Český slavík přinesl pár překvapení. Třeba mainstream s lidskou tváří

Český slavík je obdivuhodný projekt. Včera oslavil už šedesátý první ročník, přitom by od doby vysokorychlostního internetu v domácnostech dávno existovat nemusel. Statistik ukazujících nejpopulárnější zpěváky a zpěvačky v Česku, algoritmů, které rádiím našuškávají, koho dokola přehrávat ve vysílání, je všude plno. Celý dnešní internet je jedna velká anketa popularity. Nic jako tříhodinový přenos plný rozpačitých moderátorských výkonů a defilé stále stejných hvězd není potřeba. Přes to všechno byl včerejší Slavík nejsledovanějším programem večera.

Začalo to drsně: hranou scénkou, v níž moderátoři Aleš Háma s Ondřejem Sokolem sedí na koberečku před velkým šéfem. „Letos žádný nemístný vtípky, žádný urážky a už vůbec žádný multikulturní kecy.“ Slavík, který si sám ze sebe dělá legraci, to je osvěžující metoda, kterou by měly zavést i všechny ostatní ceny. V přiměřené formě. Klidně bez toho hudebního čísla, kde se moderátoři zavazují, že tentokrát už opravdu musí být legrace.

Mezi nejzajímavější momenty předávání přitom patřily ty vážnější. Překvapení, s nímž Monika Absolonová získala třetí místo: „Chodím sem dvacet let, držím pěsti svým kolegům a kolegyním, nikdy jsem s tím nepočítala.“ Ještě větší překvapení, s nímž za první místo přišla poděkovat Ewa Farna, a podruhé se jí tak podařilo rozbít tradici Lucie Bílé. Sympatické bylo uvedení do Síně slávy Václava Neckáře i připomenutí letos zemřelé Yvonne Přenosilové, jejíž písně zazpívala Jitka Čvančarová.

„Podruhé nedorazit už by bylo nemístné, protože je to divácká soutěž, diváci mě vyhlasovali, i kdy jsem o to nežádal,“ děkoval rapper Calin za svého zlatého slavíka. Šlo to brát jako symbolické zakopání válečné sekery mezi mladým interpretem a mainstreamovým molochem.

Zatímco loni se rappeři na vyhlašování cen popularity vykašlali, letos jako by jim došlo, že jdou sami proti sobě. Nejsou v tom přitom ani první, ani poslední. Komplikovaný vztah alternativní scény a mainstreamu dobře pojmenoval Richard Krajčo, když při přebírání ceny za 3. místo v kategorii Nejlepší zpěvák vzpomínal na vlastní rebelie vůči cenám popularity. Vyznal se z toho, že střední proud má čím dál radši (hudebně je to poznat), že chce být součástí proudu - a je přitom úplně jedno, jaký ten proud je.

Krajčův upřímně působící proslov jako by trochu poodhalil, co se děje uvnitř umělce, který chce tvořit nekompromisní hudbu a vůbec nemá zájem s někým uměle závodit v soutěži oblíbenosti. Postupně si ale uvědomuje, že na oltář slávy je potřeba položit oběť. A že to má něco do sebe.

Ostatně, největší hvězdy českého showbyznysu při večeru opakovaně skloňovaly jméno O2 areny, jako by to byl hlavní sponzor Slavíků. A svým způsobem také je: Kdo nepředvede velký koncert v areně, na cenu nemá šanci. Bagárová se do ní chystá příští rok v září, Farna tam zahrála letos na podzim, Vondráčková vstupenky na svůj koncert ve vysočanském dómu dokonce stačila vyprodat během včerejšího přenosu. Snad jen Marek Ztracený v O2 areně letos nebyl. Místo toho třikrát vyprodal Eden. Mělo to být naposledy, ale z jeho děkovného proslovu za první místo v kategorii zpěváků to vypadá, že se na příští rok zase něco chystá. Možná to nebude giga koncert, ale za tenhle druh marketingu by se měly v anketě strhávat alespoň symbolické body.

Největší překvapení večera? Zcela jistě absolutní vítězství Ewy Farne. Sama vypadala zaskočeně, když musela na pódium podruhé. „Ale já jsem už měla prosecco,“ řekla u pultíku trochu omluvně a trochu rezignovaně zároveň. Její vítězství působí osvěžujícím dojmem. Na scéně se pohybuje relativně dlouho (i když ne tak dlouho jako většina účinkujících, kteří připomínali, že přece slaví třicet a více let), umělecky však Farna prochází odvážnějším vývojem než její souputníci a souputnice. Nejde na ruku konzervativním posluchačům mainstreamu, přesto je schopná překlopit je na svou stranu. A ještě jim nejhezčeji poděkovat.

„Díky, že podporujete českou kulturu, lokální umělce. Že dáváte najevo, že vás lokální trh zajímá. Jsem vám vděčná za nás všechny.“

Je pochopitelné, že se Slavík pořád udržuje při životě. Ba co víc, že je cenou, která za sebou nechává Anděly i České lvy, v nichž prý kritici chválí nikým neviděné filmy. Slavík je nejen divácká cena umělcům, ale také prostor, při němž jsou sami diváci ve středu pozornosti. Konečně se jim děkuje. Za všechny ty dny strávené s čím dál víc rozjuchanou hudbou, která hlavně nesmí ublížit, ale i za podporu umělců, kteří se slávou nenechají strhnout ke kompromisům. Slavíci někdy působí jako dystopie, ale tentokrát ukázali, že i v mainstreamu je něco lidského.