Dokument ukazuje Karlose Vémolu jako Rittigova psa a dravého kapitalistu

V kinech má premiéru nový dokument nazvaný pouze Karlos. Ani Vémola, ani Vemolition Man, ani Czech Terminator, ale jenom Karlos, stejně jako o Karlu Gottovi mohl v roce 2020 vyjít dokument s názvem Karel.

O 38letém Vémolovi dnes vědí i lidé, kteří se nezajímají o disciplínu MMA, a mnozí mohou říct, že vše, co se kdy o Vémolovi dozvěděli, se dozvěděli nedobrovolně. Všechno jeho nakupování lvů, krokodýlů, žraloků, svatba se slovenskou playmate Lelou Ceterovou, zálety s pornohvězdami a prostitutkami, silácké výroky, svítivě bělostný chrup, oblékání se do zlatavých vzorů, brutální výhry a v poslední době hlavně prohry. Nikdo neudělal pro informování široké veřejnosti o postkomočním syndromu více než Karlos.

S téměř zázračnou intuicí napadlo zhruba před 15 lety studenta režie Michala Samira, že by mohl v Londýně, kde tehdy pobýval, natáčet na malou ruční kameru vzestup zcela neznámého vyhazovače a bojovníka z Olomouce. Zápasy v klecích byly stále okrajovým sportem a nešlo předvídat, že Vémola bude prvním Čechem, který se dostane do nejprestižnější organizace UFC, a posléze bude v Česku vyprodávat sportovní haly a lidé si o něm budou několik týdnů před jeho zápasy vykládat v hospodách a objednávat si stoly ke hromadnému sledování další bitvy téměř bez pravidel.

Díky oné prvotní režisérově odvaze vsadit si na příběh, který tehdy jen začínal, a dohodě, že výsledný materiál nebude čistě propagační a Vémola za něj nedostane žádné peníze, což je v životě tohoto muže skutečné novum, můžeme vidět i to, co se do jiných sportovních dokumentů nedostává.

V poslední době jsme přitom zahlcováni oslavnými pomníčky – na Netflixu je čtyřdílná série o zápasníkovi Conoru McGregorovi či celovečerní snímek o Attilovi Véghovi (jenž právě přispěl k Vémolovu pádu na podlahu oktagonu a vytvoření legendárního „Karlova mostu“). V Česku máme dokonce specialistu na podobné monumenty, Petra Větrovského – kromě Végha natočil díla o fotbalistech Janu Kollerovi a Martinu Škrtelovi a letos chystá premiéru snímku o biatlonistce Gabriele Soukalové.

Samir si k sestříhání 600 hodin natočeného materiálu přizval ještě Šimona Šafránka a Šimona Hájka, kteří za sebou mají už jiné, složitě střihové filmy King Skate o historii skateboardingu v Československu a Meky o Miru Žbirkovi, aby mu pomohli najít odstup a dali filmu náležité tempo na 90 minut. Podstatné je, že všichni autoři nejsou typickými sportovními fanoušky, ale spíše intelektuály, kteří vidí ve slavných lidech kulturní symboly. Karlos Vémola je vynikající figurou snadno čitelného příběhu, v němž se všechno koncentruje do výhry, nebo prohry.

Ale je také ztělesněním toho, jak dnes vznikají hvězdy. Sám Vémola to říká při poslechu dechovkového šlágru jasně: „Nebojte, ručičky, vy makat nebudete.“ V dnešním stadiu kapitalismu nejsou lidé oceňováni za tradičně chápanou užitečnou práci, která přispívá k rozvoji lokálních komunit, za dřinu, která udržuje svět v chodu, ani geniálními vynálezy, díky nimž se nadřeme méně.

Hvězdami jsou osoby polosvěta na hranici legality – influenceři, rapeři, fighteři, scammeři, kteří žijí z toho, že prodávají své příběhy o úspěchu, vydělávají peníze tím, že je rozhazují a ony se pak zázračně generují nanovo, a umějí být kontroverzní – záměrně říkají věci, které rozčilují spořádané občany.

Film Karlos ukazuje dobře, že Vémola není jednoduše „prosťáček s vymlácenou hlavou“, ale výřečný a svým způsobem nezvykle inteligentní člověk, který umí dokonale budovat svou image. Je mistrem tzv. trashtalku, jímž se dostává do hlav soupeřů a rozkládá jim psychiku, což se naučil právě v zahraničí, kde si dobře osvojil jazyk ulice. Můžeme zde také vidět a slyšet, jak Vémola postupně nachází či vynalézá svůj hlas. Ještě na přelomu nultých a desátých let zněl jinak – nejistěji, chlapečtěji, o oktávu jinde. Teprve pak stvořil onoho alfa samce, a to vlastně v době, kdy nejsilnější část kariéry měl už za sebou.

