Český folk byl soundtrack k revoluci. Jak zní teď?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

K amfiteátru v Lipnici nad Sázavou to od základní školy není daleko. Dnes dvaatřicetiletý Rostislav Šíma tam o přestávkách chodíval kouřit. Neměl tehdy ponětí, že na opuštěném, pomalu chátrajícím pódiu stál v roce 1988 Václav Havel. Přijel na pozvání pořadatelů festivalu Folková Lipnice a pronesl jen pár vět. „Já jako starší člověk na takovéhle festivaly příliš často nejezdím a v Lipnici jsem poprvé. Ale musím říct, že se mi tady moc líbí a hlavně mě tady uchvacuje taková atmosféra vzájemného srozumění (…), jakési spiklenecké pospolitosti.“

V zákulisí se očekával průšvih. Na louce pod amfiteátrem panovala euforie. Návštěvníci festivalu v roce 1988 si od Havla, který na veřejnosti podle vlastních slov nevystoupil přes devatenáct let, nechávali podepisovat ruce, občanky nebo bankovky.

„Byl to jeden z několika případů, kdy se ukázalo, že režim lze nabourávat třeba v tom, že se objeví na veřejnosti lidé do té doby naprosto tabuizovaní a zakazovaní,“ vzpomíná na vystoupení Jan Rejžek, který Havlovi na pódiu položil dvě obyčejně znějící otázky. A dodává, že díky těm několika dramatikovým větám se překročil pomyslný Rubikon. Lidé přestali mít strach.

Pak se na událost z Folkové Lipnice zapomnělo. Alespoň Rostislavu Šímovi to tak přišlo. „Člověk chodil na amfík kouřit o volných hodinách, na tom místě vyrůstal, znal festivaly, které tu probíhaly po roce 2000. Ale o tomhle jsem nikdy neslyšel, vůbec jsem nechápal, jak to že mi to uniklo,“ diví se Šíma.

Fakt, že celé mládí chodil okolo historicky významného místa, s ním pořád viditelně hýbe. Možná za to může ta ironie osudu. Rodák z nedaleké vesnice totiž dlouhodobě spolupracuje s organizací Paměť národa. O Lipnici se dozvěděl až ve chvíli, kdy bádal v historii protikomunistického hnutí Havlíčkovy děti. S mikrofonem se dostal až k dramaturgyni tehdejšího festivalu Jarmile Polákové, která v osmdesátých letech Havla pozvala. A po dlouhých společných rozhovorech došla mezi Šímou a Polákovou řeč i na přítomnost. Co kdyby se Lipnice vrátila?

Šíma dlouho neváhal a hudební akci v okolí amfiteátru opravdu obnovil. Po loňském zkušebním, „nultém“ ročníku se Folková Lipnice opakuje. Vystoupit na ní mají staří folkoví klasici, ale i písničkáři a písničkářky nové generace. Severní nástupiště, Člověk krve nebo třeba Kvietah.

„Založit folkovou kapelu bylo extrémně jednoduché. Člověk k tomu skoro nic nepotřeboval,“ vzpomíná dvaatřicetiletý Tadeáš Polák ze Severního nástupiště na dobu, kdy se poprvé nachomýtl k hudbě –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ konkrétně k písničkářství v té nejdřevnější podobě. První kapelu, Kopec šišek, založil ještě jako teenager. Tehdy si folk spojoval s odlehčeností a ironií, kterou v Česku šířil třeba Xavier Baumaxa. „Byl to ten typ folku, který pracuje s humorem. Vlastně nás to po pár letech přestalo bavit.“

Tadeášovi začalo docházet, že folk ho láká hlavně ve své vážnější poloze. „Člověk se vůbec nemusí bát patosu a romantiky. Naopak se mi to líbilo.“ Baumaxu vyměnil za starší generace písničkářů, těch, kteří na Lipnici i jinde po republice vystupovali s protestsongy nebo tesknými písněmi o toulkách krajinou. Tadeáš se taky toulal, s partou kamarádů ale bloudil spíš krajinou velkoměsta.

Jedna z toulek skončila v dnes už nefungující hospodě Oáza na Smíchovském nádraží. Tady poprvé začala klíčit myšlenka založit Severní nástupiště. Kapela, která by zosobňovala protest proti „všudypřítomné ironii a sarkasmu“. Inspirovat by se měla v Tadeášově oblíbeném videu, na kterém Wabi Ryvola spolu s plným sálem zpívá píseň Tak už mi má holka mává. „Strašně se mi líbilo, že čtyřicet lidí zpívá jednu píseň a vypadají jako veliká kapela,“ říká Tadeáš, jehož devítičlenné Severní nástupiště vydalo od založení v roce 2016 dvě desky.

