Chtěli změnit svět, změnili umění. To byli revoluční avantgardisté

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Hned v úvodní kapitole knihy o avantgardistech nabízí Scheng Scheijen vhled do složitého, trpkého, heroického, bizarního i tragikomického soužití mimořádných umělců a bolševické revoluce. Jeden z největších vizionářů své generace, malíř Kazimir Malevič se 15. listopadu 1917 stal „komisařem pro ochranu kremelských památek“. Byla to revoluční obrazoborecká provokace, se kterou nic nezmohl ani Lenin. Ale pojďme na to postupně.

Lenin ještě organizoval převrat v Petrohradě, když Kreml obsadily jednotky „junkerů“ věrných stávající vládě. Mělo to pro ně být absolutně bezpečné místo. Představa, že by sami Rusové zaútočili na Kreml, na posvátné místo vlastní historie a náboženství, byla absurdní. Během první světové války navíc car nechal do Kremlu přestěhovat nejcennější umělecké předměty z Ermitáže. Bál se, že by Němci mohli dobýt Petrohrad.

Jenže junkeři se přepočítali. Bolševici nechali Kreml bombardovat. Byl to projev válečné atmosféry, nekulturnosti, špatné organizace, ale i vědomého revolučního obrazoborectví – k čemu je bolševické revoluci tenhle pomník minulé doby, doby samoděržaví a pravoslavného „opia lidstva“?

A když bolševici junkery z Kremlu vyhnali, jmenovali Maleviče komisařem pro jeho ochranu. Maleviče! Futuristu a provokatéra, který hlásal, že je třeba zapomenout historii a spálit mosty, a že „všechno, co jsme vytvořili, patří do krematoria“. Nebo, že „když Michelangelo sochal Davida, zneuctil mramor a zpotvořil kus nádherného kamene“. Nebo, že „Puškin, Dostojevskij, Tolstoj a spol. musí letět přes palubu Parníku současnosti“. Na slovo vzatý ochránce památek!

Navíc: Malevič byl Polák a katolík. Z pohledu pravoslavných Rusů tedy cosi méněcenného a podezřelého.

Obrazoborec, provokatér, vizionář, revolucionář, Polák a katolík se stal ochráncem paměti pravoslavné carské Rusi. Alespoň ve vzpomínce, z nadhledu a pro někoho mohla ta revoluce být i zábavná.

Malevič, Tatlin, Rodčenko, Chagall, Majakovskij, Kandinskij, Chlebnikov… Mimořádní umělci, experimentátoři, objevitelé. Všichni se tak či onak spojili s bolševickou revolucí. Nikdo z nich nebyl členem „Strany“, nikdo z nich nebyl pravověrný marxista, natož „leninovec“. Klasická je v tomto ohledu vzpomínka Marca Chagalla: „O Marxovi jsem věděl jenom to, že byl Žid a měl dlouhý vous.“ Ale všichni s revolucí nějak souzněli.

Je to velké téma, které Scheng Scheijen v knize sleduje: Umělečtí vizionáři bývají levičáci, revolucionáři, dokonce snad i komunisté. V Česku je to téma kontaminované „vyrovnáváním se s minulostí“ po listopadu 1989. Dlouho ve veřejné diskusi převažoval názor, že cokoli se přiklání k socialismu a komunismu má rodný list kdesi v pekle. Umění jsme bezohledně ztotožňovali s politikou. A to je přesně to, co autor knihy Avantgardisté nedělá.

Ukazuje, že tihle mimořádně talentovaní, trochu vyšinutí, až psychopatičtí provokatéři, buřiči a snílci naprosto přirozeně vítali zánik „starého světa“. A chtěli být součástí tvorby toho nového, dokonce si mysleli, že právě oni ho budou tvořit. Ale nevnímali to jako vítězství bolševické revoluce. Jejich svět byl jiný než ten Leninův, a už vůbec se nepodobal tomu Stalinovu.

To je přece to, co na umělcích obdivujeme, co nás k nim přitahuje, co je definuje. Mají mimořádnou citlivost a představivost, mají obrovskou energii a sebevědomí, s nimiž se poměřují s minulostí. Vidí svět, jaký by měl být: Pryč s nespravedlivostí, pryč s útlakem, pryč se všemi hříchy minulosti. Pojďme ten svět postavit na našem vlastním talentu, mějme z něj radost, hrajme si, objevujme, zbavme se konvencí a zábran tradice. Každý do toho může vstoupit, každý má nějaký talent, každý může prožít radost a učit se sebevědomí.

