„Chci v Praze postavit utopii,“ říká architekt Vltavské filharmonie

„Místo určené pro filharmonii rozhodně krásou nepřekypuje,“ přiznává Bjarke Ingels a o budoucí adrese nového koncertního sálu říká, že je to zející rána města. Mluví o nepřehledném okolí stanice metra Vltavská, které je ohraničeno magistrálou, železničním viaduktem i řekou. Budova filharmonie by mělo ránu zacelit. Vytvořit veřejný prostor, který bude zvát k novým kulturním zážitkům i nečekaným výhledům na město.

„Fascinuje mě, jak je Praha trojrozměrná. Uliční úroveň se tu míchá s dramatickými kopci, pod tím vším řeka. Všechny ty dimenze jsme chtěli zkombinovat do jediného gesta,“ vysvětluje dánský architekt, co ho inspirovalo při vytváření filharmonie.

V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Bjarke Ingels o tom, jak stavět lokálně, a přitom nepřijít o vlastní vizi, nebo o tom, jak se s pomocí architektury dá vytvořit utopie.

Jste globální hvězda architektury, ale vaše stavby musí fungovat lokálně. Jak těžké je stavět pro Prahu a zároveň zachovat vlastní vizi?

O tom to celé svým způsobem je. Je to jako s filmem. Ten také zná nějaké žánry. Můj žánr je postavit koncertní sál. Tenhle žánr má svá specifická pravidla, která musím dodržet, pochopit je, naučit se je. A pak má možnosti – místa, na kterých je možné je inovovat, vylepšit. Stejně jako u filmu se i v architektuře řeší, jak vypadá scenérie, kde se nacházíme. To, v jakém městě stavím, přináší určitou atmosféru, vizuální paletu, náladu. Jde o počasí, světlo, lokální architekturu.

Když budete příliš respektovat okolí, přimícháte do stavby všechny ingredience lokální architektury, prostě jen zopakujete recept, který je všude ve městě k vidění. Postavíte budovu, která bude předvídatelná a nudná.

Podívejte se na aktualizované vizualizace Vltavské filharmonie.

Když budete okolí ignorovat, vznikne vám pod rukama nefunkční budova, která bude vypadat jako UFO, které na město spadlo.

Vždycky začínáme průzkumem. Díváme se, posloucháme. Snažíme se pochopit cestu, kterou město, v němž se chystáme stavět, vlastně jde. Zkoušíme také zjistit, jakou cestou se město vydá v budoucnu. Myslím, že se nám podařilo vytvořit něco velice „pražského“, ale zároveň jsme chtěli nasměrovat město dopředu.

Fascinuje mě, jak je Praha trojrozměrná. Uliční úroveň se tu míchá s dramatickými kopci, pod tím vším řeka. Všechny ty dimenze jsme chtěli zkombinovat do jediného gesta.

Ještě mě napadá jedno přirovnání. Architekt je na tom podobně jako novinář. Taky si dělá průzkum. Co už o tomhle bylo napsáno? Hledáte nové úhly pohledu, lidi, kteří třeba nebyli vyslyšeni, zjišťujete si o problému víc a víc a lépe ho chápete. Pak ho také lépe přiblížíte ostatním, pokud svou práci děláte dobře.

I my se snažíme nahlédnout naši práci ze všech možných úhlů, všimnout si problémů, které město předtím neřešilo, vylepšit ho.

Mám pocit, že náš návrh před dvěma lety, ale i po aktuální prezentaci, vzbudil pozitivní reakce. Takže myslím, že se nám tu tenzi mezi lokální architekturou a naší vizí podařilo vyřešit. Všichni v týmu pocházíme z jiného kulturního zázemí, ale přicházíme do Prahy s pochopením a respektem, zamilovali jsme si ji. Nejen Prahu dneška, ale i to, jak by mohla vypadat v budoucnosti.

Řekněte mi víc o té cestě za poznáváním Prahy. Člověk asi musí nejdřív překonat klišé typu „stověžaté město“. Čím vás Praha zaujala?

To o těch věžích se říká i o Kodani (smích). Zaprvé myslím, že Praha má s Kodaní hodně společného. Taky je to historické město plné dlážděných uliček a věží, má dobrodružné panorama, zároveň je samozřejmě jiná. Kodaň je placka, topografie Prahy je naopak velmi dramatická.

