České sklo není jen rodinné stříbro, říká autor Českého lva i půllitrů

„Nemáte kapesník? Jak jsem spěchal, jsem uřícený.“ Rony Plesl – český sklář, designér a sochař – je profesionál nejen ve svém oboru. Na rozhovor do Musea Kampa, kde má výstavu „Stromy rostou z nebe“, přišel o deset minut dříve, přesto za mnou pospíchal. Milý, charismatický muž umí o své práci i českém skle a designu skvěle mluvit.

Z domluvených dvaceti minut byla nakonec téměř hodina. Rozhodně bylo o čem mluvit. Plesl toho má na svém kontě tolik, že by nestačil na rozhovor ani celý jeden den. Namátkou stačí na úvod připomenout, že je například autorem sošek Českého lva, mnoha půllitrů různých pivovarů a loni nás reprezentoval svou úspěšnou instalací na prestižním Biennale Arte v Benátkách.

Vaše výstava v Museu Kampa má dvě až tři části. Dovysvětlení té samotné koncepce nechám na vás. Ale pojďme začít samotným názvem „Stromy rostou z nebe“. Stejně pojmenovaná byla instalace, která byla minulý rok na Biennale Arte v Benátkách. A v ní, předpokládám, teď stojíme.

Ano. Výstava má základní dvě části, jedna část jsou Benátky. Ta obsahuje čtyři kmeny vystavené jako součást benátského bienále loňského roku. Výstava tam trvala sedm měsíců a navštívilo ji 150 tisíc lidí, což bylo fakt úžasné! My jsme ten název nechali pro celou tuhle výstavu, přestože v dalších částech jsou nové věci. Ale ono se to všechno týká nějaký síly, která stvořila tento svět. Mísí se tady věci, přírodní zásahy člověka a v podstatě ten název Stromy rostou z nebe, jím je trošku řečeno, že příroda vznikla z nějakého impulzu. V druhé části jsou květiny, je to takový herbář bizarních květů. A ve třetí uvidíte třeba skleněná kladiva nebo sekery. Jsou to zásahy člověka, takže se celá ta výstava dělí na stromy, které jsou z nebe, a stromy, který pokácel člověk.

Zůstaňme ještě chvilku u této první části. Je to taková až meditativní, spirituální místnost, hraje tady i hudba, kterou slýcháme v kostelích. Tyto věci byly vlastně i původně vystavené v kostele v Benátkách. Máme tuto atmosféru cítit i tady v Museu Kampa?

Ano. Hudbu složil můj kamarád a skladatel Karel Havlíček přímo pro to bienále. Výstava byla v kostele Santa Maria della Visitazione. Ta instalace opravdu souvisí s vírou a  spiritualitou, a přestože tady v Sovových mlýnech není kostelní atmosféra, je tady úžasné nasvícení. A musím říct, že vlastně z jistého pohledu ty věci tady vypadají i lépe. Už jsme nemuseli použít podkladová dřeva kvůli vzácné benátské podlaze. Plastiky tady opravdu vlastně vyniknou lépe.

Abychom trochu popsali vaše věci, u kterých tady stojíme, musím říct, že jsou to opravdu poměrně mohutné kmeny ze skla. Jakým způsobem je vytváříte? Jde o odlitky?

Jsou to opravdu tři kmeny odlité ze stoletých nebo sedmdesátiletých dubů. Teď přesně nevím. A potom je tady jeden kmen, na kterém je asi 105 postav Krista vystupujících z kůry. Tento čtvrtý kmen má ještě více evokovat stvoření. Je tu spousta myšlenek a jinotajů. Tři kmeny trochu připomínají Golgotu a ty kmeny jako takové celkově připomínají sloupy – motiv, který se hodně vyskytuje v kostelech. Ale každý si tu může najít samozřejmě, co chce. Co se týče technologie, je opravdu nová. Vymyslel ji Jiří Šín, což je asi dvoumetrový, stodvacetikilový chlap, který za mnou před asi pěti lety přišel. A svým hlubokým hlasem mi řekl: „Ty jsi řekl, že chceš dělat velký sochy, a já to umím.“ Od té doby spolupracujeme a je to opravdu génius skla, který přišel po tisíciletích s úplně novým přístupem. Do zavřené formy umí hnát horké sklo kanálky, podobně jako u bronzu.