Charakteristický zvuk kapely nelze přeslechnout. Sólové hlasy se tu střídají se sborovými zpěvy, všechno se organicky přelévá jako hladina řeky. Debut, jehož název odkazuje na dlouholetou společnou historii členů, Rostli jsme spolu, vzbudil na alternativní scéně rozruch. Po městské divočině se pořádaly koncerty, táborové ohně pro desítky lidí, nedaleko od ruchu Prahy, ale zároveň jako by v úplně jiném časovém pásmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ kde je svět trochu citlivější, zranitelnější a také vřelejší.

Z folkové hudby nové generace, jak ji přinášelo Severní nástupiště, logicky odpadl boj proti komunistickému režimu, ale angažovanost tu zůstala. „Pro současné folkaře je souboj s bolševismem irelevantní téma, problémy dnešní společnosti leží jinde, ať už jde o sociální nerovnost, klimatický rozvrat nebo návrat politického extremismu,“ vysvětluje hudební publicista Jonáš Kucharský. Dodává ale, že nejde tak docela o generační rozdíl nebo snad politický rozkol.

Severní nástupiště začínalo s hraním v pražském squatu Klinika, kde se podle Kucharského potkalo i se staršími folkaři –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Jaroslavem Hutkou, Oldřichem Janotou nebo Dagmar Voňkovou. A i když by dřevní hudebníky šlo rozdělit na politické ose bez ohledu na to, k jaké generaci přísluší, mnoho z nich by se našlo v tom, co hlásá právě Tadeáš Polák ze Severního nástupiště. Hudba, kterou se svou kapelou hraje, je pro něj „boj proti apatii a cynismu, nástroj, jak v sobě udržet emoční náboj“.

„Písničkářství vrací do světa lidskost. Protože folk je hudba od člověka pro člověka. Písničkář pravdomluvec píše, co žije a jeho srdce přebíjí klam. Je lesním chodcem a píseň je chůzí lesem,“ říká trochu vzletně Jan Senft, jinak známý jako Člověk krve, další vystupující na nadcházejícím ročníku Folkové Lipnice.

Vyjadřuje se básnicky –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ vlastně skoro stejně jako ve svých písňových textech. Podobně jako jeho kamarádi ze Severního nástupiště (nějakou dobu s nimi Senft ostatně hrál) se Člověk krve nebojí patosu a podobně jako oni tuší, že to, co tvoří, je jenom –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ slovy Tadeáše Poláka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ udržováním kulturního ohně.

Jan se k folku dostal díky vyprávění rodičů. Vzpomínali jak na Lipnici, tak na vystoupení v Janově rodném Ondřejově, na festivalu jménem Folkové odpoledne, který se konal ve starém lomu. „Pravidelně zde hrával Oldřich Janota, Vladimír Merta, Vladimír Mišík a mnoho dalších velkých jmen českého nezávislého folku,“ vysvětluje Člověk krve a jako by s pýchou dodává: „V roce 1986 až 1987 se dokonce nesměl konat.“

Podle písničkáře, badatele v historické paměti okolí Sázavy a autora zatím jediné desky s názvem V kuchyni folk nikdy neodešel. „Spíše si myslím, že se naší folkové generaci podařilo odtabuizovat folk pro naše vrstevníky a vyvrátit předsudky o něm,“ tvrdí Senft.

Souhlasí s tím i Jonáš Kucharský. Folk v Česku byl v kurzu tak trochu vždycky, i když to někdy nebylo dobře vidět. „Stačí si zajet k jakémukoliv letnímu ohníčku, na školu v přírodě nebo třeba na korporátní teambuilding a je velká šance, že v pozdních večerních hodinách uslyšíš Stánky, Tři kříže nebo v sofistikovanějších kolektivech třeba Amazonku.“ Kucharský tvrdí, že folk i díky své antirežimní tradici zaujal místo folklóru, hudby, která je určená ke komunitnímu zpívání. Je to něco, co všichni znají, aniž by často věděli, kdo je autorem dané písně. A to i přesto, že folkaři dřív často plnili role obřích megahvězd. „Stačí si pustit živáky Nedvědů,“ připomíná Kucharský.

Trochu jinak to vidí hudební publicista Pavel Klusák, který tvrdí, že žádný závratný comeback folku nezaznamenal. Protestsongy, které před revolucí šířili hlavně muzikanti s kytarami, se podle něj přesunuly i do jiných žánrů. „Nějaký čas po převratu jsme si neuměli představit, že popový song nebo hiphopový track bude opozičním až anarchistickým gestem. Dnes už si to leckdo představit dokáže –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tím jsme se přiblížili starším časům,“ vysvětluje Klusák.

