Článek
Na výstavě Světy české animace máte film pojmenovaný O tom, co potom. Vypráví o věčně nešťastném domorodci ze Severního pólu: „Můj život byl pos*aný odshora až dolů.“ Nečekal jsem, že na výstavě pro celé rodiny najdu takovou jobovku. Jak vás napadla?
Výstava se věnuje animovanému filmu obecně. Ne jen tvorbě pro děti, tedy předpokládám, že filmů, které se zaobírají nepříjemnými tématy lidské mizérie, tam bude jistě více. (smích)
Námět na film O tom, co potom jsme vymysleli v létě před bakalářským ročníkem s mým kamarádem a spolubydlícím Karlem Větrovským. Bylo to krátce po tom, co jsme se vymanili z mentální klece konstruktu křesťanství, ve kterém jsme vyrostli a až do vysoké školy mu věřili. Chtěli jsme v mém bakalářském filmu toto téma reflektovat. Od jedné jiné kamarádky jsem se dozvěděl o eskymáckém konceptu náboženství. Na rozdíl od křesťanství nemají nebe spojené s žádnými podmínkami pro vstup. Do nebe jde každý, možná proto, že život v nehostinných podmínkách polárního kruhu je dost těžký na to, aby si vymýšleli ještě něco nepěkného po smrti.
Film má nastavovat zrcadlo hrůze křesťanského přesvědčení, že jen jejich pravda je ta správná. Eskymák se po smrti dostane do nebe, kde všichni zpívají mezi oblaky a kde nemůže lovit tuleně (anděl mu to zakáže), což byla jeho představa dokonalého rozšoupnutí se v posmrtném životě. Je velice zklamaný.
Spousta vašich animovaných kraťasů má podobnou atmosféru. Jsou plné černého humoru, mluví se v nich sprostě. Kdybych neznal South Park, nenapadlo by mě, že jdou tyhle věci přirozeně kombinovat. Přišlo to samo od sebe?
Dá se říct, že jsem odkojený South Parkem, k němuž jsem tíhnul a jistě mě inspiroval. Ale zálibu ve vulgárním výrazivu a tématech, která jsou ve slušné společnosti na indexu, jsem měl již od dětství. Například na základní škole jsme s jedním kamarádem komunikovali směsicí těch nejhorších a co nejnápaditějších vulgarismů a přehnaně spisovných, archaických či knižních termínů.
Mluví se teď o rozkvětu animace u nás. Několik českých animovaných snímků posbíralo ceny v zahraničí, v médiích se mu dává víc prostoru. Kde myslíte, že má ten rozkvět původ?
Český animovaný film má silnou tradici, která vznikla především za socialismu, kdy kinematografii kompletně platil stát (jako i vše ostatní.) Super talentovaní tvůrci na Západě si mohli nechat jen zdát o dvaceti natočených filmech jako Jiří Trnka, nikdo by jim to nezaplatil, protože takové filmy na sebe obvykle nedokážou vydělat. Po revoluci česká animace zažila strmý pád. Nebyly peníze. To se změnilo se vstupem do Evropské unie a ekonomickým růstem poslední dekády či dvou. Díky financím od státu, většinou v koprodukci s dalšími evropskými státy, se začaly opět točit filmy. A také díky novým technologiím, které zjednodušují proces tvorby a také jej zpřístupňují studentům (dříve se v Ateliéru animace na UMPRUM animovalo jen minimálně, neb to bylo moc drahé).
Nechtěl bych českou animaci přecenit. Daří se jí, ale znamená to, že dosáhla nějakého stropu? Může vystoupat ještě dál?
Myslím, že je spíše teprve na novém začátku. Stará generace, která točila hlavně za minulého režimu, je téměř pryč, nebo se příliš nepřizpůsobila novým technologickým postupům. Nová generace se etabluje právě teď. Především na velkých projektech, které přinášejí těžké výzvy. Technické i organizační. Jako příklad bych zmínil megalomanský projekt Myši patří do nebe (celovečerní animovaný film Jana Bubeníčka a Denisy Grimmové, který získal Českého lva, pozn. redakce). Nic takového se v českém prostředí dosud nedělalo, nikdo neměl s ničím tak obrovským zkušenosti, to přinášelo spoustu problémů, ale jejich řešení posouvalo autory, celý tým, ale i scénu animovaného filmu dál. Mám dojem, že v dalším filmu, který točil Filip Pošivač, se jistě využilo mnoho know-how nabytého na Myších.
