Nejlepší snímky se v kinech neohřály. Přesto má český film skvělý rok

Mezi nejzajímavější snímky patřil debut scénáristy Vojtěcha Maška Arvéd, společensky kritický film Oběť nebo adrenalinová jízda jménem Banger.

Arvéd

Pavel Sladký, filmový kritik a moderátor

Českých filmů bylo letos velké množství a řada z nich velmi dobrých, což je ta hlavní zpráva. Vyzdvihnout si zaslouží minimálně Arvéd, Banger, Zpráva o záchraně mrtvého, Il boemo, Oběť, KaprKód a Zkouška umění, ale obklopuje je dalších pět filmů, ke kterým lze mít větší výhrady, ale lze o nich rozhodně podnětně uvažovat. A pak přišla láska…, Běžná selhání, Návštěvníci, Good Old Czechs a další. Takže jde pro mě snad poprvé o situaci, kdy vybrat v bilanci pouze tři nominace nebo jednoho jasného vítěze není vůbec snadná volba. Ale pokud bych měl pro anketní potřeby přesto jeden vybrat, tak to bude Arvéd, film Vojtěcha Maška, který dokázal vizuálně podmanivě odzrcadlit něco z nepříjemných paradoxů českých dějin i labyrint světa a temnotu mysli dobře pojaté hlavní postavy, okultisty a udavače Jiřího Arvéda Smíchovského.

Banger, Párty Hárder, …A pak přišla láska

Jana Patočková, kulturní publicistka

Letošní rok byl nabitý českými filmy, a to dokonce takovými, že se jen těžko vybírá jeden. A už vůbec nejde říct, který byl nejlepší, což je v umění dost nešťastná optika. I proto, že si dlouho nevybavím takové žánrové i stylové rozpětí, které jsem letos v českém kině viděla.

Takže půjdu po tom, co si z filmů i teď, nějakou dobu po jejich zhlédnutí odnáším a pamatuju: BANGER. Adama Sedláka ukázal, že i film u nás může reflektovat současné globální trendy a přesto být bytostně český, prostě „glocal“ (spojení slov globální a lokální), rychlý jako kokainová jízda, vtipný a vypointovany a Marsell Bendig jako můj objev roku.

Párty Hárder – Marty Pohl je král žánrovek, od obskurních, ale pořád bytostně osobitých home-made filmů to dotáhl do velkých kin se správně sprostou teenage komedií, která ukrývá nečekaně lidské a milé momenty a pointy.

A pak přišla láska… Šimona Holého. Vesměs úsporná dramedie o hledání lásky, štěstí, sebehodnoty, ezu, skepticismu a ženách. Skromně vypadající komorní film, který ve vás zůstane ještě dlouho. A speciální zmínku bych ráda věnovala Il Boemo, filmu, od kterého jsem upřímně řečeno nečekala nic víc než historický životopis, mi dal o dost víc, třeba skvělou výpravu a kostýmy, pocit, že se můžu přes plátno dotknout dobových líčidel, která se v přísném i romantickém šerosvitu na tvářích postav podivně voskově roztékají. A taky mi po dlouhé době ukázal, že ve své podstatě klasický až konzervativní film má i dnes svoje místo.

Slovo

Petr Fischer, publicista

Slovo Beaty Parkanové zpočátku vyvolává alergickou reakci, divně strnulé retro, ale s přibývajícím časem v něm roste film-postoj. Žádný režim vás nedostane, máte-li s kým být, možná utopie, jak moc se ale hodí právě teď. Kaprkód, výsostný dokumentární Film Lucky Králové…

Oběť

Vít Schmarc, filmový kritik a moderátor

Po letech marných pokusů o sociální drama tu konečně vznikl film, který je zvládnutý scenáristicky, herecky i režijně. Oběť Michala Blaška precizně modeluje obtížně řešitelnou morální volbu zasazenou do uvěřitelného společenského kontextu, klade před diváka tíživé otázky a nenabízí jednoduché odpovědi.

A na poli dokumentu si jasné uznání zaslouží společný projekt Adély Komrzý a Tomáše Bojara Zkouška umění. Precizní observace v tomhle filmu totiž umí být pronikavá i vtipná, aniž by se snažila o prvoplánovou exploataci vděčného prostředí „akademie pro umělce“.

Arvéd

Kateřina Horáková, publicistka

Letos se v české kinematografii urodilo nezvykle mnoho podařených věcí – řada tvůrců dokonce vytvořila nejen kvalitní, ale i svěží díla; ať už z hlediska zpracovávaných motivů (Hranice lásky, Běžná selhání), nebo po formální stránce (BANGER.). Když mám ale zvolit jen jeden film roku, je to pro mě Arvéd. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude tolik bavit tak výrazně divadelní film – nebo že uvidím Sašu Rašilova TAKHLE hrát. Maškova teatrálnost totiž není samoúčelná, má svůj jasný význam, a proto nepůsobí otravně, ale naopak nápaditě. Oceňuji také to, že i když režisér pracuje s historickým námětem, jeho sdělení je aktuální.