Když se posuneme malinko dál, tak v přízemí je pak druhá místnost. Jsou tu menší skleněné plastiky a vaše kresby.

Touto další částí je takzvaný Herbář. Připomíná bizarní krajinu od Váchala, kde jsou zvětšené květy růží, které rostou z kořenů. Je tady kořen, ve kterém je zarostlá lebka, nebo ten, ze kterého vystupují krystaly. Tamhle je strom, který je seříznutý a v reliéfu je madona s dítětem. A především tady vidíte dvoumetrovou stokilovou visící růži, která taky není na obyčejném stonku. Ten stonek je vlastně kmen stromu. Na stěnách jsou moje kresby na ručně vyráběném kartonu. A musím říct, že z ohlasů vidím, že lidé pochopili můj záměr. Já tomu tady říkám „hádala se duše s tělem“, kdy se tu mísí boží myšlenky, ale zároveň i erotika a touha člověka po poznání, po vášni. Speciálně růže je pro mě symbolem štěstí, radosti a zároveň smutku. Inspiroval jsem se knihou „Nebe nezná vyvolených“, kterou jsem četl v dětství, kde v jednom sanatoriu v horách dávají růže na hroby i mrtvým dívkám a zároveň druhý den se tyto květiny recyklují a prodávají se zase zpátky v obchodě. Já v těch růžích vidím trošku smutek i radost a tato růže visící obráceně je v podstatě i kyvadlo.

A co se týče té technologie, je to stejný případ jako u těch velkých odlitků kmenů? Nebo se růže dělají jinak?

Je to podobné. Samozřejmě najdete po světě věci, které na první pohled vypadají stejně. Ty plastiky, pokud jsou veliké, tak často mívají dělení. A tady opravdu není jediná dělicí rovina. Jsou tu složité detaily ve všech částech té plastiky. Dá se tedy říct, že vidíte věci, které by v této podobě nedokázal vyrobit na světě někdo jiný.

Když se řekne růže, hodně lidí si představí červenou růži. Když se rozhodujete o jejich výsledné podobě, co hraje velkou roli? V této místnosti jsou růže bílé nebo čiré. Je pro vás barva důležitá?

To je dobrá poznámka. Vlastně 90 procent věcí je tady z křišťálu. Jen nahoře najdete červenou krvavou barvu a zelenou z uranového skla. Důvodem je, že květiny mají vypadat trochu jako zmrzlé, zkamenělé a ze sněhu. V tomhle případě se mi křišťál hodí. A navíc evokuje takovou, řekněme, spíš nostalgickou až melancholickou rovinu. Kdyby ta růže byla červená, ztratila by sílu zmrazení.

Možná málokdo si vás spojí primárně s kresbou. Visí tu hned několik vašich prací na papíře. Kreslíte hodně?

I když jsem léta dělal design, tak jsem vždycky kreslil, modeloval a věnoval se volnému umění. Ale ne v takové míře, jako je tomu teď. A já jsem velkým propagátorem, stejně učím i studenty, že sklo je zrovna takový materiál jako kámen a dřevo. Nemělo by se s ním pracovat dekorativně. A pokud chceme, aby sklářské výtvory byly součástí světa volného umění, tak opravdu musí mít kvalitu především myšlenkou. A mé kresby, jak tady dole na ručním papíře, tak potom nahoře na tom perforovaném, mají vlastně klást velký důraz na silný obsah. Forma nikdy není to nejpodstatnější. Nejpodstatnější v umění je myšlenka. I kdyby byla socha dvacetimetrová a nejlépe vyleštěná na světě, a neměla myšlenku, tak je vlastně k ničemu.

Možná jsou pro vás kresby více intimní, pracujete na nich sám. Na sochy a plastiky potřebujete tým lidí.

Určitě, to je dobře řečeno, vlastně si kresbou kompenzuju trošku to, že sklo nikdy neděláte jako jednotlivec. Vždycky potřebujete tým a já samozřejmě vyrobím všechny modely, podílím se sochařsky na přípravě, ale tu odbornou stránku nechávám na těch nejlepších tavičích a brusičích. Kresba je moje velice osobní věc. V designu jsem trochu výjimkou. Nikdy jsem neměl velké studio a spolupracovníky. A také nikdy žádná věc nevznikla tak, že by jí někdo vytvořil za mě. Možná i díky tomu jsem si uchoval jméno, se kterým můžu jít do světa volného umění. Nejsem studio Rony Plesl, ale Rony Plesl jako výtvarník.