Jak se prohlubuje Vémolův hlas, přibývá vousů a tetování, ubývá zároveň tuku a svalové hmoty a tělo nejen kvůli lokálním atrofiím a dysbalancím vypadá stále skrčeněji, shrbeněji a ve větší křeči. Film nehledá odpověď na to, proč Vémola už není nezastavitelným buldozerem, zda jde výhradně o jeho stárnutí, nebo o to, že samotné MMA se vyvíjí a nestačí technika ground and pound (přišpendlit někoho na zem a tam ho umlátit).

Dá se také jistě namítnout, že časosběrný dokument nenabízí nic moc jiného, než co sledujeme v každodenní Vémolově mediální reality show, ale to je pravda jen částečně. Některé záběry a scény jsme zkrátka nikdy nespatřili, protože u nich byl jenom Samirův štáb, a vidíme mnohem více do soukromí i bolesti tréninkové přípravy, kdy se zápasník nachází v polomrtvém stavu. Především ale vysvitne mimořádně blízký otcovsko-synovský vztah s Ivo Rittigem, bez nějž by Vémola nejspíš nikdy nebyl takový fenomén a Rittig by zase symbolicky neměl svého „bojového psa“.

V náznacích probleskuje špatný vztah se skutečným, autoritativním, násilnickým otcem i nezdárným mladším bratrem, který Karlose nejprve obdivoval, pak vydíral a nakonec se od něj distancoval. Vztah s Lelou Ceterovou v sobě má prvky splněné romantické pohádky, ale spíše se zdá, že je takto udržován a hrán. On má být tím nejvíce macho mužem, ona co nejvíce artificiální panenkou Barbie, ale stejně jako nedávno ve filmovém Barbielandu i ve Vémolandu neprobíhá vše ideálně, přestože se tu třpytí tolik znaků štěstí a luxusu.

Film se opět skládá z fragmentů a neumožňuje vidět celek jejich životů, tím se jako by neliší od bulvárních zpráviček. Ale jde o natolik zhuštěné výjevy v lineárním vývoji, až nám dochází, že Vémola žije splněný sen, který se při plném vědomí mění v cosi hrozivého. Vémolova kariéra je postavená na vypjatém individualismu, žití v extrému a životu jako boji, kde je nutné shořet co nejzářivěji ve světle kamer.

Není to ale individualismus stojící proti systému nebo mimo systém. Jde o budování svého já coby obchodní značky a mašiny na peníze. „Víš, že co slíbím, to taky doručím,“ říká u svatebního obřadu své nastávající, stejně jako tímto obchodně doručovatelským anglicismem slibuje fanouškům krvavou podívanou jako druh zboží.

Vémola svou osobní cestu reflektuje tak, že jde o vzpouru proti autoritě. „Nechci pracovat, chci mlátit lidi za peníze,“ říká s hrdou pobaveností nad pinožením ostatních, ale přitom sám dře do úmoru, ničí se a nedokáže se hýbat, aniž by užíval léky proti bolesti.

Je to muž, který v tom umí chodit, umí vydělávat, chápe význam mediálního obrazu a počítá i s negativní publicitou. Zatímco Karel Gott chtěl přizpůsobivě dělat všem radost a být milován, i za cenu toho, že jeho tvorba nebude nic sdělovat a on ani nesmí mít veřejné názory, Karlos Vémola chce vzbuzovat prudké emoce a sází na maximální upřímnost, čímž si získává jisté malé sympatie a odpuštění.

Z onoho koloběhu očekávání, nároků na maximální výkon a nutnosti poslušně vydělávat peníze na svůj okázalý superkonzumní poameričtělý životní styl ho však ani upřímnost nemůže vykoupit a lze se asi shodnout na tom, že upřímnější už být nemůže, pokud by zase nechtěl do vězení. Pro publikum tak zůstane záhadou, jak se muž, který odjížděl z Británie úplně na dně, vyšvihl v Česku tak rychle nahoru a koupil si obří vilu. Snímek Michala Samira je cenný v tom, že na příkladu postmoderního gladiátora vidíme, jak silně se i Česko za poslední dvě dekády posunulo v cestě za tím, být zemí západního typu. Jak se kult dřiny a bolesti stal spektáklem, bez něhož se nedokážeme obejít, a jak si do MMA projektujeme vlastní touhy a agrese.

Tolik lidí by chtělo bojovat, ale vlastně nevědí proč, krom toho, že ze sebe chtějí vybít vztek. Reálně se do ringu většinou bojíme jít, od toho tu máme agresivního novodobého Ježíše, jenž bude rány rozdávat i snášet za nás.

„Chci motivovat a nakopávat lidi i dlouho po mé smrti, mít odkaz,“ říká hlavní aktér v závěru. „Takže trochu jako Bůh? “ ptá se hlas za kamerou. „Třeba,“ přivře Karlos nábožně oči a pak už jen zní Gottův hlas – „Zůstanu svůj, na tom mi nejvíc záleží…“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.