Chudáčci jsou horor o mužích, které děsí svobodná žena

Čím to, že největšími filmovými senzacemi loňského roku se staly dva snímky s tak neoriginálním, primitivním příběhem? Barbie Grety Gerwig vyprávěla o emancipaci blonďaté panenky, Chudáčci Yorgose Lanthimose osvobozují frankensteinovské monstrum v těle ženy.

Oba filmy tlumočí myšlenky z prvních kapitol učebnic o ženské emancipaci. Každý si vysloužil oscarové nominace, ale zatímco Barbie byla kritiky téměř bezvýhradně přijata, Chudáčci dostali od novinářů zabrat. Nedělají přitom nic horšího než film ze světa firmy Mattel. Jen se na emancipaci dívají mužskýma očima. V době, kdy to vypadá, že boje o ženskou rovnoprávnost můžou začít úplně odznovu, se každá ruka hodí.

Po chodbách sídla viktoriánského vynálezce Godwina Baxtera spokojeně cupitají podivné kreatury. Husa s hlavou buldočka, psí trup s ptačím krkem, kozokachna. Odněkud ze salonku se ozývají falešné tóny klavíru. Tříská do něj dospělá žena s mozkem předškoláčka. Baxterovo životní dílo, Bella.

Jak přišla na svět, to se nehodí prozrazovat. Jedno je ale jasné už od začátku. Bella v prapodivné laboratoři svého tvůrce, kterému sama říká zkráceně God, dlouho nezůstane. Spolu s rostoucí inteligencí v ní bublá touha poznat svět.

Fantasmagorická hororová komedie režiséra Yorgose Lanthimose se otevřeně inspiruje ve Frankensteinovi. Gotický příběh o cestě k dospělosti a svobodě ale vypráví na osudech mladé ženy, čímž se nakonec daleko více přibližuje ke zmiňované Barbie. Příběh z růžového světa firmy Mattel se dlouho pároval s dokonale protikladným snímkem Oppenheimer, nakonec jsou to ale Chudáčci, s nimiž Barbie tvoří dokonalý tandem.

Obě hrdinky se vydávají do světa s nezředěným optimismem, který ve svém okolí vyvolává výsměch, opovržení nebo znechucení, a o který postupně chtě nechtě musejí přijít. V čem se Barbie i Bella zásadně liší, je způsob, jakým se emancipují. Barbie vstupuje do svobodného světa symbolicky: shozením lodičky a výpravou do reality. Bella se naproti tomu osvobozuje tělesně. S vervou si užívá masturbaci, sex i pojídání portugalských koláčků.

„Proč po sobě surově neskáčeme pořád?“ ptá se v posteli svého milence Duncana Weddeburna (Mark Ruffalo). Bella muže očarovává svou naivní prostotou – než se ovšem nezačne znepokojovat složitějšími otázkami a potřebami. Než jí dojde, že „surové skákání“ může praktikovat, s kýmkoli zrovna bude chtít. Že nemusí nikoho na slovo poslouchat. A tak dále.

Oba filmy provází úspěch i vřelé kritické přijetí. Chudáčci ale schytali i ostrou kritiku. Web Vulture vyčetl režisérovi, že si ženskou emancipaci představuje asi jako namyšlený puberťák, New York Times dodal, že jde o tak do sebe zahleděný film, že ani nepotřebuje diváky.

Tak to ale není. Chudáčci jsou nejpřístupnější Lanthimosův film, který chce být viděn. Strhává diváky opulentními kostýmy i scénou: viktoriánsky ponurá, černobílá atmosféra Glasgow se tu střídá s přeslazenými barvami Lisabonu. Rozladěný klavír, doprovázející Bellu na cestách světem, zní jako další z Baxterových vynálezů, který se právě probudil k životu.

Chudáčci přetékají fantazií. Vymýšlejí se v nich nikdy neviděná taneční čísla, nová plesová etiketa – maličkosti, díky nimž vyrůstá v Lanthimosově filmu úplně nový svět. Na pohled jde o stejně atraktivní snímek, jakým se stala slavnější Barbie. A to i přesto, že si Chudáčci podtrhávají nohy některými ohranými tropy artových filmů – okoukanými kamerovými zoomy a švenky nebo už únavným rozdělováním filmu na podkapitoly.

Na druhou stranu se snímek opravdu blíží románovému vyprávění – a nejen proto, že jde ve své podstatě o knižní adaptaci. Lanthimosův film je jako bildungsroman o ženě-dítěti, která se promiluje a pročte k vlastní svobodě. Všudypřítomná viktoriánská nabubřelost k frankensteinovskému příběhu tak nějak přirozeně sedí.

I ty nejzávažnější výtky k Lanthimosově gotické komedii, tedy že emancipaci viděla z okna kočáru, že je posedlá představou sexuchtivé Emmy Stone nebo že ze své hrdinky dělá blekotající hlupačku, jsou přehnané.

Chudáčci totiž nejsou film o ženské emancipaci. Jsou o ženské emancipaci pohledem mužů. Kupodivu to není špatně. Lanthimos se ve filmu nikdy nesměje Bellině počínání, ale tomu, jak na něj reagují ostatní. Chudáčci si utahují ze společenských konvencí. A hlavně pak z mužů.

K smíchu je nabubřelý dandyismus Duncana Weddeburna v podání skvělého Marka Ruffala, ve kterém frustrace z Belliiny ničím neohrožené a nespoutané duše odhalí hysterického fracka, i infantilní spasitelství Geodwina Baxtera a jeho přehnaně oduševnělého pomocníčka Maxe McCandlese, kteří ze svých mentálních laboratoří ohromeně pozorují konání svobodomyslné ženy.

Chudáčci jsou vychýlenou komedií o tom, jaký děs může v mužských očích vyvolat žena, která chce mít ze života radost. Nejvíc znepokojivé na nich, a koneckonců i na Barbie, je tak nakonec to, že dva z aktuálně nejúspěšnějších filmů uplynulého roku ohromují i přesto, že vyprávějí příběhy jak z prvních kapitol učebnic o ženské rovnoprávnosti. Jako bychom oba filmy neviděli ve třetině jedenadvacátého století, ale uprostřed upjaté viktoriánské éry.