Jaká témata jsou pro vás nejstěžejnější? Z čeho čerpáte ve své tvorbě?

Samozřejmě je to erotika, ženy, Bůh, spiritualita…Ale kdybych měl odpovědět jedním slovem, které mně blesklo hlavou, když padla ta otázka, tak je to pomíjivost. Pomíjivost je vlastně ve všem, o čem jsem předtím mluvil. Je pro mě hnacím motorem všeho a neberu ji negativně. Pro mě je to spíš něco pozitivního. Nechci to moc rozebírat, protože by to znělo moralizujícím způsobem.

A ta pomíjivost možná souvisí i s tou křehkostí toho skla. Jsou trvalejší materiály, jestli se to tak dá říct. Proč jste si vlastně vybral sklo?

Protože je to jediný materiál, se kterým to umím! A ano, hraje to roli. I papír, který používám, má stejný okraj jako přelitky na skle. Nechávám tam věci, které vzniknou ve formě. Růže jsou pak jakoby narušené a vypadají, jako by byly už trošku seschlé. A to mě vlastně baví. A naopak trny jsou nádherně vyleštěné. Své studenty učím, aby věděli, proč používají zrovna sklo. Kdyby mě sklo v mém vyjádření nepomáhalo, tak bych použil třeba bronz. Ale já tvořím všechno tak, aby to ve skle vypadalo myšlenkově co nejsilněji.

Můžeme se podívat ještě do poslední části, nahoru do patra Musea Kampa? Tady jsou například skleněné špalky se zaseknutou sekyrou anebo skleněné kladiva.

Tady už jsou ty zásahy člověka, o kterých jsem mluvil. Je to tady pro mě taková nostalgie, když můj děda sekal dříví a zatnul sekeru a pak už se k ní třeba nevrátil. Dá se to chápat i tak, že člověk zatne sekeru, potom zemře a už ji nevyndá. Nebo ji zatne jako mladý a jako starý už ji nedokáže vyndat. Je to takové kolotání a lopotání, jak to nazývá Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce.

V této poslední části jsou vaše nejnovější díla?

Jsou, doslova. Ty sekery jsem přivážel ještě v den vernisáže. Ráno byly ještě teplé, když jsme je sem přivezli. Je tady sedm seker malých, jako taková kompozice, a velká sekera jako takový hlavní objekt. Pak malá kladiva umístěná ve vitrínkách na červeném skle. Evokuje to, co se všechno s tímto nástrojem dá udělat, je tam symbol krve. Člověk s ním může i zabít, může něco poškodit. Tahle malinká místnost je jediná s oknem. Je to takový obýváček, kde je Kristus na zdi. Musím ještě zmínit, že výstavu koncipoval Zbyněk Baladrán, vynikající umělec, který vlastně není jen architektem, ale skvělým konceptuálním umělcem. Velký podíl na tom má i kurátorka Lucie Drdová, která mi dělala kurátorku i na Biennale v Benátkách.

Pracujete rád s těmi nástroji? Sekáte dřevo nebo děláte s kladivem?

Ano, mám to rád, jako skoro každý muž. Ale je tu i spojitost s designem. Kladivo je nádherný objekt. I ta sekera! Jsou to úplně dokonalé objekty, které se po staletí téměř nemění. Mají určitou ergonomickou kvalitu. A když dáte kladivo na zeď, tak vypadá jako kříž. A sekera zase jako nějaké logo nebo kus kultovního symbolu. Nástroje, které si vytvořil člověk, částečně vycházejí z přírody a částečně z industriální civilizace. To jsem si možná přinesl z designu, že tvar může mít duši. Sklenice může mít tvar ženské postavy a tak dále.

Kromě špalků se sekerami jsou tu i další objekty.

V té větší místnosti nahoře se odehrává takové trochu divadlo. Je tady třeba plastika, kterou jsem nazval Zmatený anděl, kde anděl sedí na broušené váze. Kousek dál je jakoby broušený diamant na kořeni. A já si tady vlastně trošku hraju s tím, co jsem před chvílí řekl, pokud to tedy nesestříháte a bude to tam. Raději to tedy ještě zopakuju. I tvar může mít duši. U tohoto příkladu, kdy je tu broušený tvar, který se dává do šperků, je zasazený do kořenů. Působí jako květ, má nějakou geometrii přírody, ale já už ho ovlivňuju podle sebe. Pro umělce je důležité, aby všude byla myšlenková logika, aby to prostě nebylo vycucané z prstu. Tady ty kresby zarámované v plexisklových rámech působí, jako kdyby levitovaly. Jako kdyby byly ve skle. Používám perforovaný papír, pod který si dám další papír a kreslím na ten vrchní. To, co propadne dolů, je výsledná kresba. To je něco jako Turínské plátno. Ta stopa není prvoplánová, ale je v tom čas. Myslím si, že v umění je nejtěžší vyjádření času.

