Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Filmovou adaptaci jedné z nejprodávanějších počítačových her v historii jste asi ještě neviděli, ale možná jste už zaznamenali virální videa z kinosálů. Výrostci při projekcích Minecraftu nadšeně skáčou mezi sedačkami, vzduchem létá popcorn a kelímky s limonádou, euforie se střídá s destrukcí.
Zprávy o stržených rekordech návštěvnosti (ano, v tom všem divočení člověk snadno zapomene, že sleduje zapomenutý fenomén plného sálu) střídají reporty o tom, na kterých projekcích už musela zasahovat policie a v jakých koutech světa pořadatelé vyvěsili do kinosálů upozornění, že antisociální chování bude přísně trestáno.
Na začátek se hodí uklidnit starostlivější rodiče. Filmový Minecraft sice rezonuje i v Česku, ale policejních zásahů v multiplexu se zatím zřejmě nemusíme bát. Byl jsem se podívat na tři důstojně zaplněné pražské projekce Minecraftu a místo výtržností tam byly k vidění spíše dojemné výjevy.
V sálech se míchali rodiče s malými dětmi a skupiny teenagerů, jejichž největší rebelií byly nohy opřené o prázdné sedačky, navíc způsobně bez bot. Proslulá hláška „Chicken Jockey“, při které se Steve (Jack Black) a Smeťák (Jason Momoa) mají utkat s baby zombíkem na kuřeti, sice nevyvolala popcornovou bitku, ale na jedné projekci si vysloužila nadšený potlesk (a vzápětí udivené pohledy rodičů).
Šlo o nejroztomilejší zážitek z celého Minecraftu. Možná tomu pomohl i fakt, že v dabované verzi hláška nefunguje tak dobře jako v originálním znění, kde ji Black pronáší se směsicí úděsu i potměšilé radosti – jako by věděl, že servíruje fanouškům Minecraftu něco úžasného.
Sem tam zněl i smích, třeba když se jedna z postav pokusila postavit loď z jediné krychličky dřeva (vděčná legrace na adresu neználků hry, která funguje jako nekonečná virtuální stavebnice). Vidět byly znalecké úšklebky starších teenagerů, kteří návrat do světa hry poprvé vydané v roce 2009 berou jako nostalgii, nebo občasné výkřiky angažovaných dětských diváků.
„On vybouchne! Dělej!“ upozorňoval hrdiny filmu asi sedmiletý kluk, když se na plátně objevilo monstrum ve hře známé jako Creeper. Největším „creeperem“ byl ale nakonec dospělý muž, který se na projekcích objevil bez dětského doprovodu, okukoval spolusedící a občas si něco napsal do notesu. Tedy já.
Nekonečný Minecraft
Filmový Minecraft ve Spojených státech sbírá u kritiků vcelku pozitivní ohlasy. Chválí jeho energičnost i lehkost, se kterou si tvůrci snímku utahují i sami ze sebe. Někdo oceňuje odkazy režiséra Jareda Hesse na jeho kultovní komedii Napoleon Dynamite nebo tematizaci hráčské nostalgie. I my jsme v dětství byli pařani, ukazuje Hess, který rodiče v Minecraftu nechává vzpomínat na arkádové hry.
České kritiky filmový Minecraft spíš rozlítil. Prý jej kazí stupidní vtípky, není kreativní jako jeho herní předloha. Snímek, který jen v premiérovém týdnu dosáhl na částku tří set milionů dolarů, je podle některých jen další z nekonečné řady pokusů vydělat na adaptacích kultovních her. Upozorňovat na cynismus takového postupu je namístě – zvlášť, pokud se filmaři pouštějí do her, které nestojí na zvlášť silném příběhu.
Kouzlo Minecraftu, který v roce 2009 pustil do světa švédský vývojář Markus Persson, spočívalo v naprosté svobodě. Hráč se objevil v náhodně generované rozpixelované krajině připomínající stavebnici. Všechno kolem šlo rozbít, rozkutat, vytěžit a z krychlí nasbíraného materiálu následně stavět, co člověku zrovna přišlo na mysl. Mělo to jedinou podmínku. Než na obloze zapadne obří hranaté slunce, musíte se ukrýt do bezpečí před monstry, která svět Minecraftu ovládají v noci.
