Co zabíjí český venkov? Hájíček je v románovém průzkumu čím dál kritičtější

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Myslíš, že tyhle lidi v redakcích mají ponětí, co se na venkově děje?“ ptá se Vlasta, jeden z hrdinů nového románu Jiřího Hájíčka. Je to spíš řečnická otázka, na kterou není třeba odpovídat. Tomáš, Vlastův kamarád a dlouholetý kolega ze statku, odpověď zná. V Praze o venkově nic nevědí. Netuší, čím se tu lidé trápí, jak se tu vyrovnávají s energetickou krizí nebo inflací, s vlastní historií i s osobními traumaty.

Možná proto se jihočeský rodák tak dlouho těší čtenářské i kritické oblibě. V povídkách a románech systematicky mapuje duši jihočeského venkova a jeho obyvatel. Píše o něm tak přesvědčivě, že se z lokálních témat jeho knih stávají obecně platná svědectví o traumatech celého Česka.

Opravdového úspěchu dosáhl od devadesátých let publikující Hájíček až v novém tisíciletí díky „Trilogii venkovského neklidu“. Romány Selský baroko (2008), Rybí krev (2012) a Dešťová hůl (2016) získaly snad všechna relevantní ocenění, které v tuzemské literatuře platí. Hájíčkovi se povedlo vyslechnout českou potřebu prozkoumat jizvy minulosti – od kolektivizace venkova v padesátých letech přes brutální drancování krajiny z let osmdesátých až po chaotické přerozdělování majetku po revoluci.

Hájíček ve stylu Karin Lednické prozkoumával lokální minulost, zároveň – ne nepodobně Janu Balabánovi – pečlivě mapoval nejjemnější pohyby v duši svých hrdinů a hrdinek. Dokázal věrohodně popsat pocit vykořenění, které zažívají lidé, jimž rodná vesnice zmizela před očima, u rozčarování lidí, kteří se postupně probádají k ohniskům minulých traumat. Při rozkrývání zapomenutých tragédií protagonisté Hájíčkových próz zjišťují, že dávná vina ve skutečnosti nikam nemizí. Drží se někde v podzemních vodách a odtamtud otravuje naši současnost. V krajinách příběhů Jiřího Hájíčka nedominuje vztek, ale zvláštní melancholie. Všeobjímající smutek, který ne a ne odejít.

„Tady nejde jen o náš statek,“ zlobí se zemědělec Vlasta v novém Hájíčkově románu. „Oni na každej z těch podniků jdou jinak. Ale cíl je stejnej. Dostat je.“

„A kdo myslíš, že jsou ti ONI, Vlasto?“ ptá se Tomáš. Tentokrát to řečnická otázka není. Jen na ni neexistuje jednoduchá odpověď.

Zatímco v Selským baroku a v Rybí krvi bylo jasné, že za traumatem stojí představitelé minulého režimu, v nové knize Drak na polní cestě se antihrdinové pojmenovávají těžko. Na první pohled je nepřítelem firma Big Dragon. Skupuje podniky v okolí a teď se dostala až k Novému Lhotci, vsi, ve které statek vede právě Tomáš s Vlastou. Dělají to, slovy Vlasty, „aby lidem ze vsi zůstal jejich majetek nebo majetek po předcích, aby z něj měli užitek a aby byla ve vsi pro lidi práce“.

Jenže se ukazuje, že sousedé o práci Tomáše a Vlasty možná tak moc nestojí. Víc je láká nabídka velkých peněz. Prodat akcie se šestinásobným ziskem – to je přece víc než zůstat věrný tradici nebo udržovat na vsi zdravé vztahy. Tomáš si cynismus sousedů nechce připustit. Musí mu ho objasnit přítelkyně Kristýna, která si o životě na vsi nedělá žádné iluze: „Necháš se vláčet po soudech a myslíš, že to místní ocení? Vždyť to vidíš, klidně tě prodají…“

Hájíček moc dobře ví, že s místními tradicemi nebo dobrými vztahy to prostě už nějakou dobu není růžové. Že venkov jako zdroj „starých dobrých věcí“ je mýtus, který si tvoří Pražáci, ukazuje Hájíček už několikátý román. V knihách střídavě zkoumá, jestli se mají hůř lidé, kteří ze vsi utečou za štěstím do města, nebo ti, kdo ho tvrdohlavě dál hledají v rodném kraji.