To jsou díla, o kterých nevíte přesně, jak dopadnou. Jsou to abstraktní kresby.

Ono to taky souvisí se sklem, protože u taveného skla nikdy nevíte, jak to dopadne. Dáte něco do pece a na výsledek čekáte i několik měsíců. Něco může prasknout nebo vytéct. Když sochař tesá do kamene, přesně ví, co udělá druhý den a jestli to může opravit. Ale u skla to často nejde, tady u téhle plastiky plodu jsou vnitřní linie, které vypadají téměř jako nějaký malachit. A to jsme vůbec netušili, že se stane.

I sem, do té třetí části, zabrousila růže. Na venkovní terase je velká zavěšená růže a je jediná barevná. Má takovou světle zelenou barvu.

Má to dva důvody. Chtěl jsem, aby ta růže poutala pozornost a stala se takovým signature momentem téhle výstavy a aby byla vidět z dálky. V noci svítí. Druhý důvod je, že je z uranového skla, je barvená radioaktivním uranem. Reaguje na UV světlo, takže buď se na slunci rozzáří, anebo v noci na ni svítí umělé UV světlo, takže opravdu neskutečně žhne! Vytváří to magickou atmosféru, nevyzařuje to nic nebezpečného, je to technologie z českého baroka.

A to je zrovna technika, která je pro vás typická.

Kdysi jsem si ji v designu zvolil jako takovou svoji barvu. Hodně jsem ji používal. Často to říkám i studentům, to už dneska zmiňuju počtvrté, co říkám studentům, ale ono to souvisí. Není umění udělat jeden nebo dva dobré obrazy. To pravé umění je dělat dobré obrazy celý život. Nemyslím, že se vám povede všechno, ale že vaše práce bude typická, ojedinělá a rozpoznatelná.

Vy jste od roku 2008 vedoucím na oboru skla na pražské UMPRUM, donedávna jste byl ředitelem ve společnosti Rückl, spolupracujete s mnoha firmami, architekty, děláte velké zakázky. Namátkou jste také autorem mnoha půllitrů pivních společností nebo sošky Českého lva. Jak vypadá váš pracovní den?

Já jsem takový člověk, který čím víc toho je, tak tím víc mě to baví. Na UMPRUM učím už 15 let a dohromady se střední školou téměř 25 let přednáším. Když jedu ráno do ateliéru, tak nedělám to, co si předsevezmu, ani ne to, co zrovna musím. Ale to, na co si vzpomenu. A to mě vlastně těší, protože třeba najednou kreslím obrovský lustr do jedné soukromé rezidence a druhý den připravuji nějakou novou plastiku a za pět minut dělám skleničky pro jednu značku, které brzo vyjdou na světlo světa. Mě to přeskakování baví, a dokonce se ještě u toho kreslení dívám často jedním okem na film. I to mě inspiruje. Miluju film Dva papežové, periferně se dívám a poslouchám úryvky. Takže mně ani nestačí to, že myslím už tak na několik věcí najednou, ale ještě si nějakou přidám.

Děláte nějaký rozdíl v tom, když děláte něco na zakázku (třeba ty půllitry a další věci, které běžně všichni používáme), a svou vlastní osobní uměleckou tvorbou?

Tak určitě! Teď mluvím jako Jaromír Jágr, ale to tam klidně nechte. Mě tyhle silné osobnosti baví. A Jaromír je určitě jeden z nich, takže „tak určitě“, tahle výstava je moje srdeční záležitostí. Jsem to já, to co mě nejvíc těší a kde se mohu nejvíc vyjádřit. Věci jako půllitry mě ale taky baví a těší. Je to i věc ega, těší mě, že se moje věci dostanou mezi lidi. Nepovažuji to za nic nižšího, ale má to jedno úskalí. Do půllitru nemůžete vtěsnat všechny myšlenky o životě, smrti, lásce nebo erotice. Půllitr prostě musí sloužit, musí fungovat a musí být i krásný.

