Cina: Gay miluje stejně a platí stejné daně. Stát se k němu tak nechová

„Musím být co nejupřímnější k sobě i k ostatním. Pak už je na nich, jestli mi plivnou do tváře.“ Herec Jan Cina o Artists4Ceasefire, stejnopohlavních sňatcích i o tom, jak se učí otevřeně mluvit o věcech, které ho „svrbí“.

„Něco se odšpuntovalo, teď je na každém, jak se k tomu postaví,“ říká Jan Cina v rozhovoru pro Seznam Zprávy o svém podpisu otevřeného dopisu Artists4Ceasefire, který volá po klidu zbraní v Pásmu Gazy. „Ta diskuze nakonec nemusí být vyloženě jen o Izraeli a Palestině, ale i o životních hodnotách a o přístupu k životu i tady v Česku.“

Podle oblíbeného herce se v Česku stále neumíme vypořádat s jinakostí. Problémy nám dělá soužití s Romy i respekt vůči gay komunitě. „Pořád se říká, že jsme tolerantní národ. Tolerance není respekt. Toleruje se něco, co nás obtěžuje,“ myslí si Jan Cina.

Tvoje postava v seriálu České televize To se vysvětlí, soudruzi, říká, že je alergická na politiku. Mám pocit, že ty to máš přesně naopak.

Když začnu mít osypky, nastává čas, kdy se potřebuju k něčemu vyjádřit. Děje se spousta věcí jak u nás, tak za hranicemi, dalo by se reagovat na všechno. Kdyby se informacím, které k nám letí, člověk chtěl plně věnovat, tak by asi nedělal nic jiného. Ale když to se mnou něco začne dělat, cítím nějakou silnou emoci, začnu se o věc zajímat a pak nemám problém se k ní postavit i veřejně.

Je to samozřejmě specifické. Když něco řekneš do médií, nese to jinou váhu a pozornost, přináší to s sebou různé reakce, takže jsem s tím opatrný. Když se za něco postavím, měl bych o tom hrozně moc vědět, být ideálně odborníkem. To většinou nejsem. Jsem, myslím, zkušený v tématu jinakosti a sexuálních menšin. Jsem členem jedné z nich, žiju to. V jiných tématech se snažím našlapovat opatrně, vím, že je to složité.

Zároveň je taky neuvěřitelné, jak v mediální rychlosti všechna témata zaniknou. Máš pocit, že měníš svět, za něco se postavíš, a druhý den to přebije něco jiného.

Co máš teď konkrétně na mysli?

To se teď stalo hnutí Jsme fér a stejnopohlavním sňatkům. V Česku jsme přijali zákon, který vypadá velmi benevolentně, je blízko ideálu, ale pořád to není narovnání práv homosexuálů.

I já tě pozval částečně kvůli jinému tématu. Podepsal jsi otevřený dopis Artists4Ceasefire, iniciativu za ukončení bojů mezi Palestinou a Izraelem.

Dávalo mi to smysl. Válka obecně, když se na to podívám nějakým dětským, čistým pohledem, je podle mě nesmysl. Trpí u toho lidé, kteří za nic nemohou. Ta petice volá jen po tom, abychom to zastavili a zabránili humanitární krizi.

Historie toho konfliktu je pro mě samotného hrozně složitá. Poslouchal jsem podcast Studia N, kde zmínili dobré řešení: Říct, kdo je na vině, je velmi složité, ale bylo by skvělé, kdyby se obě strany dokázaly domluvit a udělat za tím vším tlustou čáru. Jinak se z toho nevymotáme. Petice, kterou jsem podepsal, nenabízí řešení. Jen upozorňuje, že umírají nevinní lidé.

Reakce na petici byly docela silné. Někdo přirovnal signatáře k Antichartě, zároveň vznikají rozhovory s tebou, Tomášem Klusem, Jordanem Hajem, o konfliktu se více debatuje. Daří se tedy to, co jste chtěli?