Zatímco Kristýna se při hledání domova potácí na trase mezi Prahou a Budějovicemi, Tomáš s opatrnou nadějí přihlíží vlastnímu pokusu zavést na vsi nový zvyk zpívání vánočních koled. Kristýna i Tomáš v zápase o štěstí končí smutnou plichtou. Ostatně podobně jako všichni předchozí Hájíčkovi hrdinové.

Postavy nového románu několikanásobného nositele ceny Magnesia Litera čtenáře spíš nepřekvapí. Trápí je stejné věci jako protagonisty Rybí krve, Selskýho baroka či Dešťové hole. Málokdy se doopravdy rozčílí. Nikdy by je nenapadlo svému hněvu jít naproti – jako se to třeba občas stane protagonistům Hájíčkova vrstevníka Emila Hakla, kteří propadají návalům agresivity, nebo dokonce plánují atentát. V jižních Čechách jako by se frustrace přetavovala do méně čitelných symptomů – od nespavosti až po osamocení.

Temnota se navíc u spisovatele s věčně posmutnělým výrazem ve tváři a sympaticky zdvořilým projevem, s nímž ceny pravidelně přebírá, ale také odmítá, obaluje do poetického jazyka. V románu Dešťová hůl se jeho hrdina na chvíli vynoří z narkolepsie a smutku, aby si všiml, že „štěstí má barvu světla v neděli o půl jedenácté“. Ve Drakovi na polní cestě si Tomáš všimne v parku mladíků sedících naproti důchodcům: „A mezi nimi bylo sotva pár metrů, a přitom celý lidský život.“

Hájíček umí vzbudit silné emoce, ale spíš se zahloubává, než aby zuřil. Možná je to tím, že svoje hrdiny často potkává až v době, kdy je na hněv příliš pozdě. Vlastně je to výhoda. Hájíčkovy romány nikdy nerozdělí čtenáře na dvě poloviny, jako třeba prozaický pamflet kolegy Petra Šestáka Vyhoření, namířený proti automobilismu a pozdnímu kapitalismu. Na druhou stranu může Hájíčkovo psaní někdy působit příliš uhlazeně a zaumně. Frustrace ze stavu venkova, a přeneseně i celého Česka, jako načechraná dečka.

Jak ale Hájíček postupuje ve svém mapování vesnického života směrem do současnosti, začínají se u něj také objevovat symptomy „problematického autora“. Začalo to už Dešťovou holí, kde popisoval problém zfušovaného porevolučního přerozdělování majetku, navíc završeného novým občanským zákoníkem s pravidlem „kdo dřív přijde, ten dřív bere“. V rozhovoru k popisu svého osm let starého románu použil slovo, které spoustu lidí nadzvedává, jen ho zahlédnou: angažovaný.

„Už nechci postupovat tím způsobem, že si člověk vezme atraktivní historické téma, vytvoří okolo toho zápletku, navlékne to na současnost,“ vysvětloval Hájíček. „Lákalo mě zabořit se do přítomnosti. Kdo tvrdí, že současnost nemá silná témata, tak říká, že jeho život není zajímavý.“

V současnosti zůstává i Drak na polní cestě – a staví se k ní kriticky. Hájíček by sice nikdy nesklouzl k levné glose, že „za všechno může kapitalismus“, ale venkov v novém románu drancuje velký byznys s neviditelnými majiteli. Jeho zastupitel říká Tomášovi s Vlastou, že jsou muži minulosti, a oni jemu na oplátku, že z krajiny udělá poušť.

Big Dragon kosí vesnice jako po másle i proto, že jim chybí imunita pevných vztahů. Oslabila je traumata z minulosti, šarvátky o majetek, ztráta hodnot nahrazená penězi, prostě všechno to, co Hájíček popsal v předchozích knihách. Ves Nový Lhotec se pomalu a nenápadně hroutí, kromě Tomáše a Vlasty se ji nikdo nepokouší zachránit. Politici jsou fuč a lidé z velkých měst se nezajímají, maximálně do krajiny vysílají sladkobolné pohledy.

Z Draka na polní cestě by se mohlo zdát, že jihočeský spisovatel píše pořád stejně. Jeho zatím poslední obraz pomalé zkázy venkova je opentlený poetickým názvem a líbezně vypadající obálkou. Typicky podzimní čtení, ideální pod stromeček.

Pod líbivým povrchem ale probublává něco temného a vážného. I proto nezbývá než doufat, že jednoho z nejoblíbenějších domácích autorů znovu neposedne tvůrčí krize a pocit, že už má psát jen sbírky haiku. Jeho literární průzkum by měl pokračovat i dál.