Jsou věci a zakázky, které byste odmítl?

Hlavním kritériem je nekvalita. To znamená, že jsou baráky, které jsou opravdu ošklivé. Jsou klienti, kteří nemají vkus, a z toho se snažím vybruslit. A takové ty věci, o kterých se dneska mluví, že něco odmítáte kvůli černým penězům nebo třeba prodeji zbraní, to se mi naštěstí nestalo. To nemůžu úplně posoudit. A ani tak lidi nezkoumám, já mám spíš lidi rád a snažím se na nich vidět to nejlepší. Netroufl bych si hodnotit lidi podle majetku nebo podle bulvárních informací. Sázím na vlastní cit.

Spolupracujete i s architekty, děláte třeba různá světla a designové prvky do interiérů. Co se týče těch světel, tam se dá asi kromě formy skvěle pracovat i se samotným nasvícením.

Ano, to mě baví. Udělal jsem mnoho originál světel, která jsou spíše sochami ve vilách. Ale ještě čekám na velkou zakázku do veřejného prostoru. To by se mi hodně líbilo, protože tam bych mohl ve větší velikosti dokázat přinést nějakou emoci. Na druhou stranu jsem už mnohokrát řekl, že se trochu veřejného prostoru bojím, protože ho beru velice zodpovědně. Ale dneska už si na to věřím.

Takže čekáte.

Čekám až na dobrou nabídku. Jako u mě kdysi zaklepal Jirka Šín, jestli chci dělat velké sochy, tak čekám, až zaklepe architekt a řekne: „Ty děláš dobré, velké sochy a my je chceme umístit do našeho tisícimetrového mrakodrapu.“

Procestoval jste svět, máte různé pracovní zkušenosti. Určitě se na to ptá hodně lidí, ale kdybyste měl zhodnotit, jak si stojí české sklo v porovnání se zahraničím. Jsme na tom dobře?

Jak které. České sklo není ani křehká krása, ani fenomén, ani rodinné stříbro. České sklo je prostě takové, jací jsou výtvarníci a firmy. A to se v různých obdobích liší. České sklo má historicky zvuk samozřejmě i díky množství. V různých dobách mělo různou kvalitu. Nedá se poměřovat kvalita volného a užitého skla. Já na tohle odpovídám, že se nesmíme radovat z toho, že české sklo má zvuk, protože on vlastně nikdo neví, jak zní. V každé době ho musíme budovat znova. Vážím si firem, jako jsou například Bomma, Lasvit, Rückl, Moser, Brokis a další. Vážím si různých designérů, jako jsou Jan Plecháč, Chorchojové, Lucie Koldová, a výtvarníků, jako jsou Olda Plíva, Václav Cígler nebo Vladimír Kopecký. To je pro mě kvalitní české sklo. A potom je tu spousta českého skla, které je strašně nekvalitní.

Jak jste sám řekl, učíte skoro 25 let. Co se týče studentů, mění se nějak jejich přístupy, techniky, myšlenky?

Studenti jsou svým způsobem stejní, jako byli vždycky. Jsou hledající, někdy jsou líní, někdy se dokážou zažrat do práce. Ve skle ale oproti minulosti daleko víc hledají myšlenku a osobitý výraz. Dneska nestačí plastiku jenom dobře vyleštit a dát ji do okna, aby hezky svítila. Dneska už se každý ptá především na koncept. Já nutím své studenty, aby psali koncepty a literárně předznamenali svá díla. Mám radost, že nerostou jen díky tomu, že znají sklo víc a víc, ale taky proto, že přemýšlejí hlouběji a hlouběji. A to je základ dobrého skla.

Co jim radíte v tom, jak si najít svoji vlastní cestu a prosadit se? Konkurence je určitě velká.

Především samozřejmě pracovitost a zarputilost, což je možná klišé, ale je to pravda. A potom jim radím, aby zůstali sví a dobře se poznali. Dneska jsem měl zrovna konzultaci se studentkou, která má určitý zdravotní problém a ona jej dokázala implantovat do skvělých kreseb rukou. Dlouhodobě už pracuje s tématem trojúhelníku a špice. A najednou cítím, jak po těch dvou, třech letech, kdy jsem ji kritizoval a pořád jsem jí říkal, že od ní čekám víc, tak najednou to tam prostě je! A to je fakt radost.

