živé koncerty kapely. Tato dualita se stala charakteristickým znakem Nirvany a klíčem k masovému úspěchu alba.

Kapela měla od Nevermind skromná očekávání, manažeři v Universal Music Group doufali, že se desce povede podobný kousek jako o rok starší nahrávce Goo newyorských Sonic Youth, které se prodalo čtvrt milionu kusů. Neuvěřitelný úspěch singlu Smells Like Teen Spirit, který během několika týdnů hrál ze všech amerických rádií a jehož klip se záhy stal superhitem hudební televize MTV, předčil všechna očekávání.

Koncem roku 1991 se jenom v USA prodávalo kolem půl milionu výlisků desky týdně, veškeré koncerty kapely byly okamžitě vyprodané, a když na přelomu roku Nevermind sesadil z žebříčku nejprodávanějších nahrávek veleúspěšnou desku Dangerous Michaela Jacksona, na stránkách Billboardu tuto zprávu doprovázela všeříkající věta: „Nirvana je vzácná kapela, která má všechno: uznání kritiků, respekt v oboru, přitažlivost pro popová rádia a oddanou fanouškovskou základnu vysokoškoláků a alternativního publika.“

Úspěch alba byl šokem pro hudební průmysl, vydavatelství Nirvany i samotnou kapelu. Po celém světě se ho prodalo přes 30 milionů kopií a z Cobaina, Novoselica a Grohla se staly takřka přes noc ikony rodícího se hnutí grunge a hlas generace X. Ze Smells Like Teen Spirit se stala hymna lidí rozčarovaných z nabubřelého rocku a vyprázdněného popu konce 80. let. Nirvana deskou nedefinovala pouze nový žánr. Vystihla ducha doby a spojila introspektivní úzkost s kritikou rigidních společenských norem.

Po úspěchu Nevermind byla Nirvana jakoby všude, její singly dominovaly žebříčkům, kapela vystupovala v televizi a dávala nesčetné rozhovory. Sláva nejvíce dopadla na Cobaina, ten se se svými rozcuchanými vlasy, roztrhanými džínsy, flanelkou a pronikavýma modrýma očima stal nepravděpodobnou ikonou, která ztělesňovala ducha antihrdinství a zranitelnosti. Étos kapely navíc zpochybňoval uhlazené standardy hudebního průmyslu, její přímočaré a bezelstné vystupování vytvářelo přístupnou a civilní image.

Cobain byl na popovou hvězdu své doby nezvykle otevřený a sebeironický, mluvil o svých úzkostech, veřejným tajemstvím byla jeho posedlost drogami a alkoholem. Zároveň s tím často vystupoval na obranu menšin, byl vokálním feministou a antirasistou, aktivně vystupoval jako ochránce práv LGBTQ+, což bylo u rockera počátkem 90. let neslýchané. Jeho hairmetaloví předchůdci a kytaroví dinosauři ve svých textech ženy spíše degradovali na objekt sexuální touhy a na homosexualitu pohlíželi jako na projev slabosti a zženštilosti. Jeho aktivistické vystupování mu ostatně vysloužilo nespočet výhrůžek smrtí od ultrakonzervativních amerických spolků. Zde je Cobainův odkaz asi nejvýraznější, hudební postupy, se kterými Nirvana přišla, poměrně rychle zestárly. Důraz na autenticitu a empatii se díky nim stal jedním z témat nejen devadesátkové popkultury.

Samotný Cobain se se svým statusem ikony neúspěšně snažil vyrovnat po většinu své krátké kariéry. V rozhovorech mluvil o tom, že o žádnou slávu nestojí, že mu jde jen o psaní písní. Mnohdy se ale zároveň popíral, když druhým dechem dodával, že chce nahrávat hudbu, která bude oslovoval generace opravdových fanoušků, obdobně jako Beatles.

Mezi řádky sršel kritikou na komerci, hudební byznys a potažmo celou západní konzumní společnost, na způsob, kterým svět jeho hudbu prodává, promuje a poslouchá. Toto tření se projevovalo i v jeho textech, v jednu chvíli dokázal být odzbrojujícím způsobem upřímný, aby se vzápětí ironicky shodil.