A pak je tu socialistická éra, která měla zcela unikátní architektonický ekosystém, pět procent rozpočtu stavby připadající na umění, to mi připadá velmi zajímavé. Mám také rád Novou scénu Národního divadla, jejíž fasáda připomíná skleněné trubky ve starých televizích.

Všímám si také, že Praha poslední dobou jako by znovu začala oceňovat Vltavu. Třeba ty „hobití nory“ na náplavce. Přijde mi, že město znovuobjevuje svá zapomenutá místa. Myslím, že v tomhle Praze docela rozumím.

S jakými problémy jste se na začátku projektu filharmonie potýkal? Slyšel jsem, že jste nebyl nadšený z místa, kde by měla budova stát.

Ano. Přijedete do jednoho z nejkrásnějších měst na světě, ale místo pro filharmonii rozhodně krásnou nepřekypuje. Když jsem se nad tím ale víc zamyslel, začalo mi být jasné, že výběr místa pro Vltavskou filharmonii je naprosto perfektní. Jednak řeší problém, že nový koncertní sál nebylo kam dát, jednak sbližuje městské centrum s širším centrem, tedy s Prahou 7 a dál.

Místo, kde má filharmonie stát, je teď taková zející rána města. Nedaleko je železniční most, který Prahu v těchto místech rozděluje. Stavbou Vltavské filharmonie se tahle rána zacelí. Město se znovu spojí z východu na západ i z jihu na sever.

Možná to tak působí jenom z vizualizací, ale není budova filharmonie příliš velká?

Myslím, že je přístupná ze všech stran a úhlů. Zve na návštěvu. Je kaskádovitá, nebude působit megalomansky, než se dostanete na střešní terasu, čeká vás čtyři nebo pět stoupání. Je to, jako by budova byla rozdělena do menších elementů. Spíš veřejný prostor než architektonický objekt.

Jak má vypadat architektura veřejných prostor? Máte nějaká nepsaná pravidla pro to, jak je stavět, aby i v postcovidové době byla stále atraktivní, lákala lidi?

Všechno je veřejný prostor. Kdybyste se ale teď podíval na místo, kde má stát filharmonie, z balonu, uvidíte, že je prázdné a neživé. Navrhli jsme filharmonii tak, aby na tomhle půdorysu nabídla co možná nejširší variantu míst s různým charakterem, který se liší podle denní doby a polohy. Můžete sedět dole u řeky a pozorovat západ slunce nebo ostrov, můžete odpočívat na jedné z vyhlídkových teras a dívat se na majestátní město, můžete se vydat do intimnější zóny k viaduktu nebo sedět ve stínu baldachýnu. Budovali jsme filharmonii tak, aby nabízela co nejvíc různých nik. Aby lákala různé typy osobností, vyhovovala různým náladám, různým druhům setkání. Tohle je tedy způsob, jak dnes stavět veřejný prostor.

Hodně z venkovních míst filharmonie navíc přímo navazuje na to, co se děje uvnitř. Kulturní hub a koncertní zkušebna, budou tudy procházet studenti hudby, kteří si o pauze sednou posvačit na terasu s výhledem na Pražský hrad, než zase půjdou hrát. Je tu opravdu hodně interakce mezi vnitřním a vnějším prostorem budovy. Přímo k tomu zve. Myslím, že filharmonie bude plná elementů, které povedou k vytvoření živého, příjemného prostředí.

Vaše studio si hodně hraje s termínem „pragmatická utopie“. Jak to funguje v praxi?

Utopie je literární termín, který znamená „žádné místo“. Nikde. Protože je to vize místa tak perfektního, že nemůže v reálném světě existovat. Pragmatismus je způsob nahlížení na svět takový, jaký je, spíš než jaký byste si přál, aby byl. Tyhle dva termíny tedy dohromady působí jako oxymóron. My ale věříme, že když pragmatickou utopii aplikujete v reálném světě, máte šanci udělat z malého kousku světa místo svých představ. Pragmaticky viděno víme, že nemůžeme změnit celý svět. Nemůžeme změnit celou Prahu. Můžeme vylepšit tenhle jeden malý kousek Prahy. A když se nám to podaří, krok po kroku možná vytvoříme utopii.