Jsou skláři, kteří jsou jedineční ve své technice, jako je třeba Martin Janecký, který sklo tvaruje zevnitř. Je důležité najít si právě tu vlastní cestu a být svým způsobem unikátní.

Martin Janecký je dobrý příklad, protože já tady celou dobu mluvím o myšlence, ale na kvalitní dílo se dá jít i z druhé strany – a to od kvalitního řemesla. Martin je opravdu špičkový řemeslník, který dokonalým řemeslem postupně roste. Můj oponent na diplomovou práci Aleš Veselý kdysi řekl takovou kacířskou větu, že řemeslo brzdí umění. A v podstatě je to svým způsobem pravda, protože když zůstanete jenom u řemesla, tak nedosáhnete myšlenky a nestanete se umělcem. Ale když si hrajete jenom na umělce a nemáte tam řemeslnou složku, tak často děláte jenom výkřiky. Třeba Martin Janecký je úžasný příklad toho, jak vlastně už sama pokora, zarputilost předznamená kvalitní tvorbu, která má i duši.

Co vás nejvíc baví? Probrali jsme všechny možné roviny a aspekty toho, co děláte. Ale kdybyste řekl: „Tohle mě opravdu baví, to není práce, dělám to s láskou,“ tak co by to bylo?

Mě baví ten proces tvorby. Ale když jste říkala tu otázku, tak jsem hodně myslel na to, že jsem vděčný osudu, že díky své tvorbě jsem se mohl seznámit se spoustou moudrých a chytrých lidí. Já od nich zase čerpám dál a jsem rád, že se můžu přátelit třeba s Josefem Pleskotem, že můžu mluvit s Helenou Třeštíkovou nebo Václavem Dejčmarem a že znám velice chytré podnikatele, jako je třeba Martin Wichterle a tak dále.

17. dubna se otevírá na Triennale v Miláně výstava „Made by Fire“ ( pozn. redakce – kolektivní výstava českého skla a designu), na které budete také vystavovat. Co konkrétně tam bude možné od vás vidět a jsou takové prezentace českého umění v zahraničí podle vás důležité?

Byl jsem do téhle společnosti vybrán, což beru samozřejmě jako kompliment. Slyšel jsem, že je tam zastoupených asi 40 autorů. Nejsem úplně příznivec výstav s velkým počtem umělců, ale jsem na to hrozně zvědavý. Já tam budu mít dva volné objekty – Trn a Stromy rostou z nebe, lustr pro značku Preciosa a skleničky pro sklárnu Rückl. Určitě se moc těším, protože tam mám ještě jednu velkou expozici u italské firmy Minotti, která si vybrala asi 15 mých věcí. Budu se tedy pohybovat mezi Fierou a mezi centrem Milána. Dlouhodobě toužíme, aby se čeští umělci a designéři dostali do ciziny. Držím palce, aby to komukoliv z mých kolegů dobře dopadlo.

Vy jste hodně spolupracoval s různými firmami, žil jste nějakou dobu v zahraničí, právě třeba i v Itálii. Je to pro vás i dnes cesta – dostat se se svou tvorbou za hranice České republiky?

Pořád je to pro mě velký cíl. Když se někdo ptá, jak dopadly Benátky, tak říkám někdy s humorem: „Přišlo 150 tisíc lidí, obrovský úspěch, psali o tom Financial Times, zařadili to mezi nejlepší věci na bienále, ale nabídky jsou naprosto nulové.“ A je to v podstatě oboje pravda. Na jednu stranu vás mohou chválit, ale svět čeká na komplexní a dlouhodobé kvalitní dílo. Čeká na to, jestli i vaše další věci budou silné. Teď jsem jednal s několika špičkovými galeriemi, a ten jejich zájem byl velice vlažný. Je opravdu „neporazí“ vaše tři křišťálové stromy. Říkám to svým studentům a říkám to i o Made by Fire: velká výstava, velká prezentace ještě vůbec nic neznamená. To není jako v Čechách, že s někým jdete třikrát na kafe a on o tom napíše. Svět je obrovský a těch lidí, kteří něco umí, je nepočítaně. Takže je to kruté.

Tak to jsme neskončili úplně pozitivně.

Ale vlastně v něčem ano. Je to o té výdrži a píli. A to je pozitivní.