Český animovaný film má výborně našlápnuto se rozvíjet. Mám však obavu z geopolitického vývoje, který by mohl zaříznout nejen animovaný film v Čechách, ale i leccos dalšího.
Vaše tvorba jde jiným směrem, mám pocit, že vlastně děláte animovaný punk. Jste záměrně podvratný?
Nenazval bych jej podvratným, ba spíše dalším krokem ve vývoji formy. Byť možná krokem stranou mimo hlavní proud. Po příchodu 3D a 3D tisku, které dovedlo k formální dokonalosti i loutkovou stop-motion animaci, jsme cítili, že doba je těhotná vymanit se a formu rozbít. Pracovat eklekticky, kombinovat staré a nové techniky a moc se s tím nemazat.
Co vám v současné tvorbě animátorů chybí a koho naopak respektujete?
V českém prostředí určitě silně chybí animovaná tvorba pro dospělé. Všechny celovečerní filmy z poslední doby jsou pro děti. Krátké filmy samozřejmě jsou asi i majoritně pro dospělé, ale ty se dostanou více méně jen k festivalovému a odbornému publiku, ne k české veřejnosti. Neb tu něco takového nezajímá. Určitě bych uvítal animované seriály a filmy pro dospělé a tím nemyslím s výhradně pornografickým obsahem.
Příběhy, které vyprávíte, jsou často miniaturní, každodenní situace. Co do nich přinesou loutky?
Loutky a animovaný film obecně má schopnost karikaturou, alegorií, zkratkou, nastavit zrcadlo skutečnému světu. Jistě to jde i v hraném filmu, ano. Ale animace i voděná loutka to dostává na další úroveň.
Mají loutky větší přitažlivost než jiné druhy animace?
Jestli myslíte pro mě, tak to nemohu tak docela říct. Miluju i kreslenou a malovanou animaci, byť jsem se k ní až tolik nedostal. Loutce jsem se věnoval zprvu proto, že mi to přišlo jednodušší než překreslovat obrázky pořád znova a znova (jak šeredně jsem se mýlil.)
Byť v konečném důsledku je asi pravda, že práce s materiálem mě táhne víc než s plochým obrazem. Postavit si scénu přes celou místnost a pak se na ni dívat je slast.
Ptáte-li se však na publikum, tak nemám dojem, že by loutky byly přitažlivější. Až tolik loutkových filmů se nedělá a myslím, že pro mainstreamové publikum je klasické 3D a kreslené seriály třeba od Adult Swim či Netflixu daleko přístupnější než loutka.
Pomáhají vlastně i výstavy, jako je ta v Holešovické tržnici? Když jste jí procházel, co vás napadalo při pohledu na českou animátorskou školu?
Mám dojem, že pomáhat mohou. A to jak zájmu veřejnosti o animovaný film, tak i upoutání pozornosti možných budoucích tvůrců. Velice oceňuji, že je výstava postavena i edukativně a dává nahlédnout za oponu, do kouzla výroby animovaného filmu. A to jak v těžké minulosti, kdy lidé točili na film a na výsledek se mohli podívat až za dva týdny, tak v současnosti, kdy si svou práci můžeme přehrát hned, již v procesu. Moji mámu to velice zaujalo.
U určitých exponátů klasiků českého animovaného filmu jsem cítil posvátnou bázeň. U něčeho úzkost promarněné příležitosti megalomanských projektů, které byly nakonec všem jen pro smích. Ale obecně hřejivý pocit, že jsem součástí něčeho velkého a fascinujícího.
Výstava Světy české animace se koná v Hale č. 17 v Holešovické tržnici v Praze. Trvá do 3. července.
