Český venkov děsí přízrak. Román o něm je mrazivý, ale i překvapivě vtipný

Již roky ve mně roste podezření, že v Česku dochází smysl pro humor. A zdaleka se to netýká jen literatury. S trochou aktuální škodolibosti by se dalo říci, že nám tu zbyly hlavně arény tzv. nekorektního plácání se do stehen z toho, že Romové končili v lágrech, nebo vykloubeně intelektuální fóry, které „pracují s trapností“ a nikdo se jim nesměje.

Schopnost (sebe)ironie, sarkasmus a náhled na často těžce absurdní každodennost téměř vyhynuly. S o to větší radostí lze zaregistrovat knihu, jakou je román Ivy Hadj Moussy Havířovina – žánrově vyvážený mix jak z laboratoře Netflixu, podle jehož vzorce by mu náležely charakteristiky: vtipný, mrazivý, civilní, temný, humorný, napínavý, venkovský, důvtipný.

Vše začíná typickou situací postmoderního věku, kdy se (zde) hrdinka z velkého světa kariéry a pokusu o založení rodiny v důsledku blíže nepopsaných karambolů vrací (alespoň dočasně) na rodnou hroudu. Ta v českých poměrech představuje většinou nějaké to přehledně ukoptěné maloměsto, nebo – jako v tomto případě – dokonce nefalšovanou vesnici zahalenou ve štiplavém dýmu z levného topiva.

Situace, kdy v člověku rodiče i na prahu čtyřicítky vidí dítě, je sama o sobě víceméně univerzální a automaticky vyvolává tzv. momenty – vtipné i smutné zároveň. Autorka svou hlavní hrdinku a vypravěčku románu navíc obdaří kariérou průměrně neúspěšné spisovatelky a nejen, že ji vrhne mezi dámy místního kritického klubu, kde se nad punčákem rychle rozběhne neúprosná literární debata, ale nechá ji v románu dokonce psát román.

Tento zcizující efekt ale převážně neslouží k líčení duševních muk literátky jako spíše k rozvinutí kvazidetektivního pátrání kolem místní záhady, tedy pustnoucí nemovitosti tzv. Havířoviny. Rozpadající se stavení už po generace přináší neštěstí a smrt všem, kteří se k němu svým osudem nachomýtnou.

Románová protagonistka (i autorka) je vybavena důvtipem i ironickým náhledem na svět, s nímž vesnici během svého pátrání po tajemství zbořeniště vodí za nos s legendou, že sbírá výpovědi pro Paměť národa: „Místní ženy spolknou mou historku o tom, že chci napsat knihu o obyvatelích obce, abych příštím generacím podala svědectví, i s navijákem. Když mluvím o tom, že takzvaná velká historie se nejlépe ilustruje na osudech ,malých‘ lidí, čtu v jejich očích nefalšovaný pohnutí.“

Spisovatelčina zvídavost ale samozřejmě narazí – mentalita praní špinavého prádla zásadně doma je tu nadřazena nad všechny zákony a s rozhořčováním nad nějakým tím drobným ústrkem tu rozhodně neuspějete. Obecní nepřátelství tak kolem poměštěné odrodilkyně začíná houstnout.

Moussa ve svém humoristickém a zároveň lehce mrazivém vyprávění dovede s lehkostí zaplést svižnou lovestory s místními drby a legendami a zároveň neztratit rytmus celého vyšetřování. Melancholicky nahlížené buranství tu ale přece jen narazí na emancipovanou protagonistku, čímž je čtenář nejen zachráněn od frustrace z otevřeného konce, ale dokonce se ve většině případů asi nechá svést mylnou stopou motivace lidského jednání, aby na něj v závěru vykouklo společensky aktuální rozřešení.

Jestli něco psaní Ivy Hadj Moussy naopak postrádá, tak je to patos nebo výrazné gesto velkého umění. Proto snad kniha může budit dojem nepříliš literárně ambiciózního díla, jakkoliv jí k tomu, aby se stala úspěšným románem, zároveň nic nechybí.

Pomůžeme-li si – opět po vzoru Netflixu – shodou s jinými českými prózami, nabízí se srovnání s folkhororovou Cestou špendlíků nebo jehel od Zuzany Říhové nebo nihilistickou Destrukcí Stanislava Bilera. Zatímco tyto vize českého venkova pracují s velkou mírou stylizace a nijak zvlášť se neohlížejí na čtenářskou duševní pohodu a komfort, Moussin román je daleko civilnější a vypravěčsky bezprostřední.

Což vlastně znamená i to, že navzdory vážnému tématu a ponurým či tísnivým pasážím se čte především jako humoristická knížka.