I Kvietah, mladá písničkářka, která se na Folkové Lipnici objeví jako jedna z vystupujících, nevnímá sebe sama jako reprezentantku nové generace dřevního žánru. Mluví o velkém vlivu technologií. Muzikanti dnešní doby už se nemusí spoléhat jen na kytaru a text. Mohou své songy obohacovat o komplikované aranže díky počítačovému softwaru a lehce tak překračovat žánry, umí si své skladby míchat. Folk v jejích očích vypadá jako žánr, který už v podstatě neexistuje, současní písničkáři jeho hranice dalece přesahují.

„Jestli si pod folkem představíme hudbu, která klade důraz na text stejně jako kompozici, pak mě folková tradice zajímá. Ale mě zajímá veškerá hudba, co u nás dnes vzniká. I ta, co vznikala dřív, od rapu po elektroniku,“ vysvětluje hudebnice Magdalena Fendrychová. A dodává, že jestli se k něčemu hlásí, je to spíš tradice česky zpívané hudby.

To může znít příliš obecně, ale jen pokud člověk rychle zapomíná. Čeština byla totiž z alternativní scény po revoluci a hlavně v nultých letech odsunuta na okraj. Hudebníky živila naděje, že s pádem opony a zejména s nástupem internetu přijde také globální publikum. Ze zahraničí naopak přišla strhující vlna inspirace v podobě zbrusu nových, rychle se střídajících trendů –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a s angličtinou měly nové hudební tropy punc ještě čerstvějšího zboží.

Anglicky zpívající Češi ale brzy zjistili, že o domácí kopie globálních hvězd nemají dramaturgové světových rádií či festivalů zájem. Ba co víc, začalo se vytrácet intimní spojení s tuzemskými posluchači, kteří se najednou neměli na co napojit. „Je daleko jednodušší své myšlenky a pocity schovat do hávu cizího jazyka,“ vysvětluje Jonáš Kucharský, „vrátit se k mateřskému jazyku s sebou nese jistou dávku zranitelnosti.“ Jenže právě tahle zranitelnost a intimita dokáže stmelovat interprety a fanoušky víc než cokoli jiného. A zranitelnost je podle Kucharského „něco, co má právě folk hluboko ve svém genetickém kódu“.

Otázka, jestli se do Čech opravdu vrací folk, nejde zodpovědět jednoduše. I proto, že ani Folková Lipnice osmdesátých let nebyla tak jednoznačně žánrově usazená. „Vydala se cestou mimořádně otevřeného festivalu, který chtěl dát prostor písničkářům bez ohledu na formu, ba dokonce organizátoři naschvál zvali ty nevšední. Vůbec se tu nelpělo na akustickém songwriterství,“ vzpomíná Pavel Klusák, „Merta sóloval na elektrickou kytaru, hrálo tu syntezátorové duo Burian-Skoumal, výtečná skupina Betula Pendula zpívala Williama Blakea s elektronikou a bicím automatem.“ Lipnice podle Klusáka ukazovala lidem nejen opoziční kulturu, ale také nastupující postmodernu a tvořila tak protipól tradiční Porty, kterou pořádal Svaz socialistické mládeže a která tak byla odsouzena k opatrnosti a oficiálnosti. „I tam se dalo uhrát leccos zajímavého, ale vybojovávalo se to navzdory,“ vysvětluje publicista.

Ani pořadatel obnovené Lipnice Rostislav Šícha nakonec nedodržuje striktní hranice folku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ protože si uvědomuje, že podstata jeho akce tkví někde jinde. „V současné době pro to nemám slovo,“ říká Šícha, „vlastně jsem za to rád. Myslím, že se tu formuje nějaké společenství, které bude na Lipnici jezdit. Třeba z toho něco vzejde. Ale co to bude, pro to nemám pojmenování.“

Předzvěst společenství, o které trochu nejistě mluví Šícha, nezávisle na sobě potvrzují další lidé. Ať už se hudebníkům na programu nové Lipnice říká folkaři nebo ne, pro to, co dělají, platí slova Jonáše Kucharského. Jejich hudba „reaguje na nějaké sdílené pnutí ve společnosti, touhu zažívat pocit spřízněnosti, chuť patřit do nějaké komunity“.

Jestli se tahle potřeba naplní, to závisí snad už jen na předpovědi počasí. Republikou v posledních dnech otřásá hrozivá předpověď povodní. Ať už se akce odloží nebo přesune na neurčito, hlad po společném intimním zážitku spolu se Severním nástupištěm, Člověkem krve, Kvietah, ale i s Jakubem Nohou nebo Janem Burianem, jen tak nezmizí.