Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Čtete ukázku z newsletteru Chlebíček, ve kterém Jonáš Zbořil a Tomáš Maca každý čtvrtek glosují dění v současné kultuře a přinášejí tipy na nové seriály, filmy, hudbu a knihy. Pokud vás Chlebíček zaujme, přihlaste se k odběru!
„Současná poezie začíná působit tak, jako by nějaký zvrhlý literární vědec vyhlásil soutěž o nejnesrozumitelnější a nejzbytečnější báseň na světě. Bohužel, kandidátů na vítězství je čím dál tím víc. A co hůř, najdou se mezi nimi i někteří velmi velmi mladí,“ posteskl si nad tuzemskými básněmi před více než dvaceti lety spisovatel a novinář Luboš Majzlík. Uvažoval tehdy nad otázkou, proč mladí lidé horlivě píší poezii, ale zároveň ji nečtou. A odpověděl si sám v duchu úvodní citace.
Výsledky letošních cen Magnesia Litera:
Co se od roku 2003 změnilo? O poezii se v mainstreamových médiích píše ještě méně než tehdy. Nezbývá prostor už ani na glosy o její nesrozumitelnosti nebo nudě. Přestala se objevovat i obvyklá úvaha kruhem: Poezie se málo prodává, proto se o ní v novinách nepíše, nebo naopak, o poezii se nepíše, proto se málo prodává. A mladí lidé? Dál ignorantsky píší básně, jako by nikdy neotevřeli noviny.
Dvaadvacetiletý Lubomír Tichý ve svých básních prozkoumává čím dál méně jasné hranice mezi lokálním mikrosvětem venkova a nekonečností digitálu. Sufian Massalema, ročník 1999, cestuje v textech mezi Irákem a diskotékou v Držkově a z rozpojeného světa si staví domov. Na otázku, co poslouchá, odpovídá v krátkém čtyřverší: „Korán nebo techno.“ Poezie Apoleny Vybíralové (2001) zase rozmělňuje realitu a sen, který navozují opiáty proti bolesti.
Všichni tři zmínění básníci mohou letos získat Cenu Jiřího Ortena. Tichý navíc přibral nominaci na Magnesii Literu v kategorii debut roku a Vybíralová se dokonce probojovala i mezi o generace starší a zkušenější autory v kategorii poezie.
Cvičení v nerozumění
Výčet mladých básníků, které porotci literárních cen uznali za hodné pozornosti, by mohl pokračovat. A pak by šlo přidat ty, které porotci pominuli, ale jejichž texty pořád stojí za přečtení. A tak dále. Proč pořád nenastal konec básníků v Čechách, když už poezii nikdo nečte? Vzhledem k tomu, že si na tuto otázku nedokázal odpovědět ani Majzlík před dvěma dekádami, nabízí se ji přeformulovat. Proč se tak bojíme číst básně, když jsou zjevně pořád mezi námi?
Odpověď by šla najít již ve školních třídách. Co tím chtěl básník říci? Ptaly se nás učitelky před tabulí a my měli pocit, že nás poezie tahá za nos a jednoduché věci zbytečně schovává za nepochopitelné obrazy. Tak to ale nikdy nebylo. Metafory nejsou okrasné pentle jazyka, ale spíš dočasná řešení situace, kdy nám jinak došla slova. Jako když místo „jsem nešťastný“ nějaký zoufalec poprvé řekl: „Mám zlomené srdce.“ Nejspíš na něj tehdy všichni koukali jako na blázna. Mimoděk se ale nabízí vysvětlení, proč se pořád rodí básníci. Poezie se bude psát, dokud budeme zažívat pocit, že se nám nedostává slov.
Abychom se přestali bát ji číst, trochu paradoxně by pomohlo, kdybychom poezii nechtěli pořád rozumět. Vnímali básně víc jako hudbu. Abychom si zamilovali song, nepotřebujeme ho rozložit na prvočástice a pochopit jeho význam. Umíme mu ho přidělit sami. Největší hity a nejoblíbenější balady známe nazpaměť, vracíme se k nim, když je nám nejhůře, nebo nejlépe. Pár básní bychom také mohli přibrat do repertoáru.
Donekonečna omílaná, přitom poněkud mytická nesrozumitelnost poezie by nás neměla odrazovat. Nerozumíme věcem mnohem častěji, než si myslíme, a není se proto čeho bát. A pokud nás neporozumění frustruje, kde jinde se s ním naučit žít než právě v bezpečném prostředí básní? Nehrozí nám tam ostatně konfrontační střet s básníkem ani hádky v komentářích.
Filozof Miroslav Petříček mi před dvěma lety v rozhovoru řekl, že umění lidi frustruje hlavně proto, že se nesnaží komplikovaný svět vyjádřit jednoduše a naopak chce, abychom plně vnímali, že žijeme ve složitém světě. I proto má smysl číst poezii a sledovat tvorbu nejmladší generace básníků. Nic nenasvědčuje tomu, že svět bude jednodušší. Umět nerozumět se ještě může hodit.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
