„Chtěla bych mít dítě. Ale ne místo života,“ říká hrdinka filmu o potratu

Snímek vychází z knižní předlohy, kterou napsala letošní laureátka Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux. Spisovatelka v ní popisuje vlastní zkušenost s potratem v roce 1963 (potraty byly ve Francii zlegalizovány až v roce 1975 na rozdíl třeba od Československa, které podniklo stejný krok už v roce 1957).

Podle Ernaux má každá zkušenost, ať už je její povaha jakákoli, právo na to, aby byla zaznamenána. Událost je záznamem rostoucího zoufalství a zároveň odhodlání hlavní hrdinky Anne mít kontrolu nad svým tělem a budoucností.

„Jednou bych chtěla mít dítě. Ale ne místo života,“ říká Anne lékaři, který ji vyšetřuje. V téhle hojně citované větě je obsažená celá podstata příběhu, kdy si chce hrdinka sama určit, kdy a jak počne potomka. Je samozřejmě děsivou ironií sledovat takový snímek v roce 2022. Ústavní právo na interrupce v USA je zrušeno, v sousedním Polsku jsou téměř zcela ilegální a v Česku se snaží do přízně veřejnosti co nejvíc vlísat Hnutí Pro život, kterému čas od času spadne jeho pečlivě nasazená maska a odhalí se děsivé, tvrdé odsudky žen, jako třeba ten, že znásilněným Ukrajinkám není třeba posílat postkoitální antikoncepci, ale že jsou spíš potřeba houkadla a pepřáky.

Anne na své cestě naráží na celou řadu podivných lidí. Od lékaře, který jí napíše injekce, jež by měly pomoct, ale ve skutečnosti embryo jen posílí, přes spolužáka, co jí nabízí sex, protože „nemůže se nic stát – těhotná už jsi“, po spolubydlící, kterou zpráva o těhotenství vyděsí a nechce nic víc slyšet, aby se nekompromitovala. Snímek nám dává nahlédnout do Annina zázemí, takže je jasné, proč se nechce stát matkou: Studuje literaturu, pochází z rodiny, pro kterou není samozřejmé držet dceru na vysoké škole, a otec dítěte bere celou záležitost jako něco, co by si měla vyřešit hlavně sama Anne. Když za ním přijede a odhalí mu, že je stále těhotná, jeho nadšení z návštěvy evidentně ochladne.

Režisérka a zároveň spoluscenáristka snímku Audrey Diwan (další scenáristkou byla Marcia Romano) se drží stále v těsném závěsu za Anne. Ve filmu takřka nejsou velké celky, většina scén se odehrává v polocelcích nebo detailech a akademický formát vytváří dojem, že se hrdinka nemá kam hnout. Obraz se nejvíc nadechne se scénách v aule. Ta je pro Anne zásadním místem, kde načerpává znalosti, kde může svobodně přemýšlet, rozvíjet se a o které tím pádem pochopitelně nechce přijít.

Děj se zároveň často drží v interiérech, v malých soukromých prostorech, kam jsou právě ženy společností vykázány, aby si řešily svoje „události“. Přesto tyto scény nemají nutně zúzkostňující nádech; jednou z těch nejnepříjemnějších je paradoxně scéna na pláži. Tam by se Anne mohla cítit teoreticky volně, ale namísto toho je s lidmi, kteří jejímu problému nerozumí, nezajímají se o něj a její jediná úniková cesta je otevřené moře.

Všechny tyto formální prvky dovytváří silný dojem, že Anne je se svým problémem sama. A čas rychle ubíhá, což jednoduše připomíná číselný údaj v obraze ukazující, v kolikátém týdnu těhotenství hrdinka je.

Anne se k ženě, která potraty nelegálně provádí, nakonec dostane. Celé sekvence je velmi strohá a zároveň emočně silná v tom, že neuhýbá před bolestí a utrpením, které Anne zažívá.

„Jediný zvuk nebo výkřik a končím,“ říká Anne suše žena. A zatímco hrdinka zůstat zticha skutečně dovede, diváci a divačky s tím mohou mít problém – je evidentní, jakou bolestí prochází a je těžké neodvrátit od plátna zrak.

Je zajímavé tuhle scénu porovnat s jinými slavnými snímky, v jejichž jádru stojí ženské tělo a (ne)svoboda nakládat s tím tak, jak dotyčná uzná za vhodné. Zatímco třeba v rumunském dramatu 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nebo v ukrajinském filmu Kmen jsou akcentovány především bolest, naprosto nevhodné podmínky a fušeřina těch, kdo zákrok vykonávají, v Události je kladený důraz na jasně nastavená pravidla, hygieničnost a jistou strohou profesionalitu. Přesto je hrdinka jasně seznámena s tím, že případné následky si ponese sama. A ty se samozřejmě dostaví…

Subtilní a zároveň mimořádně přesvědčivé je provázání hrdinčina odhodlání nalinkovat si budoucnost po svém a rozhodnutí vtisknout své zkušenosti literární tvar. Ochota sdílet, čím si prošla, totiž dělá z Anne ženu třímající příběh svého života pevně v rukou. Nejde přitom o samotnou otevřenost – sdílení s ostatními může být stejně tak platné a důležité, jako nechat si zkušenost navždycky pro sebe. Zásadní částí je, že to dotyčná dělá vědomě; to ona k danému rozhodnutí došla, to ona sama ho chápe.

V posledních letech se často mluví o „silných ženských hrdinkách“. Ve kterých dílech vystupují, kterým zase chybí. Skoro to vypadá, že taková silná ženská hrdinka je jako univerzální chilli omáčka, kterou jde nalít na každé jídlo, když producenti usoudí, že mu něco chybí. Důrazná, sebevědomá, cílevědomá (ale zase ne moc – všechno pěkně v mezích). Tu musí mít přece rádi všichni, ne?

Je pěkné, že takové hrdinky existují, ale zároveň je třeba vyprávět příběhy i o těch, které nesplňují žádnou z uvedených charakteristik. Co totiž z ženské postavy dělá silnou hrdinku, je právě to, zda se sama zmocní svého příběhu, a dovede mu tak porozumět.

Drama Událost je snímkem, který ukazuje právě takový nelehký proces. I proto se ho vyplatí vidět.