Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a Tomáš Maca každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
Prázdné chodby s nekonečnými trubkami. Dveře s falešným dřevěným dekorem. Všudypřítomné linoleum. Do ticha schodišť pronikají útržky rozhovorů nebo replik z televize, všechno se to slévá v mimozemskou řeč. Paneláky mají nezaměnitelnou atmosféru a nemusíte v nich bydlet, aby se vám otiskly hluboko do podvědomí. Kdo v nich byť jen jednou v dětství šel vyzvednout kamarády, nezapomene na ně.
Z české kolektivní (či, chcete-li, kulturní) psýché se obrazy paneláků už pár dekád pravidelně vynořují. Někdy mají depresivní nádech, jindy jde o vyložený horor. A občas se sídliště ukazují jako místa, která spojují osamělé duše a nabízejí svobodu.
Zatím poslední panelák v české kultuře vyrostl zhruba před týdnem. Nový román Pavly Horákové Okno na západ, vyprávějící o dětství na samém konci komunismu na sídlišti v pražských Bohnicích, se okamžitě stal bestsellerem.
Souběžně s ním vyšel i soubor hororových povídek Výškáč, ve kterém se opuštěný panelák stává místem, kde vrah mučí svoje oběti a dveře do podzemního krytu sídlištní bytovky vyvolají hrůzyplnou vzpomínku. Obálku knihy zdobí temný obraz budovy z prefabrikátů s jediným rozsvíceným oknem. Kdyby náhodou nebylo jasné, že jde o děsivý výjev, grafik k budově přidal pár netopýrů.
Místo hrůzy
Vyčerpávající studii několik dekád dlouhé fascinace paneláky (konkrétně těmi na pražském sídlišti Jižní Město) před lety připravil literární kritik Jan Lukavec. Od té doby panelákových děl opět přibylo a je zajímavé, jak moc se rozšiřuje právě žánr sídlištních hororů.
Loni v srpnu v nakladatelství Host vyšla próza Zatloukání hřebů, kde se trojice urbexerů vydá prozkoumat opuštěné panelové bytovky uprostřed polí (spoiler: Domů se nevrátí všichni). A na sklonku minulého roku zase na nezávislou videoherní scénu přišel Panelák, znepokojivá adventura, v níž na vás uprostřed lesa čeká jeden ukázkový věžák a na jeho střeše zlověstně vyhlížející postava. Máme ji zachránit? Ublíží nám? Je to snad zrcadlový obraz nás samotných?
Už pár let se nejen v médiích mluví o tom, že bydlení v „králíkárnách“ nakonec není tak děsivé, jak se říkávalo. Sídliště zažívají společenskou renesanci. Je v nich možná víc klidu než v centrech měst, lepší občanská vybavenost, rozmanitost obyvatel. Tak proč tolik hororů?
Ačkoli Pavla Horáková nenapsala horor v pravém slova smyslu, nejvíce přímočarou odpověď nabízí právě její kniha Okno na západ. Betonové obelisky v Bohnicích tu jsou opravdu manifestací normalizačního násilí. Dospívající hrdinové v uniformních bytech touží po bezpečí, po kvalitnějších věcech i po tom, aby jim někdo z chodby neukradl boty. S příchodem svobody pak jejich touha nemizí, spíš mutuje do hladového materialismu nebo zoufale působící spirituality.
Paneláky mají hluboko v betonu zažranou historickou bolest, ale hororovými kulisami se stávají i díky své liminalitě. Jsou plné lidí, ale zároveň umí být tak nelidské. Jednou se mi v reportáži o pražském metru strojvedoucí přiznal, že v něm pohled do tunelu táhnoucího se až kamsi do Letňan vyvolává závrať. Něco podobného dokáže způsobit i dlouhá chodba paneláku v Bohnicích. Nebo jakákoli budova, která na nás působí nelidsky.
Není to tak dávno, co se internetem začal šířit fenomén backrooms. Na diskuzních fórech si uživatelé vyměňují fotky prázdných kanceláří, zázemí administrativních budov, prostě míst, kde se člověk mění na stroj a kde je záhodno necítit žádné zásadní emoce. Jenže právě ty nakonec prázdná, nelidská místa vyvolávají. Chodby, šachty a zadní trakty se stávají projekčními plátny našeho podvědomí.
Horor miluje ohledávat to, co potlačujeme, ať už na úrovni jednotlivců, nebo jako celá společnost. Proto ve Výškáči děsí dveře podzemního krytu, v Zatloukání hřebů nás může vsáknout chodba a v Paneláku přízraky lidí skáčou z lodžií. Nic proti sídlištím. Prostě to funguje.
Svoboda a black metal
Paneláky ale v současné literatuře nejsou jen symbolem tísně. Román Ivy Hadj Moussa Démon ze sídliště (2021) vypráví o partě výrostků, kteří se oddávají satanistickým rituálům, skládají metalové vypalovačky a při jedné ze svých potulek po sídláku v Táboře se stanou nepřímými svědky vraždy. Jsou to dojemně milí outsideři, kteří mezi svými vrstevníky toporně trčí úplně stejně jako paneláky hyzdící načančané periferie měst. A společně se učí svoje vyčnívání zvládat.
„Je to jedinečný prostor, který může na první pohled působit anonymně a odcizeně, ale zároveň v něm existují pevné vazby, různé mikrosvěty sousedských příběhů, dobrodružství a skrytých dramat,“ říká o sídlištích Iva Hadj Moussa, která panelovou šeď svého knižního světa páruje s black metalem. Zní to jako soundtrack osamělosti v těsné blízkosti lidí, a zároveň rebelie vůči ní.
I v románu Poupátka (2021) od o generaci mladší spisovatelky Hany D. Lehečkové má sídliště nejednoznačnou pozici. Pro hlavní hrdinku Františku znamená absenci soukromí a vlastního prostoru, ale „také je to místo, kde může zažívat téměř absolutní svobodu“, vysvětluje Lehečková, která tvrdí, že sídliště je prostě místo s velkým dramatickým potenciálem. Ledacos se tam může stát, ale také se ledacos může ztratit. „Je tu hodně lidí na malém prostoru, jedinec neustále naráží na bariéry a hranice ostatních, ale i na svoje vlastní. Někdy ty hranice ztratí, někdy je neubrání, ale někdy je taky druhým otevře.“
Uprostřed sídliště v Poupátkách trčí opuštěná, zarůstající budova, kam děti nesmí. Zase jsme u ztělesněného podvědomí, kde se ve tmě povalují vypuzené vzpomínky. Překročit práh ruiny znamená podívat se do traumatu minulosti. Může to bolet. A může to léčit.
Krajina českých sídláků trochu připomíná Sudety. Oblíbené místo českých umělců, kam spisovatelé, filmaři a hudebníci ještě pořád jezdí, aby ulovili atraktivní příběhy o historických traumatech, navíc situované v romantických ruinách. Sudety už jsme notně vytěžili, hlavně proto, že pořád vyprávíme o jejich minulosti a na současné problémy periferie si nikdo netroufne. I české sídláky kultura jednou definitivně vytěží. Sledovat, co všechno ještě z kočárkáren, sklepů, krytů i výtahových šachet vytáhneme na světlo, je ale zatím velmi zábavné.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