Internet záhy po vydání hry zaplavila videa s monumentálními stavbami, napodobeninami velkoměst a mikrosvětů s plně funkční infrastrukturou. Hráči mezi sebou sdíleli návody na detailně promyšlené výrobní linky na cokoliv, které stvořili za doprovodu uklidňujícího herního soundtracku, tvořeného pouze minimalistickými tóny klavíru.
Některé hráčské projekty to dotáhly až do médií. Třeba expedice Američana Kurta J. Maca, který chtěl vyzkoušet, jestli je svět Minecraftu opravdu nekonečný, a tak se vydal na cestu. Svoje putování na kraj světa, které zaznamenává v podcastech i videostreamech a využívá ho k dobročinným akcím, by měl dokončit někdy v tomto roce. Tedy po více než čtrnácti letech.
Slepá skvrna mezi pixely
Takových příběhů bychom ve světě Minecraftu našli nespočet. A spousta z nich bude obyčejnému smrtelníkovi, rodiči nebo prostě nehráči navždy unikat. Ovace dětí i teenagerů v kinosálech při hláškách „I am Steve“ nebo „Chicken Jockey“ jsou tak bouřlivé právě proto, že jim my ostatní nemůžeme rozumět. Kdo ví, ví. A kdo zkusí kolektivní tajemství ukradnout pro sebe, zničí ho pro všechny. Třeba jako Zdeněk Hřib v kauze Skibidi.
Proniknout do komunit mladších fanoušků, osvojit si jejich jazyk, nebo jim dokonce prodat jejich vlastní kulturu v komodifikované verzi je docela dřina. Je to dobře vidět právě na hollywoodských herních adaptacích, a zdaleka nejde jen o propadáky typu Borderlands. I u Minecraftu se redaktor časopisu Forbes pohoršoval nad tím, že lídři Hollywoodu nedokázali předpovědět, že zájem o film bude nakonec ještě masivnější.
V souvislosti s fenoménem Minecraftu není možné nezmínit také nás, kulturní novináře. Není žádná novinka, že kulturní publicistika ztratila kvůli rozmachu internetu a sociálních sítí část své autority. V diskuzích pod články se rozšířila oblíbená hláška: „Film se kritikovi nelíbil? Tak to si na něj určitě zajdu.“ Kulturní novinařinu ale komplikuje i fakt, že vyžaduje mnohem větší fanouškovství.
Zatímco po redaktorovi zpravodajství chceme, aby striktně rozlišoval mezi svým civilním a novinářským já, u kulturních publicistů očekáváme jak znalost umělecké scény a schopnost interpretovat významy, tak neutuchající nadšení konzumenta. Kdo napíše recenzi na koncert hudebníka bez hlubokých, až fanouškovských znalostí, dopustí se neodpustitelného trapasu. A někdy ani to nestačí.
O Minecraftu se píše těžko i ve chvíli, kdy za sebou máte hodiny stavby krychlovitých eiffelovek nebo putování na konec náhodně generované herní mapy. K perfektnímu pochopení kouzla hry člověku chybí mysl dospívajícího insidera. Nejen u obsahů pro mladší generace bychom se kromě díla měli zajímat i o ty, kdo dílo konzumují. Zvlášť v případech, jako je Minecraft, kde se diváci na díle spolupodílejí svými vlastními výtvory nebo popcornovými bitvami.
Při pohledu na kinosály oslavující hlášku „Chicken Jockey“ se těžko brání fascinaci, nebo dokonce radosti. Bouřlivé ovace jsou výron kultury, která se víc prožívá, než popisuje v odtažitých recenzích. Stejně jako koncerty kapely Brutus, nové díly seriálu Ulice nebo nejčerstvější internetové memy a tiktokové trendy.
Lepší než o ní psát je zažít ji. Nebo si alespoň užít radost těch, kteří ji autenticky milují, a smířit se s tím, že my, starší kulturní novináři, vypadáme jako mimoňové s poznámkovými notesy.
V plném vydání newsletteru Chlebíček toho najdete ještě mnohem víc, včetně zajímavých kulturních tipů od našich redaktorů i čtenářů. Přihlaste se k odběru a budete ho dostávat každý čtvrtek přímo do své e-mailové schránky.