Určitě. Něco se odšpuntovalo, teď je na každém, jak se k tomu postaví. Ta diskuze nakonec nemusí být vyloženě jen o Izraeli a Palestině, ale i o životních hodnotách a o přístupu k životu i tady v Česku. Máme tu spoustu problémů. Soužití s romskou komunitou je pořád velké téma. Tváříme se, že jsme se vším v pohodě a respektující. Ale když přijde na lámání chleba, vylezou ty pěstičky a v očích šlehají plameny. Bylo by ideální, kdybychom dokázali diskutovat na úrovni, vyslechnout někoho, kdo má jiný názor než my, a snažit se ho pochopit.

Bylo nějaké společenské nebo politické téma, ze kterého jsi měl osypky, ale nedokázal jsi o něm promluvit? Jak to vypadá, když máš takové dilema?

U témat, se kterými jsem spojený, to řeším vždycky. Mám ten nárok, měl bych být odborníkem – teď mluvím o manželství pro všechny, o tom, že se budeme respektovat i s odlišnostmi. Sílu mi dodává, jak už jsem říkal, nějaká emoce a má životní zkušenost. Je pravda, že jsem v životě nezažil nic špatného, co by se týkalo mé orientace – můj coming out byl v pohodě – nebo toho, že jsem poloviční Rom, což moc lidí neví, protože to na mně není vidět.

Jinakost ale v téhle společnosti často rozdmýchává nejistoty a strach. Když se člověk jako já postaví za ostatní lidi z komunity, kteří nemají místo ve veřejném prostoru, pomůže jim to. Člověk by se neměl cítit méněcenný za to, že preferuje jiné pohlaví. Neměli bychom dělit lidi podle toho, do koho se zamilují, s kým tráví intimní čas. Lidé, kteří chtějí žít ve stejnopohlavním svazku, rozhodně nikomu neubližují. Naopak dokážou pomáhat tím, že adoptují děti. Pořád se přitom operuje ohrožením tradiční rodiny. Ale snad už ne tolik jako dřív.

Jaké to je, být ten hodný Honza z pohádek a zároveň reprezentovat témata, která tvé diváky občas tak rozčilují? Vyvolává to v tobě rozkol?

Já v tom nevidím rozdíl. Jsem pořád člověk. I v herectví. Neberu si jiné tělo – za tou rolí jsem pořád já, moje duše, můj mozek. Když se se mnou někdo fotí, přemýšlím nad tím, jak mě vlastně vnímá – jako svou oblíbenou postavu z filmu? Kluka z časopisu? Vědí o mých názorech? Ale co s tím můžu udělat? Můžu být co možná nejupřímnější vůči sobě, vůči ostatním. Pak už je na druhých, jestli mi plivnou do obličeje.

Ještě se vrátím k manželství stejnopohlavních párů. Když vláda neschválila to, v co komunita LGBTQ+ nejspíš doufala, jak ses cítil?

Upřímně mě překvapila hlavně rychlost, se kterou se to celé stalo. K tomuhle momentu se to sbíralo několik let, politici to pořád oddalovali, vyhýbali se tomu. A pak se najednou všechno rychle vyřešilo. Ještě nás čeká jednání v Senátu, kde se to může nějak posunout, vrátit.

Bylo to vlastně zklamání. Nový zákon je takový balíček v lesklém papíru. Vypadá to jako narovnání práv pro gay komunitu, ale pořád nám utíká podstata – nedělit lidi na dvě skupiny. Já myslím, že jsem stejně zamilovaný jako kdokoli jiný, mám stejné emoce, platím stejné daně jako ostatní. Ke státu se chovám stejně jako ostatní, ale stát se nechová stejně ke mně.

