Citlivý člověk je pro citlivé diváky. Bude škoda, jestli po Varech vyšumí

Spisovatel Jáchym Topol nebyl nikdy příznivcem promyšlených zápletek. Jeho postavy připomínaly spíš literární konstrukty než lidi z masa a kostí. Příběhy jeho knih by možná šly popsat několika větami, ale nikdy by nedokázaly vystihnout dobrodružství, které čtenář s Topolem zažívá na měřítku jednotlivých souvětí. „Spisovatel nemá žádné zvláštní názory. Jediné, co má, je jazyk,“ říká jiný český autor Petr Borkovec. Topol tuhle myšlenku naplňuje stoprocentně.

Když se loni v dubnu objevily první fotografie z chystané filmové adaptace Topolova románu Citlivý člověk, mísilo se ve mně nadšení ze skvělého vizuálu a strach z toho, že spisovatelův neuchopitelný styl, ve kterém jazyk hraje důležitější roli než příběh, film prostě nedokáže zachytit. Zatímco předchozí režisér Tomáš Pancíř, který zvolil cestu co možná nejvolnější adaptace románu Sestra, skončil s chaotickým, bezobsažným experimentem, Citlivý člověk hrozil, že dopadne jako křečovitý pokus vsadit Topolovy věčně rozšklebené figurky do reálného světa.

Zimní krajinou projíždí počmáraný, polepený karavan. V něm kočovný herec Mour (David Prachař), jeho žena Soňa (Taťána Dyková), tichý výrostek Eliáš („Mluví jen ve staroanglickým blankversu”) a batole, kterému nikdo neřekne jinak než Malej. Pro Moura radostný návrat do Čech, pro ostatní spíš další z mnoha plánů s nejasným výsledkem. Založí si divadlo, dopoledne pro děti, večer něco náročnějšího, mezitím kavárna, plánuje ztřeštěný herec.

Dopadne to jako vždycky. Neúspěšný pokus něco si nakrást ve večerce, máma omdlévá vyčerpáním. A pak cíl cesty: rozpadlá barabizna, v níž bydlí Mourův otec, pomalu umírající v temném pokoji plném harampádí.

V podobném duchu se odehrává celý Citlivý člověk. Nejspíš nejhůře uchopitelná Topolova kniha, protože je tou nejniternější. Je to ztřeštěná, tragická i groteskní road movie, kde se za vším tím ušklíbáním fantasmagorických postav skrývá zranitelnost a místo silnice se cestuje po řece Sázavě. A co se vlastně hledá? Láska, která překoná smrt.

„Jeden rok ti umře brácha, druhý rok ti umře táta, třetí rok ti umře máma, tak aby se to tam nedostalo, takový matroš,“ řekl Jáchym Topol, když před pěti lety Citlivý člověk vycházel jako román.

Skoro všechny postavičky, které Mour, Eliáš a Malej potkávají na cestách tajuplně vypadajícím Posázavím, mají smrt na jazyku, nějak ji řeší, bojí se jí, nebo se jí naopak chtějí odevzdat.

„Člověk se pak sám sebe ptá: Jak budu umírat já? Tak to vyřeším tak, že to udělám sám, si spousta lidí říká. Jenomže tady je ten paradox, že pokud máš sílu se sám zabít, tak se nikdy nezabiješ, protože ještě žiješ. A potom, když už tu sílu nemáš, tak to nezvládneš, takže z toho není cesta ven,“ uvažoval nedávno Topol v našem společném rozhovoru. V podstatě tak vystihl jednání hned několika hrdinů v Kleinově filmu.

Mour si na smrt hlavně hraje. „Mrtvoly, to byl vždycky můj majstrštyk,“ šeptá synovi Eliášovi, když po ráně pěstí upadne na zem a dělá bezvědomého. Když má ale slabou chvilku, sundá masku potrhlého herce, přiznává, že by chtěl žít mimo čas, že by chtěl všechno vrátit zpátky. Pohybuje se přitom v korytě řeky, ve které neúprosně plyne voda. A zvrátit její tok dokáže jediná věc. Synovo objetí s tátou.

Kleinův Citlivý člověk je vizuálně působivý snímek, jehož kostýmy, výprava, kamera dokonale podporují jen těžko napodobitelnou atmosféru Topolových světů. Skvěle pomáhá i hudba producenta Pjoniho. Videoklipovitá část, při níž za zvuků Žiletek od Psích vojáků gangsteři na motorkách s červenými světlicemi uhánějí vybledlou, kopcovitou krajinou, patří k vrcholům filmu. A to píšu jako někdo, kdo by si tuhle skladbu už nikdy dobrovolně nepustil.

Největší podíl na cestě Citlivého člověka k povedeném (i když nepochybně rozporuplně přijímanému) dílu mají ale nakonec herci. David Prachař jako Mour se z křečovité karikatury rychle dostává hlouběji, k člověku, který ze strachu hraje divadlo i sám před sebou. To samé platí pro výkony Vladimíra Javorského, Jiřího Lábuse a dalších. Možná nejlepší je pak výkon Eliáše v podání Jaroslava Čubry. To on drží diváka ve střehu, vidí, že věci, které se kolem dějí, jsou zvláštně vykloubené. A v jediném pohybu očí je poznat, jak se z nich učí, jak k nim zaujímá postoj.

Citlivý člověk není film pro všechny. Na festivalu ve Varech dost zažívá své nejhezčí chvíle, tolik pozornosti se mu možná už nedostane. Není to ani film dokonalý. Stopáž mohla být nejméně o půl hodiny kratší. Přesto je to výjimečný počin, který těžce uchopitelnou předlohu dokázal na plátno převést velmi přesvědčivě.

Slovy nejdůležitější a nejdojemnější repliky filmu: „Tak jo.“