Rozpor mezi touhou být věrný vlastní autorské vizi a tlakem, který na něj vyvíjela jak nahrávací společnost, tak neutuchající pozornost médií, způsobil, že byl Cobain v pozdější části své kariéry sarkastičtější a uzavřenější. Hudba Nirvany získávala temnější odstíny (třetí desku In Utero odmítal Universal v prvních verzích mixu vydat) a Cobainovo sebedestruktivní chování nabíralo čím dál tím zběsilejší obrátky.

Stránky bulváru plnily zkazky o dramatickém manželství s Courtney Love a jeho závislost na heroinu už dávno přerostla míru zvědavého experimentování. Mašinerie showbyznysu z jeho horšícího se duševního zdraví ale dále profitovala: Cobain ve všech ohledech naplňoval představy o vlastními démony sžíraném umělci, vstupenky na koncerty a merch šly po celém světě na dračku a mezi fanoušky se šířily konspirační teorie o tom, že jeho závislosti jsou uměle přiživovány manažery, kteří na Cobainově feťácké image vydělávají miliony.

V této atmosféře zasáhla zpráva o jeho smrti i české publikum, dychtivě vyhlížející první tuzemský koncert grungeových superhvězd. Snad každá česká rodina má vlastní tradovanou verzi historky o koupeném lístku na beznadějně vyprodaný koncert a následném smiřování se se zprávou, že byl Cobain nalezen s prostřelenou hlavou ve svém seattleském domě. Prvotní šok velmi rychle vystřídala jistota, že Cobainův život přece nemohl skončit jinak.

Hyenismus hudebního průmyslu neskončil zpěvákovou sebevraždou, lístky na neodehrané koncerty se záhy začaly prodávat na černém trhu za horentní sumy. Inflaci cen přitom cíleně vyvolal manažer Brixton Academy, který v rozhlasové stanici BBC Radio 1 lhal, že si fanoušci kupují vstupenky jako „kus historie“, a snažil se tak nepřijít o peníze z vrácení vstupenek.

Sílu otřesu, který Cobainova smrt způsobila, dokresluje to, že když letos na začátku roku unikla jeho pitevní zpráva, znovu se na internetových fórech rozhořela debata o všech možných verzích toho, jak to tehdy doopravdy bylo. Cobainův mýtus přerostl s jeho smrtí odkaz Nirvany a jeho poslední dny jsou dodnes opředeny legendami a konspiracemi.

Podívejte se na fotografie rekapitulující život Kurta Cobaina.

Právě samotné hudební dědictví Nirvany je zpětnou optikou v mnoha ohledech problematické, sama kapela už při přípravách desky In Utero mluvila o tom, že se jejich přístup vyčerpal a že potřebují najít nové způsoby, jak psát písničky. Cobain se snažil najít inspiraci všude, od renesančních madrigalů po akustické desky kapely R.E.M., dokonce oslovil jejich frontmana Michaela Stipea, který se měl podílet na dalším rozvoji zvuku kapely.

Obří úspěch Nirvany ale zapříčinil, že se ještě za Cobainova života vyrojily zástupy více či méně úspěšných epigonů, kteří se snažili Cobainovu formuli „hlasitý refrén – tichá sloka – ještě hlasitější refrén“ napodobit. Mainstream zaplavily kapely, které sice formálně připomínaly Nirvanu, obsahově ale spíš navazovaly na stadionový chlapácký rock, proti kterému se trio aktivně vymezovalo.

Nekonečné radiové rotace největších hitů kapely navíc často obrousily všechny jejich hrany. Při dnešním poslechu tak může Nirvana znít možná až trochu komicky, nebo přímo otravně, jako například kdysi revoluční Smells Like Teen Spirit.

Cobainovo písničkářství ale zanechalo hlubokou stopu i mimo ranky vyčpělého rocku, ohlasy jeho introspekce lze nalézt v syrových tracích Thoma Yorka z Radiohead, ohledávání vlastních pochyb třeba u Billie Eilish, na emocionální syrovost zase navazují generace emo kapel, jako například My Chemical Romance, nebo superstar současného popu Post Malone.

Archetyp rozervaného umělce, kterého nakonec udolají vlastní démoni, Cobain samozřejmě nevymyslel, při pohledu na tragickou trajektorii raperů, jako byl například Lil Peep, se ale nelze ubránit dojmu, že i v jejich tvorbě je možné hledat styčné body s kariérou Nirvany.

Po 30 letech od smrti jejího frontmana je tak jasné, že jeho odkaz bude nadále inspirovat další generace hudebníků.