Co nás tak fascinuje na příbězích z luxusních restaurací?

Když před rokem kodaňská Noma považovaná za nejlepší restauraci na světě oznámila, že bude končit, několik vlivných médií přišlo s otázkou, zda je to konec éry tzv. fine dining, tedy restaurací nejvyšší kvality. Noma, která 20 let dominovala globální gastroscéně, uvedla jako důvod nemožnost odvádět vrcholové výkony v tak nestabilním prostředí jako je dnešní restaurační byznys. Současně se však na veřejnost dostaly historky o tom, co níže postavení zaměstnanci v podniku při práci zažívali .

Nebylo to nic, co bychom o slavných restauracích už léta neslýchali. Až v posledních letech však dokázali znalost luxusního gastroprostředí přetavit seriáloví tvůrci a naservírovat nám příběhy jak fascinované, tak hluboce kritické k tomu, jak to na gastroscéně chodí.

Tato bipolárnost je pro ně přitom typická. Jejich postavy se nejčastěji nachází buď v depresi či tenzi, anebo naopak v mánii na cestě na vrchol. A kuchyňské prostředí – dokonale zorganizované a vycíděné, nebo chaotické minové pole plné horkých hrnců a ostrých nožů – dokáže skvěle odrážet, jak na tom zrovna jsou. Reflektovat cestu vzhůru, od chaosu k pořádku, z temnoty k jasným obrysům, z ničeho k něčemu.

Mistrovskou lekcí v tom, jak se dá v příběhu zúročit okouzlení dokonalostí restaurací jako je Noma i strach z toho, jak jednoduché je v tomto prostředí zklamat, je americký seriál Medvěd, jehož druhá sezona se teď koncem roku objevuje na horních příčkách výběrů nejlepších letošních seriálů.

V jedné z jeho nejlepších epizod se ocitáme v michelinské restauraci v Chicagu spolu s postavou, která je tu na stáži. Nevidíme téměř nic z luxusního prostředí, které se ukazuje návštěvníkům, jsme spolu s „bratrancem Richiem“ v zadním traktu a pozorujeme komplikovaný, neuvěřitelně dobře seřízený stroj. Jeho řídícím centrem je koordinátorka, na jejíž pracovní desce se sbíhají všechny informace o tom, kde kdo sedí, jakou má alergii, kolik minut ještě zabere ozdobení dezertu, který si objednal, a co dalšího by mohl chtít.

„Stůl číslo 15 nerad dlouho čeká, na třiadvacítce si zase rádi víc popovídají, dvaadvacítka nemá ráda, když na ně moc mluvíme,“ vysvětluje Richiemu, co znamenají poznámky u čísel stolů. „Jak to všechno víme? Máme zaměstnance, který preference hostů rešeršuje. Co je tenhle dlouhý seznam? Dvě stě lidí, kteří u nás čekají na stůl. Když se uvolní místo, pošleme pro ně auto,“ odpovídá rytmicky v místnosti se zarámovaným nápisem „každá sekunda se počítá“.

Dokonalá organizace podniku přitom ostře kontrastuje s tím, v jakém stavu je už léta Richie. „Poslal jsi mě sem, abys mě ponížil?“ křičí nejprve na svého bratrance a šéfa vznikající restaurace, než se smíří s novou zkušeností, ocení ji a dokáže díky ní vyrůst.

Pro seriál Medvěd je zákulisí gastropodniků projekčním plátnem, na němž znázorňuje vnitřní svět hrdinů a hrdinek zatížených dávnými traumaty, neúspěchy i vlastními očekáváními. Svět dokonale uklizených nerezových kuchyní prestižních restaurací, v nichž hlavní hrdina Carmy dosáhl nejvyšší mety, když se stal respektovaným šéfkuchařem, ostře kontrastuje se ztvárněním jeho domácího prostředí. Už od začátku seriálu se díky nespočtu indicií můžeme domnívat, že Carmyho domov byl chaotický a neuspořádaný a hlavní hrdina z něj potřeboval utéct.

Až v polovině druhé sezony díky hvězdně obsazené epizodě odehrávající se v domě jeho rodiny před lety na Vánoce vidíme, v jak dysfunkčním prostředí Carmy, jeho sourozenci i Richie vyrostli. Pokus vybudovat novou rodinnou restauraci je pro ně pro všechny nejen způsob, jak si vydělat na živobytí. Uvést společně v život organismus, který bude fungovat jako švýcarské hodinky, je možností překonat traumata a chaos v nitru, který si nesou z dětství.

Medvěd tedy samotný gastrobyznys neanalyzuje a ani v nejmenším nekritizuje. Je pro něj potenciálně léčivým prostředím, kde existuje možnost si vyčistit hlavu a najít sebe sama. Právě to je geniálním základem, na němž vyprávění stojí. Veze se tak na vlně zájmu o hluboce traumatizované postavy a téma duševního zdraví, vždy atraktivních příběhů úspěchu a cest ze dna nahoru a fascinuje u toho vypravěčským mistrovstvím, s jakým nás velmi rychle dokáže napojit na své postavy a prožít s nimi propady i dojemné momenty sounáležitosti a osobních výher.

Adorace gastrobyznysu zároveň může i za ty nejslabší seriálové momenty a epizody. „Neboj se toho, musíš mít sebevědomí, nepochybovat o sobě a prostě to tam vtlačit,“ mentoruje v kuchyni Nomě podobné kodaňské restaurace známý šéfkuchař dalšího člena Carmyho týmu, když pinzetou sází zlomky oříšků na dezert. Ve chvílích společného soustředění přidává historku o svých začátcích, sebevědomí a pokoře. Medvěd dokáže být zrovna tak hluboký jako banální.