Manželství pro všechny nebylo jenom: Dejte nám všechny výhody. Bylo to: My chceme ctít právní ustanovení a zařízení tohoto státu i s nějakými povinnostmi a se vším, co mají všichni ostatní. Nechceme se ničemu vyhýbat, mít privilegium. Chceme jen být na stejné úrovni.

Pojďme k sobě mít respekt. Pořád se říká, že jsme tolerantní národ. Tolerance není respekt. Toleruje se něco, co nás obtěžuje.

Co teď bude dál?

Svět se nezboří. Ta komunita tady žije, to není tak, že se teď objevila a chce něco rychle řešit. Přizpůsobuje se společnosti už dlouho. Tak se prostě bude přizpůsobovat dál.

Zajímá mě také téma dětských domovů a náhradní péče o děti. Osobně se mě týká, řešili jsme s bývalým partnerem dítě, byli blízko adopci, pak se to nezrealizovalo, ale já pořád dojíždím do dětského domova v Boleslavi přes organizaci Dobré víly dětem.

Cesta stejnopohlavních párů k vychovávání dítěte je pořád složitá. A nejvíc přitom komplikuje životy samotným dětem. Je přece v zájmu celé společnosti pomoci dětem dostat se z ústavu do milující rodiny, k milujícímu člověku, který má ochotu a odvahu se do takové věci pustit, věnovat péči druhému. Mělo by se to podporovat a oceňovat, ne to v případě stejnopohlavních párů komplikovat.

Pojďme ještě k seriálu To se vysvětlí, soudruzi. Přijde mi, že je to definice žánru „feel good“. Říká se o něm, že zobrazuje normalizaci provokativním způsobem, za což prý schytáváte kritiku.

Už když jsme seriál připravovali, říkali jsme si, že tohle tu ještě nikdo neudělal. Estébáky vykreslujeme jako komické postavy. Já s komunismem nesouhlasím, myslím, že většina lidí si nepřeje jeho návrat a tu dobu nevnímá pozitivně.

Osobně jsem nemluvil s nikým, kdo by měl se Soudruhy vyloženě problém. Spíš to jsou komentáře v diskuzích. Je to generační problém, ozývají se spíš lidé, kteří tuhle dobu zažili, a náš seriál jim přijde moc idealizovaný, moc barevný, moc „feeling good“.

Hlídali jsme během natáčení, aby se z estébáků nestaly ty nejsympatičtější a nejlegračnější postavy. Jejich humor vychází z toho, jak jsou debilní, jak jsou mimo. Rozhodně nejde o žádné schvalování jejich postupu, názoru na svět a ideologie, které sloužili.

Budeš chtít být celý život hercem? Kam bys chtěl případně utéct?

Nevím, co mě čeká, ale je pravda, že herectví už pár let řeším. Měl jsem velkou krizi, kdy jsem si říkal, že už to nejde, že to není ono, necítím se tím naplněný. To jsem si zpracoval a teď mám herectví fakt rád. Hrozně mě baví divadelní herectví, ta živost, to, že publikum reaguje na to, co se děje s tebou jako s člověkem, co se děje s divákem. Baví mě skrze umění komunikovat s lidmi, přijde mi to jako zázrak. Beru divadlo jako rituál, který je s námi od počátku lidstva v různých formách. Určitě u toho chci nějakým způsobem zůstat. Jakou to bude formou, to pořád trochu hledám. Jen ta interpretační forma herectví, cítím, je trochu málo.

Takže režie, nebo psaní?

Psaní mi předpověděly hned dvě vědmy. Jedna Řekyně, druhá Italka žijící na Kanárech. Obě mi nezávisle na sobě řekly, že cítí, že bych měl začít psát. Nikdy mě to nenapadlo, není to pro mě přirozené. Píšu si nějaký deník, ale to je jen moje, pomáhá mi to nějak si srovnat myšlenky. Ale když ti dvě takové paní nezávisle na sobě řeknou, že máš psát, asi je třeba se nad tím zamyslet.

Celý rozhovor je dostupný v audioverzi.