To je revoluce. Revoluce umělců. Revoluce avantgardistů.

Kazimir Malevič byl Polák, narodil se v Kyjevě, byl z chudé rodiny a nezískal žádné solidní vzdělání, natož umělecké. Ale měl talent, byl workoholik, měl obrovské sebevědomí. Chtěl tvořit budoucnost. A revoluční doba pro něj byla ideálním prostředím.

Celý život mluvil rusky s polským přízvukem a nenaučil se pořádně psát. Ne, že by byl negramotný, napsal ohromné množství teoretických studií o moderním umění, ale věděl, že to není ono, že není žádný intelektuál, týralo ho to.

Jako i někteří další „avantgardisté“ byl Malevič chudý samouk z provincie. Je to další rys revoluce: Šanci mají i outsideři. Navíc se v téhle komunitě stírají tradiční předsudky – Žid, Polák, Ukrajinec, katolík, Rus… Je to jedno. Tvoříme budoucnost.

Ne, to neznamená, že by „avantgardisté“ vytvořili ideální harmonickou utopickou obec. Vůbec ne. Žárlili na sebe až k nenávisti. Ale ne kvůli rase, národnosti nebo náboženství. Chtěli být nejlepší. První. Ti, kdo definitivně ukážou podobu nového umění, která změní tradice a svět.

Kazimir Malevič pro tento objev razil termín „suprematismus“. Ano, překonává to vše, co bylo dosud vytvořeno. Je to rozbití tradičního pojetí obrazu a prostoru. Je to provokace, která ukazuje, že dosud jsme se všichni dívali jen pod jedním úhlem pohledu. Za zakládající dílo „suprematismu“ bývá považován „černý čtverec“. Malevič ho představil na výstavě v roce 1915. Je to prostě černý čtverec. A ve výstavním sále byl zavěšený v místě, kde pravoslavní Rusové mají pověšenou ikonu. Jiný svět!

U černého čtverce Malevič neskončil. Provokoval i bílým objektem na bílém pozadí. Avantgardisté na začátku minulého století zkusili všechno, co svět výtvarného umění definuje dodnes: Performanci, konceptuální umění, filosofickou provokaci… Výstava avantgardistů z roku 1915 a jejich další obrazy a instalace by se bez problémů mohly reinkarnovat na Benátském bienále. Měly by velký ohlas a uznání.

Není tu prostor, abychom alespoň letmo popsali i ostatní avantgardisty. Nebyli méně zajímaví a tvůrčí než Malevič. Tak alespoň několik vět ještě o dvou umělcích. Nepatřili k jádru avantgardy, ale nepochybně se podíleli na vytváření budoucnosti.

Básník Velemir Chlebnikov, éterická bytost, jakoby jen provála revoluční dobou. Tulák, který nechtěl patřit nikam, ale přesto ho někteří avantgardisté a revolucionáři zbožňovali a považovali ho za proroka.

Vytvářel vlastní jazyk a v tom souzněl s experimenty výtvarníků. Měl svůj vlastní svět, svůj vlastní svět poezie. A na tom skutečném světě mu zase tak moc nezáleželo. Revoluce? Ano, revoluce poetického jazyka.

A pak je tu Marc Chagall, asi nejznámější a nejslavnější umělec z této generace. Prožíval revoluci, podobnou zkušenost, ale k „avantgardistům“ v podstatě nepatřil. „Zajímala ho intimní stránka umění, nikoliv jeho úloha veřejná, chtěl zobrazovat svébytnou osobní realitu, ne velký dějinný kolektivní proces.“

Ale i Chagall se stal revolučním komisařem pro umění v rodném Vitebsku. Neuměl to, týralo ho to. Měl na starosti uměleckou školu. Musel obstarat papír, barvy, starat se o platy zaměstnanců. A to v době revolučního chaosu a nedostatku všeho.

V roce 1918 dostal Chagall na starost oslavy prvního výročí revoluce. Najal všechny, kdo měli nějakou zkušenost s kreslením a nechal je na velká plátna překreslovat předlohy svých obrazů. A tak Vitebskem procházel průvod nadšených dělníků, kteří zpívali Internacionálu. A dívali se na velké obrazy zelené krávy nebo letícího koně.

Upřímně míněná revoluce v podání Marca Chagalla.