Britský Bod varu nedávno odvysílaný na BBC je naproti tomu k prostředí gastrobyznysu hlavně kritický. Čtyřdílný seriál, který začíná chvíli poté, co skončil stejnojmenný film se Stephenem Grahamem v hlavní roli, a rozpracovává příběhy ve filmu představených postav, je dílem režiséra Philipa Barantiniho, který má dokonce vlastní kuchařskou zkušenost. Práci v restauraci se rozhodl zpodobnit jako každodenní infarktovou jízdu peklem, v níž se u každého nerezového stolku může něco pokazit, někdo pohádat, shodit jedenáctipatrový svatební dort, nedopéct lilky nebo je donést zákazníkům, kteří se rozhodli opít a zkazit večer i všem ostatním u dalších stolů.

Na rozdíl od Storera nekompromisní britská výpověď z útrob „fancy“ podniku nepracuje s jakoukoliv fascinací kuchařským prostředím nebo pořádkem střídajícím díky dobré práci chaos. Ani tolik neředí vyprávění pozitivními momenty vzájemnosti postav, napojení, úspěchů. Jeho film to nedělá vůbec, končí špatně, a navazující seriál jen tolik, aby se postavy nezbláznily. Že žijí a pracují v gastro mecce, Londýnu, tu vůbec nehraje roli, na rozdíl od Medvěda, který nás okouzluje roztomile krásným Chicagem i specifickým „vibem“ tamní gastrokultury. Barantini nás okouzlit nechce. Podobně jako několik dalších současných britských seriálových tvůrců vypráví o pracovních podmínkách, které ženou lidi k závislostem, neurózám i pokusům o sebevraždu.

Mnohem více společného než s Medvědem tak má Bod varu nakonec spíš s minisérií Tohle bude bolet vzniklou podle knižní předlohy dřívějšího lékaře Adama Kaye nebo policajtskou zpovědí Responder podle scénáře někdejšího policisty Tonyho Schumachera, kterou Barantini spolurežíroval. Bod varu je tak součástí vlny britských autorských televizních výpovědí těch, kteří pár let strávili v doktorském plášti, policejní uniformě nebo kuchařském rondonu a prošli si přitom tak zničující zkušeností, že se o ní rozhodli vyprávět. A jejich vyprávění má společné rysy.

Zatímco nad Barantiniho výpovědí z byznysového prostředí restaurace, která stojí a padá s rozhodnutím investorů pokračovat v jejím provozu, se možná nedá než pokrčit rameny, Responder a Tohle bude bolet svědčí o tom, že podobný stres a zátěž prožívají zaměstnanci státního zdravotnictví či policie – i ty se snaží srážet na minimum náklady na platy zaměstnanců a zajištění kvalitního pracovního prostředí. Všechny tři seriály vyrobila veřejnoprávní BBC, která se svým programováním snaží přinášet příběhy relevantní pro současnou společenskou debatu.

Zatímco Medvěd tedy „pouze“ vypráví o lidech, Bod varu má možná politické ambice – přispívat k proměně pracovního prostředí ve Velké Británii. Zároveň je nepochybně ovlivněný zdejší silnou tradicí sociálně kritických dramat, na rozdíl od Medvěda si všímá rozdílných třídních příslušností zaměstnanců restaurace a nezapomíná diváctvu při vší temnotě ukazovat, že síla komunity může životy zachraňovat.

Navzdory odlišnosti obou seriálů stojí za jejich diváckým úspěchem stejná touha vidět kurátory slavných podniků selhávat, strhávat masku a odhalovat nepřikrášlenou skutečnost. Medvěd i Bod varu ochotně slouží jako seriálové kuchařské fuck-up nights (zábavné shows, ve kterých slavní lidé vzpomínají na prvotní neúspěchy). První z nich dokonce pravidelně ukazuje momenty, kdy Carmy udělá při vaření chybu a jídlo s protaženými obličejem vyplivuje do odpadkového koše.

Ochota tvůrců obou titulů ukazovat odvrácenou stranu života stráveného mezi linkami a dřezy přináší jiný druh divácké slasti než filmová satira Menu, v níž se slavný šéfkuchař rozhodne pozabíjet všechny hosty pozvané do restaurace na soukromém ostrově, stvrzuje ale, že v dnešních prestižních seriálech hledáme něco jiného než prosté příběhy úspěchu. Zvědaví jsme na ně nejpozději od upřímných zpovědí slavného Anthony Bourdaina, jehož vypravěčské mistrovství spočívalo mimo jiné v ochotě prozrazovat dlouho držená tajemství.

Medvěd a Bod varu se přitom vydávají jinou cestou než zmiňované Menu, které nepochybně dostalo zelenou díky popularitě satir ultrabohatých, jako je seriálový Bílý lotos, Boj o moc nebo film Trojúhelník smutku. Oba seriály patří k tomu nejzajímavějšímu, co letos vzniklo, proto, že se nerozhodly prostředí luxusních restaurací použít jen jako atraktivní kulisu, které je trendy se vysmát. Ukazují, co vás může v prostředí gastrobyznysu doopravdy zabít. A současně i to, proč v něm lidé přesto ochotně pracují.