Banger

Martin Svoboda, filmový kritik

Loňský rok byl nezvykle silný na kvalitní české filmy, jistě i díky popandemické tlačenici, vybírat nejlepší je tedy obzvlášť těžké. Nejvíc z fikčních snímků se mnou zůstal asi BANGER., vymykající se tuzemským tradicím, ale nepodbízející se zahraničním trendům. Dravý, vtipný a úderný film, který rehabilitoval Adama Mišíka a nalezl velký herecký talent v Marsellu Bendigovi, je přesně tím, v co může člověk doufat, že dostane od relativně laciného domácího projektu, který si může dovolit být právě takový, jaký chce. Adam Sedlák si sice neustále stěžuje na to, jak už ho filmy nebaví, ale nezbývá než doufat, že režii ještě nepověsí na hřebík a bude ještě nějakou dobu pokračovat. Z dokumentárních filmů pak za mě vítězí, opět s několika dalšími tituly těsně v patách, Zkouška umění. Observace přijímaček na uměleckou školu mnohé provokovala svým podtržením humorného aspektu, za mě šlo ale stále o lidskou a trefnou (sebe)reflexi.

…a pak přišla láska + Hranice lásky

Jana Bébarová, filmová kritička

Filmy Šimona Holého a Tomasze Winského jsou esencí jejich manifestů Nová česká intimita zveřejněných během karlovarského festivalu, kde byly oba snímky premiérově uvedeny. Zpřítomněné volání po osobních filmech s autentickým dotekem, které se vymezují umělým, genderovými stereotypy a šovinismem obtěžkaným mainstreamovým romantickým komediím. …a pak přišla láska je komplexní studií čtyř ženských postav (které by klidně mohly být nahrazeny za muže a fungovalo by to stejně) a které v českém filmu výjimečně nejsou definovány svým postojem k opačnému pohlaví. Stejně jako u Hranic lásky, studií polyamorie, u kterých dal Winski scenáristický kredit hlavní herečce Haně Vagnerové, i Šimon Holý úzce spolupracoval na scénáři svého druhého celovečerního filmu s ústředními herečkami, což autenticitě jejich postav bezesporu pomohlo.

Arvéd, Oběť, a spousta dalších

Martin Šrajer, filmový kritik

Po dvou ročnících utlumených covidem mělo letos v kinech premiéru rekordních 75 dlouhometrážních českých filmů. Nadprůměrné množství z nich je navíc vynikajících. Řada indicií naznačuje, že nejde jen o statistický jev. Důvodem kvalitativního vzestupu může být jednak stabilní, fungující systém státního financování a koprodukování (který ovšem v příštích letech oslabí škrty v České televizi), jednak nástup nových autorů a autorek, kteří mají jasnou vizi a touhu dělat věci jinak, nepodceňují vývoj, orientují se ve světové tvorbě a nebojí se hlásit do různých mezinárodních workshopů, programů a labů. Příkladem mohou být režisérské debuty Vojtěcha Maška (Arvéd), Adama Kolomana Rybanského (Kdyby radši hořelo) a Michala Blaška (Oběť a minisérie Podezření), první realizovaný celovečerní scénář Kláry Vlasákové (Běžná selhání), ale také například práce kameramana Kryštofa Melky (Hranice lásky a Pět let). Růst kvality se přitom netýká jen menších autorských projektů pro užší publikum, kam spadá i druhý film Šimona Holého (A pak přišla láska…), nebo nekonvenčně pojatých životopisů (Poslední závod, Il Boemo), ale taky žánrové tvorby. Vedle mnoha bezduchých romcomů vařících z vody letos totiž vzniklo i několik solidních komedií poučených zahraničními vzory (Grand Prix nebo Vyšehrad: Fylm, divácky nejúspěšnější tuzemský film roku), hyperkinetický komediální thriller (BANGER.) nebo pokusy, byť v lecčem rozpačité, o historický velkofilm (Jan Žižka) a výpravné fantasy (Princezna zakletá v čase 2).

Velkou sílu tradičně předvedla dokumentární kinematografie. Byly to právě nonfikční filmy, které se mohly chlubit nejpropracovanějším zvukem (KaprKód) nebo nejpreciznějším střihem (Good Old Czechs). Dařilo se i studentům a studentkám filmových škol. Na filmových festivalech ve skoro čtyřech desítkách zemí bylo letos uvedeno přes sto filmů z FAMU. V rozporu s obecným míněním, často založeným na dojmech, ne na osobní divácké zkušenosti, případně na scestné představě, že hodnotu uměleckého díla udává jen počet prodaných vstupenek, byl letošní rok úspěšný a perspektivní pro českou kinematografii jako takovou… a taky proto jsem místo výběru jednoho titulu měl potřebu napsat tohle stručné shrnutí.